Školství 19. století v Českých zemích a USA

Roku 1774 byla Marií Terezií zavedena v habsburské říši povinná školní docházka. Přestože školy měly být pro všechny dostupné finančně i polohou, zejména na venkově byly školy i v 19. století velmi provizorní a majetnější rodiny se kvůli tomu snažily najít jinou možnost vzdělávání pro své potomky (například soukromé učiliště nebo domácí učitelé). Méně majetné rodiny se zdráhaly posílat své děti do škol, poněvadž jim vzdělání připadalo zbytečné a užitečnější z jejich pohledu byla výpomoc na poli.

Žáci si zpočátku učitelů moc nevážili, neboť učitelé často žili velmi nuzně a byli odkázáni na dobročinnost rodičů svých žáků. V průběhu 19. století se jejich podmínky zlepšovaly, ale obvykle si přivydělávali například v kostele, hudební produkcí nebo písařskými službami.

Školskými reformami a správou školství za doby vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. posilovala ve školství role státu vůči církvi. V 19. století pokračuje boj o moc a vliv ve školství mezi těmito dvěmi institucemi.

Ohledně školství v 19. století panovaly spory nejen mezi státem a církví, ale také mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem, zejména co se vyučovacího jazyka týče, ale také ohledně interpretace národních dějin a formou, místem i délkou vzdělávání.

Přes veškeré probíhající střety názorů a postojů ohledně školství stále ubývalo negramotných obyvatel zejména v českých zemích, neboť stále větší procento dětí navštěvovalo školu alespoň šest let a všeobecná vzdělanost rostla.

Díky vědeckému pokroku rostly zejména v 2. polovině 19. století také nároky na vzdělávací obsahy v triviálních a hlavních školách. (V triviálních školách dosáhli žáci pouze základního vzdělání - čtení, psaní, počítání, náboženství a základy hospodaření, v hlavních školách se oproti triviálním vyučovala také například latina, kreslení, zeměpis nebo dejěpis.) V tomto období se zlepšilo také vzdělávání učitelů, obsah učebnic i vyučovací metody.

Rozvoj veřejného školství a pedagogiky v českých zemích v 19. století

Během druhé poloviny devatenáctého století probíhal v českých zemích významný proces stabilizace a rozvoje veřejného školství, který byl úzce spojen s rozvojem pedagogických teorií a metod. Tento pokrok byl způsoben různými faktory, včetně společenských, technologických a politických změn, které se děly v tomto období.

1. Zvýšený důraz na vzdělání

Během 19. století narůstal význam vzdělání ve společnosti. To souviselo s rostoucím tlakem na zlepšení gramotnosti a všeobecného vzdělání obyvatelstva. Rychlý rozvoj průmyslu, obchodu a moderních technologií vyžadoval kvalifikovanou pracovní sílu, což vedlo k většímu zájmu o vzdělávání.

2. Vliv vědeckého pokroku

Rozvoj vědy a technologie měl značný dopad na obsah vzdělávání. Školní osnovy se postupně začaly zaměřovat na nové poznatky a teorie, což vedlo k potřebě aktualizace tradičních výukových metod a obsahu vzdělávání.

3. Nový školský zákon z roku 1869

V roce 1869 byl v Rakousko-Uherské monarchii přijat nový školský zákon, který měl klíčový vliv na organizaci veřejného školství. Zákon zavedl povinnou osmiletou školní docházku a rozšířil obsah vzdělávání. Také stanovil nová pravidla pro sociální a ekonomické zabezpečení učitelů.

4. Pedagogické reformy a nové přístupy k vzdělávání

Během 19. století docházelo k významnému rozvoji pedagogických metod a teorií. Nové přístupy k vzdělávání zdůrazňovaly individuální potřeby žáků a interaktivní výuku. Tyto reformy měly za cíl zdokonalit efektivitu výuky a zvýšit motivaci žáků k učení.

5. Národnostní konflikty a jejich dopad na školství

Růst nacionalismu a politických konfliktů ve střední Evropě měl vliv i na oblast vzdělávání. V českých zemích docházelo k narůstajícímu napětí mezi českým a německým obyvatelstvem, což ovlivnilo organizaci školství a vzdělávací strategie.

V závěru lze konstatovat, že 19. století přineslo v českých zemích v oblasti veřejného školství a pedagogiky mnoho pozoruhodných změn. Tyto změny měly dlouhodobý dopad na společnost a formovaly další směřování v oblasti vzdělávání v Čechách.

Rozvoj vzdělání žen v Čechách, na Moravě  a ve Slezsku

  Dívky byly do 40. let 19. století vzdělávány, ale trochu jinak než bychom si představovali dnes. Vzdělávaly se hlavně jak být dobrou ženou, manželkou, hospodyní i matkou. To obsahovalo starání o děti a domácnost nebo reprezentaci manžela. K tomu je vedli a učili domácí soukromí učitelé, v klášteřích nebo v penzionátech.

   Nejčastěji zmiňovaný jménem s rozvojem dívčího vzdělání je Karel Slavoj Amerling. Díky němu v roce 1842 docházelo k  prvním pokusům o změnu postavení a vzdělanosti žen. Nebylo to ale prvním pokusem. První pokus o tuto zásadní změnu vznikl již v roce 1774.

  6. prosince tohoto roku byl vydán Všeobecný školský řád, který platil pro všechny země monarchie. V roce 1775 bylo zákonem zavedeno, že  by všude měly být součástí hlavních škol i školy dívčí. Dívky měly mít přehled v základním vzdělání a být vyučeny k základním ručním pracím. V dívčích školách se věnovalo zhruba 12-17 hodin týdně ručním pracím, 2-5 hodin čtení, 3-4 hodiny psaní, 2 hodiny základní početní matematiky a náboženství přibližně 3 hodiny. Ženy a dívky z vyšších společenských vrstev na tom byly díky soukromým učitelům lépe, ale ani ony neměly možnost se dostat na střední nebo vysokou školu.

  Věnceslava Lučická-Srbová hrála velmi důležitou roli v hnutí za ženskou emancipaci. Uvědomila si, že ženské vzdělání je velmi důležité po absolvování Hořické dvoutřídní školy. Myslela si , že je nespravedlivé, že muži mají více možností než ženy, i když se někdy stávalo, že měly lepší známky než mužu. Její pohled při řešení těchto problémů byl limitován její katolickou vírou - žena se má vzdělávat pro případ smrti nebo odchodu jejího manžela. Hlavně proto aby mohla své děti učit a ne aby si budovala kariéru. Za tímto tvrzením si stála, protože si myslela, že nejdůležitějším úkolem ženy je péče a starost o dítě a manžela.

  Magdalena Dobromila Rettigová hrála také důležitou roli, ale byla ještě omezenější než Věnceslava Lužická - Srbová. Její názory byly omezené dobovými názory a chápala vzdělání jako přípravu na roli manželky, hospodyně a matky. Žena dle jejích názorů měla být rovnocennou  příjemnou společnicí muže. Také věřila, že ženám toto vyučení zajistí v rodině i společnosti úctu a kvůli tomu otevřela “domácí školy” pro dívky z nižších vrstev.

  Za jejího života byly její názory populární a uznávané.I přes to, že v dnešní době jsou její názory považovány za zvlaštní.

   První veřejnou dívčí školou se stala škola Budeč. Název byl inspirován českými pověstmi, podle kterých bylo přemyslovské hradiště Budeč nejstarší školou v Čechách.  Začala se budovat 1842 českým vlastencem a pedagogem Karlem Slavojem Amerlingem. Amerling předstihl svoji dobu a proto výrazně přesahoval ochotu tehdejší společnosti k financování.

   Myšlenka vznikla ve známem českém salónu u Fričů. Salóny byly v domácnostech u slavných a významných osobností české národní scény. K nejznámnějším konajícím v Praze patřili také salóny u Staňků, Němců, Palackých, ale taky u již zmíňěných Fričů. Hrály tam důležitou roli také ženy a tak vznikla první myšlenka na jejich vzdělání.

Školství Spojených států amerických

Zvyšující se vzdělání ve Spojených státech, i jiných zemích 19. století, bylo kritické pro posílení hospodářského růstu, produktivity a nárůstu příjmů obyvatelstva. Navýšilo šíření technického pokroku a podnítilo inovaci s novými vynálezy. Zvýšení gramotnosti a další pokroky byli i důležitým pilířem v rozvoji demokratických amerických voleb. Praktičnost schopností čtení, psaní a počítání přispělo k lepší organizaci a fungování v komunitním, náboženském a osobním životě.

Vzdělání svobodných lidí se i v porovnání s některými evropskými zeměmi rozšířilo velmi rychle. Podle některých odhadů, do roku 1850 počet zapsaných svobodných lidí do základních škol překonal počet zapsaných v Německu. Průměrní Američané se stali jedni z nejvzdělanějších mezi bohatšími zeměmi světa a míra gramotnosti byla velmi vysoká.

Spojené státy vzali inspiraci ze škol evropských, s rozdílem, že Americké školy měli větší zaměřenost na praktičnost a aplikovatelnost v jednolivých oborech.

Školství napříč úrovněmi bylo otevřenější mladým lidem v ohledech pohlaví, sociálního postavení i předešlých známek. Dívky se obvykle vzdělávali podobně dlouho jako chlapci. Toto bylo možné také díky zřízení veřejně financovaného vzdělání.

Data zápisů do škol byli tak vysoká a statistiky tak fragmentované, že se spekuluje, že tato čísla byl nadoznačená. Přesto panuje shoda, že gramotnost svobodné populace byla téměř úplná a míra školní docházky vyjímečná. Obecně byli Spojené státy jedna z nejvzdělanějších zemí na světě.

Do první poloviny 19. století probíhala výuka v “obecných školách”, které né vždy měli podporu veřejných financí. Platby probíhali různým způsobem. Někde se peníze získávali z veřejných zdrojů a někde jinde museli rodiče dítěte platit za školu specifickou daň. Velká města, jako například New York, situaci řešila tak, že školy pro chudší část obyvatelstva se financovali z veřejných zdrojů. Zatímco bohatší posílali své děti obvykle raději na školy soukromé.

Povaha tehdejšího amerického vzdělání komplikuje poznání detailů, ale je jisté, že po občanské válce téměř každý stát přešel na financování základních škol z veřejsných zdrojů.

Evropa v porovnání se Spojenými státy měla výhodu staletí starých vzdělávacích institucí a její školství by se do začátku 20. století dalo považovat za rozvinutější než to americké. Kde však Spojené státy měli výhodu, bylo menší elitářství v ohledu studentova zázemí a rodinného statusu. Evropské školství bylo jen s několika výjimkami pro ty výjimečného postavení, zatímco amerických systém se už téměř od začátku více zaměřoval na rovnostářství. Nebyli natolik vytvořené různé vzdělávací instituce pro různé děti, ale více se prosadilo jednotné akademické vzdělání.

Ve školství byli, ale i z dnešního pohledu, velké problémy. Roku 1830 jižní státy vyhlásili zákon zakazující učit otroky číst. I svobodní afroameričtí obyvatelé v severní části země byli ve vlastních, speciálních segregovaných školách. Kromě toho došlo k obecné segregaci lidí na základě statusu přistěhovalce, příjmu a rasy.  

Školní systém byl z největší části decentralizovaný. Tento fakt do velké míry platí i dodnes, kde jen 7% institucí patří pod federální vládu a školy nejčastěji spravují školní okrsky.

Použitá literatura:

• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla. Rákoska v dílně lidskosti: česká škola v 19. století očima účastníků. Historie (Academia). Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2533-3.
• KASPER, Tomáš a KASPEROVÁ, Dana. Dějiny pedagogiky. Pedagogika (Grada). Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2429-4.
• STRÁNÍKOVÁ, Jana. Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti: genderové a sociální aspekty procesu socializace mládeže v období 1774-1868. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2013. ISBN 978-80-7395-511-3.
• https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/36000/Lu%C5%A1tincov%C3%A1E_%C5%BDivot%20Lu%C5%BEick%C3%A9_%20KR_2010.pdf?sequence=1&isAllowed=y
• Goldin, C. A brief history of education in the United States. Historická zpráva 119. 1050 Massachusetts Avenue: Cambridge, August 1999. [vid. 2024-01-06]. Dostupné z: https://www.nber.org/system/files/working_papers/h0119/h0119.pdf