Ł (přeškrtnuté L, L s šikmou čárkou)[1] je souhláska, šestnácté písmeno polské abecedy a písmeno kašubské, slezské, dolnolužické, hornolužické abecedy a běloruské a ukrajinské latinky. Obsahují je i neslovanské abecedy, a to benátská a vilamovská, abecedy inuitských dialektů inupiat a inuktitut, z indiánských jazyků je zahrnuto v abecedách zunijštiny, tivštiny a celé řady jazyků na-dené, např. navažštiny. Vyskytuje je se také v nářečích na Slovácku (v Podluží a Dolňácku proběhla změna na obalované ṷ), na Valašsku, na Slovácku a na Lašsku. Jan Hus káral Pražany ve své době, že už používali jedno střední L[2]. Písmeno ł se také využívá v přepisu thajštiny do latinky podle ISO 11940. V západoslovanských jazycích navazuje na praslovanskou nonpalatální souhlásku [ɫ] (viz temné l). Ve většině ostatních jazyků písmeno představuje neznělou alveolární laterální frikativu nebo podobný zvuk. V polštině se vyslovuje [w] (podobně jako anglické w) nebo ve východních dialektech a v běloruské latince [ɫ].

ZnakŁł
Název
v Unicodu
Latin capital letter L with strokeLatin small letter l with stroke
Kódovánídechexdechex
Unicode321U+141322U+142
UTF-8197 129c5 81197 130c5 82
Číselná entitaŁŁłł
Názvová entitaŁł
ISO-8859-16163a3179b3
ISO-8859-13217d9249f9
ISO-8859-2179b3163a3
EBCDIC 870186ba1549a
Windows-1257217d9249f9
Windows-1250163a3179b3
CP8521579d13688
CP775173ad13688
CP773173ad13688

Reference

editovat
  1. BRINGHURST, Robert. Elementarz stylu w typografii. II. vyd. Krakov: D2D.PL, 2008. ISBN 978-83-927308-0-4. S. 347. 
  2. Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Husova zásluha o český jazyk – historické souvislosti – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2024-08-03]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat