Wikipedista:Skrnik/Pískoviště

Řád svatého Konstantina (a Heleny)

Rytířský řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny) v českých zemích je bratrstvo věřících pravoslavné církve. Pokládá se za pokračovatele družiny, kterou roku 312 Konstantin Veliký ustanovil k ochraně Svatého labara, a řádu, jenž měl údajně roku 1180 založit byzantský císař Izák II. Angelos a který od 16. století fungoval v Itálii pod názvem Konstantinův řád sv. Jiří. Tento název užívá od roku 2014.

Dějiny a status

Vzhledem k absenci dostatečného množství pramenů je vývoj této organizace velmi obtížné sledovat. Podle vlastní tradice je organizace pokračovatelem bratrstva založeného roku 312 římským císařem Konstantinem Velikým, resp. 1180 byzantským císařem Izákem II. Angelem, a následně neapolského Konstantinova řádu sv. Jiří.

Erb vévodů a knížat von Beaufort-Spontin

Když se počátkem 50. let začala, po vzniku Světové rady církví, začaly šířit myšlenky ekumenismu, několik osob navazujících na tradice výše uvedených řádů v čele se švýcarským průmyslníkem a filantropem Richardem Guyer-Freyem proklamovalo vytvoření Řádu sv. Konstantina (Ordo sancti Constantini Magni). Zatímco původní Konstantinův řád sv. Jiří zůstal striktně katolický, nová společnost, registrovaná 29. května 1953 ve Švýcarsku jako rytířská organizace, si za cíl stanovila prohloubení myšlenek ekumenismu, šíření náboženské tolerance, budování mostů mezi lidmi, rasami a kulturami ve všech oblastech života a zejména navazování na řecko-římsko-byzantské dědictví. Proto také do svých řad přijímala katolíky, protestanty i pravoslavné. V roce 1962 zvolen hlavou řádu (velmistrem) Friedrich vévoda a kníže Beaufort-Spontin (1916-1998), původem z belgické, později v Čechách usazené aristokratické rodiny.

Patriarší tomos Mikuláše VI. z roku 1970

Vzhledem k pozdnímu datu vzniku a faktu, že u jeho vzniku (resp. oddělení) nestál člen žádného panovnického rodu, je jeho příslušnost ke „klasickým“ rytířským řádům často zpochybňována. Řád totiž nebyl evidován Mezinárodní komisí rytířských řádů (The International Commission on Orders of Chivalry) a je proto označován za samozvaný rytířský řád. V právní rovině je ale tento postup diskutabilní, protože v květnu 1970 vzal řád pod ochranu alexandrijský patriarcha řecké ortodoxní církve Mikuláš VI., jenž se stal jeho hlavní duchovní autoritou a později mu dokonce udělil status čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. Od této doby je alexandrijský patriarcha také nejvyšším církevním patronem patronem řádu.

Rozdělení organizace

Po pádu komunismu, roku 1990, zahájil Řád sv. Konstantina Velikého své působení také ve státech střední Evropy. Zplnomocněncem pro tyto země se stal člen řádové vlády Johannes (Hans) Mertens, který přitom úzce spolupracoval s českým emigrantem Vojtěchem Kozákem (1918-2002). Tento muž byl zajímavou osobností. Přestože pocházel z neurozené rodiny, jeho matka byla nemanželskou dcerou Karla hraběte Esterházyho de Galantha (1847-1919) a on sám byl adoptován Karlovým bezdětným synem Michaelem (1884-1933) pod jménem Adalbert (Vojtěch) Esterházy. Šlechtický titul mu však nikdy udělen ani potvrzen nebyl.

Nakonec se však v rodině syn narodil a dědicem jmění celé této linie Esterházyů stal Michaelův synovec Carl (1918-1958). Adalbert se vrátil k rodičům i k původnímu jménu Vojtěch Kozák. Po emigraci roku 1969 žil v Rakousku, kde koncem 80. let opět přijal jméno Esterházy a po roce 1990 se vrátil do Československa. Díky Esterházyho mimořádné aktivitě byla již roku 1994 zřízena v České republice zvláštní komenda. Zároveň se objevily první zprávy o řádu v tisku, a to zejména jeho kritika existence organizace na stránkách komunistického listu Naše pravda.

Mezi Esterházym a Mertensem ale později došlo k neshodám a to ve dvou rovinách: při přijímání nových členů a ohledně náboženské orientace řádu. Zatímco Mertens a vedení řádu odmítalo další rozšiřování řádu v Polsku, Esterházy byl proti a podnikl kroky ke zřízení zvláštní polské komendy. Mnohem vážnější byla roztržka ohledně náboženského směřování řádu. Zatímco Mertens a řádová vláda trvali na zachování ekumenismu, Esterházy, který ve vysokém věku konvertoval k pravoslaví, tvrdil, že by se řád měl profilovat jako výhradně ortodoxní vzhledem k svému statusu čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. Tento postoj způsobil v organizaci rozkol, který vyvrcholil po smrti velmistra Friedricha von Beaufort-Spontin roku 1998 rozdělením organizace na dvě nezávislé linie. Po rozdělení roku 1998 tak existují dvě odnože řádu s totožným názvem, které se vzájemně neuznávají – Řád sv. Konstantina Velikého a Řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny).

Řád sv. Konstantina Velikého

Po rozpadu jednotného řádu roku 1998 byl jeho hlavou zvolen jeho syn Friedricha von Beaufort-Spontin, vévoda a kníže Friedrich Christian (*1944), katolík žijící v Německu. Po rozdělení zůstala tato větev ekumenická. V současné době působí ve 32 státech světa, nejvíce členů však má ve Finsku a z Finů složena celá řádová vláda. Je také primárně luteránská, byť velmistr (Beaufort-Spontin) je katolík. Zástupcem velmistra je Raimo Ilaskivi (*1928), bývalý finský politik, v letech 1979 – 1991 starosta Helsinek a v letech 1996 – 1999 poslanec evropského parlamentu, který roku 1994 neúspěšně kandidoval na úřad prezidenta. Řád vydává vlastní časopis nazvaný Constantinian News. Podle řádových stanov stojí v čele řádu velmistr doživotně volený řádovou radou složenou z řádové vlády a třiceti zástupců členů organizace, který musí být schválen alexandrijským patriarchou. Vzhledem k tomu, že ale tato linie nemá mezinárodní uznání a není pravoslavná, je patronát alexandrijského patriarchy pouze formální.

Členové řádu (rytíři) jsou dnes rozděleni do tří kategorií:

• Velkokřižníci
• Velkodůstojníci
• Komandéři

Dále organizace svým stoupencům udílí Záslužný kříž a Záslužnou medaili.

Řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny)

Druhou linii řádu představuje pravoslavné bratrstvo, které bylo oficiálně v České republice registrováno rozhodnutím Ministerstva vnitra z 20. února 1998 názvem International Ordo Sancti Constantini Magni. V rámci sporu o legitimitu je tato linie úspěšnější než „finská“ větev, protože jako jediná dosáhla potvrzení statutu mezinárodní nevládní organizace. Dne 6. prosince 1999 byla navíc prohlášena součástí Pravoslavné církve a získala titul „ochránce pravoslaví“. O rok později byla jako mezinárodní organizace zaregistrována také u OSN. Na počátku 21. století došlo k úpravě názvu bratrstva do podoby Řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny). Přidáním jména sv. Heleny, matky císaře Konstantina, měla být zdůrazněna ortodoxní orientace společenství. Po rozdělení organizace roku 1998 se první hlavou (velmistrem) pravoslavného linie stal Adalbert Esterházy. Ten během svého působení v úřadě rozšířil aktivity bratrstva do řady evropských států i do USA, kde byly vytvořeny autonomních organizace (komendy), z nichž nejpočetnější jsou slovenská a polská. Vzhledem k pravoslavnému charakteru této větve, zároveň velmi malému zastoupení pravoslavných mezi českou populací i radikálnímu slovanství Vojtěcha Esterházyho byly v 90. letech do řádu často přijímány osoby ruské národnosti, které se usadily v Česku. Tito jedinci měli často úzké vazby i na jiné pravoslavné země, zejména na Srbsko a Rusko, a proto není překvapující, že někteří roku 1999 ostře kritizovali operaci Spojenecká síla, letecké údery NATO proti Srbsku. V této době se stali členy řádu také některé osobnosti českého politického a ekonomického života známé svou radikálně proruskou a protiamerickou orientací: např. Jaroslav Foldyna, Štěpán Popovič či Aleš Řebíček.

Esterházyho přístup k rozšiřování členské základny měl i negativní důsledky. Někteří noví členové – zejména z řad ruské minority v Česku – totiž byli, jak se později zjistilo, zapleteni do organizovaného zločinu, což způsobilo, že se pravoslavné bratrstvo načas v negativním smyslu dostalo do centru zájmu médií. S organizací byly spojovány i některé kontroverzní osoby (především lékař Jaroslav Barták), které se ale ve skutečnosti členy nikdy nestaly.

Prohlášení Řádu sv. Konstantina a Heleny a stavropigiální bratrstvo

Situace se změnila až po smrti Esterházyho, respektive rezignaci jeho nástupce Vladimíra Valdeckého roku 2006. Tedy byl zvolen velmistrem pravoslavný kněz Eugen Freimann, který již od roku 2000 zastával úřad administrátora. Pod jeho vedením byla organizace tehdejším pravoslavným arcibiskupem pražským Kryštofem, metropolitou českých zemí a Slovenska za stavropigiální a o dva roky později registrována v celosvětovém katalogu pravoslavných institucí.

Nedlouho poté ovšem byla pověst organizace opět poškozena, nyní v souvislosti s hlubokým rozkolem v české pravoslavné církvi. Ta byla mj. způsobena sílící postavením ruských věřících, kteří odmítali českými členy propagované sblížení mezi západní a východní církví a začali prosazovat výlučnou orientaci na moskevský patriarchát. Údajně právě kvůli tomuto tlaku došlo roku 2013 k rezignaci pravoslavného arcibiskupa českých zemí Kryštofa, který byl také spojen s Řádem sv. Konstantina (a Heleny). Hlava organizace, archimandrita Eugen Freimann, byl navíc již několik let předtím nařčen ze spolupráce s StB obviněn ze znásilnění a z krádeže. Ve všech případech byl však prohlášen za nevinného. Žalující byl dokonce 3. února 2011 odsouzen za zločin křivého obvinění a v tisku byla otištěna omluva. Po vytvoření Pravoslavné církve Ukrajiny, která získala roku 2019 status autokefální církve, se Řád sv. Konstantina (a Heleny) orientuje na spolupráci výhradně s Kyjevem.

V čele pravoslavného bratrstva Řádu sv. Konstantina (a Heleny) stojí představený s titulem velmistra. Je volen na doživotí generální kapitulou na základě předpisů pravoslavné církve a jeho volba vychází ze schématu volby eparchiálních biskupů a metropolity. Hlasovací právo mají výhradně členové bratrstva výlučně pravoslavného vyznání. Příslušníci jiných křesťanských vyznání se nemohou stát řádnými, jen přidruženými členy (tzv. čestnými rytíři).

archimandrita Eugen Freimann

Na rozdíl od (převážně finského) Řádu Konstantina Velikého nebyla česká linie nikdy rozdělena do tříd. Členům organizace je přiznáváno jen právo na čestné označení „rytíř Řádu sv. Konstantina Velikého a Heleny“, které neznamená povýšení do šlechtického stavu. Zatímco pravoslavní (řádní) členové nosí při slavnostech bílý plášť a řádovou dekorací na žluté (zlaté) stuze, čestným členům náleží černý plášť a dekorace na modré stuze.

Řádové symboly

Dekorace pravoslavného člena Řádu sv. Konstantina (a Heleny)

Odznakem obou větví řádu je jetelový, červeně smaltovaný jetelový kříž s kruhovým středem se zlatými řeckými literami A, X, P, Ω. (XP = řecká zkratka jména Kristus, АΩ = alfa a omega, symbol počátku i konce) Na jednotlivých ramenech jsou pak zlaté latinské litery I. H. S. V. (z latinského In hoc signo vinces = v tomto znamení zvítězíš).

Tento symbol je společný jak Řádu sv. Konstantina, tak Řádu sv. Konstantina (a Heleny). Jednotlivé větve se liší barvou stuhy: zatímco Řád sv. Konstantina jí má modrou, Řád sv. Konstantina (a Heleny) užívá žlutou (zlatou) pro pravoslavné a plnoprávné členy, modrou pak pro příslušníky ostatních vyznání.

Tzv. Royal Order of Constantine the Great and Saint Helen

Podobně jako na věhlasu Maltézského řádu v průběhu druhé poloviny 20. století začalo parazitovat přes šedesát samozvaných organizací, vznikla v návaznosti na Konstantinův řád soukromá, ryze komerčně zaměřená organizace nazvaná Královský řád Konstantina Velikého a Heleny (Royal Order of Constantine the Great and Saint Helen). Svým charakterem naplňuje definici samozvaného rytířského řádu coby organizace, která se sama vydává za rytířský řád, ačkoliv jím podle mezinárodního práva není.

K vzniku tohoto řádu došlo po roce 2000. Jeho velmistrem (či spíš majitelem) je Rafael Andujar y Vilches, který se sám proklamoval hlavou královského domu Kappadokie, zaniklého království na území Malé Asie, které bylo roku 17 po Kristu anektováno Římem.

Nové členy přijímá organizace bez výběru po zaplacení příslušné taxy a za peníze také udílí šlechtické tituly včetně vévodských. „Řád“ je aktivní zejména v zemích, které nemají žádné rytířské tradice – v jihoamerických republikách, Gruzii, na Balkáně, v Jižní Koreji či USA. Řád sídlí na soukromé adrese ve španělské Seville a na Havajských ostrovech, bankovní konto má pak v Panamě.