Zmije růžkatá (Vipera ammodytes) je hadčeledi zmijovitých. Žije v jižní Evropě, na Balkáně a na Blízkém východě. Má pověst nejnebezpečnějšího evropského hada vzhledem ke své velikosti, délce jedových zubů (až 13 mm) a vysoké účinnosti jedu.[2] Vědecké jméno je odvozeno z řeckých slov ammos a dytes („písek“ a „norník“). Není to právě nejvýstižnější jméno pro hada, který dává přednost skalnatému prostředí.

Jak číst taxoboxZmije růžkatá
alternativní popis obrázku chybí
Zmije růžkatá
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaplazi (Reptilia)
Řádšupinatí (Squamata)
Podřádhadi (Serpentes)
Čeleďzmijovití (Viperidae)
Rodzmije (Vipera)
Binomické jméno
Vipera ammodytes
Linné, 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis editovat

 
Zmije růžkatá

Dorůstá až do délky 95 cm, většina jedinců však nepřesahuje 85 cm. Maximální délka také závisí na rase, přičemž severní poddruhy jsou zřetelně větší než jižní.[2] Podle Strugaria (2006) činí průměrná délka 50–70 cm, nicméně byli spatřeni jedinci delší než 1 m. Samice jsou obvykle větší a robustnější, i když nejdelší zaznamenaní jedinci jsou samci.[3]

Ekologie a chování editovat

Jde o hada s denní aktivitou. Preferuje suchá stanoviště, především křovinaté oblasti, okraje lesů, slunné kamenité svahy hor, travnatá území, opuštěné zahrady a kamenné zdi. Živí se malými savci, plazy (ještěrkami, jinými hady včetně zástupců vlastního druhu), ptáky a mladí jedinci i většími členovci (stonožkami). Hibernuje po dobu dvou až šesti měsíců v závislosti na klimatických podmínkách. K páření dochází na jaře a koncem léta až začátkem podzimu rodí samice jedno až dvacet mláďat.[3]

V některých oblastech žije sympatricky se zmijí skvrnitou a zmijí obecnou, s níž se, velmi vzácně, kříží.[4]

Jed, nebezpečnost editovat

Jed zmije růžkaté je poměrně silný, LD50 dosahuje zhruba 0,48 mg/kg. Had disponuje větší zásobou jedu než například zmije obecná.[4] Chová se však obvykle neútočně a pokud není silně provokován, většinou neuštkne.[2] Nicméně nebezpečí uštknutí nelze podceňovat, a to především od samců na jaře.[4]

Reference editovat

  1. Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03]
  2. a b c MALLOW, D., LUDWIG, D., NILSON, G. 2003. True Vipers: Natural History and Toxinology of Old World Vipers. Krieger Publishing Company. 359 pp. ISBN 0-89464-877-2.
  3. a b STRUGARIU, A. 2006. The European Horn-Nosed Viper Archivováno 14. 10. 2013 na Wayback Machine.. VenomousReptiles.org.
  4. a b c ACHILLE, Gabriele. Snakes of Italy: Herpetological Treatise on the Biology and Iconography of Italian Ophidians. Heidelberg: Springer, 2015. 192 s. Dostupné online. ISBN 978-3-319-14106-0. S. 119–122. (anglicky) Google-Books-ID: 9fZNBgAAQBAJ. 

Externí odkazy editovat