Otevřít hlavní menu

Česko-rakouské vztahy

Česko–rakouské vztahy jsou sousedské vztahy mezi Českou republikou a Rakouskem, dvěma státy Evropské unie. V roce 2019 z výzkumu agentury STEM vyplynulo, že Češi mají k Rakousku druhý nejpozitivinější vztah ze všech zemí světa.[1]

Bilaterální vztahy Česka a Rakouska
Česko   Rakousko
Česko a Rakousko v rámci Evropské unie

Česko a Rakousko v rámci Evropské unie

ČeskoRakousko

Před druhou světovou válkouEditovat

Oba státy mají svou dlouhou společnou historii. Poprvé byly v letech 12531276 sjednoceny pod vládou Přemysla Otakara II., později se spojily znovu i s Maďarskem a pod vládou dynastie Habsburků se staly hlavní mocností v Evropě, která trvala od roku 1526 až do roku 1918. Navíc jenom personální unie nadále centralizovaná monarchie s hlavním sídlem vlády ve Vídni (Praha byla hlavním městem jen v letech 15831611) byla čím dál více vnímána jako překážka Českých a Německých národních zájmů při rozmáhajícím se nacionalismu v centrální Evropě v druhé polovině 19. století. Češi požadovali, aby bylo jejich království řízeno vládou v jejich hlavním městě, Praze, a ne ve Vídni, a jako hlavní část jejich strategie pasivního odporu se léta nepodíleli na politických diskuzích a rozhodnutích rakouského Reichsratu, rakouského parlamentu ve Vídni zastupujícího všechny národy Rakousko-uherské monarchie. Etničtí Němci se v té době také chtěli podílet na pokračujícím procesu unifikace Německa.

I když císař v roce 1867 předal interní autonomii Maďarům, aby tak ulevil napětí mezi ním a Maďarskou aristokracií, přání Čechů nebyla až do konce říše v roce 1918 vyplněno. Vzhledem k tomu, že podíl Němců na populaci byl v Čechách 37% a na Moravě 28%, Němci striktně odmítali být nadále menšinou v českém parlamentu, když v Předlitavsku tvořili část vedoucího národa.

Přestože se české země rozvinuly jako průmyslové centrum monarchie, stovky Čechů, žijících v chudobných životních podmínkách hlavně na jižní Moravě, se mezi lety 18701910 přestěhovaly do Vídně, aby zde pracovaly v podřadných profesích. Protože někteří z nich nebyli vzdělaní a neuměli německy, obyvatelé Vídně je považovali za nízkou sociální třídu a tak se německé (ve vídeňském dialektu) pojmenování pro Čechy (Bohémy), Böhm nebo Bem, v Rakousku používalo i ve 20. století jako pejorativní. Kromě toho lákala Vídeň také Čechy ze střední třídy, kteří zde studovali a rozvíjeli svou pracovní kariéru, jakými byli Sigmund Freud, Karel Rokytanský, Gustav Mahler, tehdejší budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a mnoho dalších. I dnes můžeme najít několik českých migrantů ve Vídeňském telefonním seznamu (od příjmení Adamec po Zwierzina).

Jižní Morava byla rodištěm dvou rakouských federálních prezidentů: Karl Renner, jenž se v roce 1918 rozhodně podílel na vzniku první Rakouské republiky, jako státní kancléř, a později se stal prezidentem na dobu mezi lety 19451950; narodil se v roce 1870 v Untertannowitz/Dolních Dunajovicích, tzv. oblouku Dyje (Thayabogen). Adolf Schärf, vice kancléř v letech 1945–1957 a rakouský prezident v letech 19571965, se v roce 1873 narodil ve městě Nikolsburg/Mikulov, blízko rakouské hranice. Mnoho aristokratických a buržoazních rodin s velkým vlivem v rakouské politice, ekonomice a umění mělo své kořeny v dnešní České republice.

V průběhu první světové války, kdy bojovalo téměř 1,5 milionu českých vojáků v Rakousko-maďarské armádě, čeští politici v exilu podporovaní Československými legiemi pracovali na znovuzískání nezávislosti Česka, jako Československého státu. Síly Států Dohody podporovaly jejich plány, což nezajišťovalo žádnou autonomii ani speciální smlouvy pro Němce v novém státě.

Po tom, co se v říjnu a listopadu roku 1918 říše rozpadla, měly Německé Rakousko a Československo krátké rozepře kvůli německým oblastem, kde se více než 3 miliony německých obyvatel chtěly připojit k území státu Německé Rakousko. Češi okamžitě začali tato území okupovat, aby udrželi "integritu Českých zemí", a Saint-Germainská smlouva z roku 1919 uznala jejich práva na udržení těchto území.

20. ledna 1920 oba státy vytvořily diplomatické vztahy. Když se Rakousko v roce 1934 dostalo pod vládu diktatury, rakouští sociální demokraté, jako Otto Bauer a Julius Deutsch, nalezli útočiště v Československu a v Brně založili ALÖS (Auslandsbüro der österreichischen Sozialdemokraten), zahraniční kancelář rakouských sociálních demokratů. Zde do roku 1938 publikovali Arbeiter–Zeitung (doslovně "Pracovníkovy noviny"), které byly deníkem Sociální demokratické strany Rakouska a byl zakázány rakouskými fašisty, protože byly ilegálně vyváženy do Rakouska. V březnu 1938, kdy se Rakousko připojilo k Německu, se několik politiků opět vydalo do sousedního státu–tentokrát do Švýcarska, jediného demokratického státu v centrální Evropě.

Po druhé světové válceEditovat

Mnoho Němců žijících v českých zemích v září 1938 radostně přivítalo Hitlerovu anexi německých území v Česku, zvaných Sudetenland, a podílelo se na okupaci zbytku českého území v březnu 1939. Tohle vedlo k vysídlení Němců z Československa (v letech 1945–1946), jako nacistických kolaborantů, bez jakéhokoli rozlišování individuální viny a náhrady jejich majetků, jež zde zanechali. Mnoho z vysídlených Němců se odstěhovalo do západní části okupovaného Německa, někteří se usadili v Rakousku.

V roce 1948 se mezi Československo a Rakousko spustila železná opona. Hodně železničních tratí a silnic mezi nimi bylo uzavřeno na velmi dlouhou dobu. V roce 1968, když pražské jaro skončilo, mnoho Čechů uteklo do Rakouska. Když v roce 1978 začal český spisovatel Pavel Kohout pracovat pro Burgtheater ve Vídni, jeho československé občanství a totéž občanství jeho manželky bylo v roce 1979 následně zrušeno a bylo jim dáno občanství rakouské.

Roku 1989 mohli Češi poprvé po čtyřiceti letech vstoupit na půdu Rakouska, jako svobodní občané. V devadesátých letech téhož století protestovali rakouští ekologové proti jaderné elektrárně v Temelíně, která je umístěna 50 kilometrů severně od česko-rakouské hranice. V roce 2001, v tzv. Melckém protokolu, se obě vlády dohodly na jistých standardech nukleární bezpečnosti a mezistátním informování bez prodlevy.

V roce 2008 se Karel Schwarzenberg (český ministr zahraničních věcí) a Jiří Gruša, jenž figuroval jako český velvyslanec a ředitel Diplomatické akademie ve Vídni, shodli, že Češi a Rakušané mluví jinými jazyky, ale jsou jeden národ. Sám Schwarzenberg žil ve Vídni celá desetiletí, než se po roce 1989 opět vrátil do Česka.

Rakousko má ambasádu v Praze a dva čestné konzuláty (v Brně a v Českých Budějovicích). Česká republika má ambasádu ve Vídni a pět čestných konzulátů (ve Štýrském Hradci, Innsbrucku, Klagenfurtu, Linci a Salcburku). Oba státy jsou členy Evropské unie. Spojuje je 362 kilometrů společné hranice, která může být podle Schengenské smlouvy kdekoli překročena bez hraniční kontroly.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Austria–Czech Republic relations na anglické Wikipedii.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Hodnocení vztahu českých občanů k vybraným zemím Evropy a světa [online]. STEM [cit. 2019-08-12]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat