Otevřít hlavní menu

Votická vrchovina

geomorfologický podcelek Vlašimské pahorkatiny

Votická vrchovina je geomorfologický podcelek v celku Vlašimská pahorkatina. Celek je součástí podsoustavy Středočeská pahorkatina. Nejvyšším bodem vrchoviny je Javorová skála (723 m n. m.). Nejvyšší partie Votické vrchoviny bývají označovány laickými, avšak hluboce zakořeněnými názvy, jako je Česká Sibiř (na východě území), Český Merán (na Sedlecko-Prčicku) a Čertova hrbatina (na západě území). Reliéf vrchoviny, který dotváří zlomové svahy, se vyvinul na území nejvyššího vyklenutí středočeské megaantiklinály. Nalezneme zde jak strukturní hřbety, suky a ruwary, tak skalní tvary tropického a mrazového zvětrávání.[1]

Vrchovina tvoří výrazný předěl mezi středními a jižními Čechami, historicky vždy byla i hranicí mezi Pražskou a Budějovickou diecézí. Severní svahy jsou odvodňovány potoky Brzinou, Sedleckým potokem a Mastníkem do Vltavy a jižní svahy potoky Košínským, Vlásenickým a říčkou Smutnou a jejími přítoky do Lužnice; z východních svahů Miličínské vrchoviny odtéká voda menšími přítoky do řeky Blanice ústící do Sázavy.

Fytogeograficky patří celek do chladnějšího mezofytika, tvoří dva specifické fytogeografické okresy Votická pahorkatina (42a) a Votická vrchovina (43). V zachovalé, lesnaté, kulturní krajině se rozkládají tři přírodní parky: Jistebnická vrchovina, Petrovicko a Džbány-Žebrák.

Členění na okrskyEditovat

Charakteristika okrskůEditovat

Nechvalická vrchovinaEditovat

Nechvalická vrchovina představuje severní křídlo středočeské megaantiklinály. Obdobně jako v sousední Kovářovské vrchovině se i zde nacházejí samostatné žokovité balvany (např. Husova kazatelna či Vrškámen) a kamenná stáda. Balvany často nesou stopy terciérního tropického zvětrávání v podobě povrchových tvarů – skalních mís, žlábkových škrapů, tafoni apod. Nechvalická vrchovina je směrem na jih omezena nenápadnou Sedleckou kotlinou.

Nechvalická vrchovina je dále členěna na podokrsky:

  • Petrovická kotlina (Hůrka 478,4 m n. m.)
  • Nedrahovická vrchovina (kóta 568,8 m n. m.)
  • Martinická vrchovina (Kopanina 591,8 m n. m.)

Kovářovská vrchovinaEditovat

Kovářovská vrchovina se dále člení na podokrsky:

  • Předbořická vrchovina (Bučina 541,9)
  • Hrazanská vrchovina (Zběžnice 608,4)
  • Přeborovská vrchovina (kóta 561,5)

Sedlecká kotlinaEditovat

Sedlecká kotlina je sníženina tektonického původu, jíž protéká Sedlecký potok. Sedlecká kotlina se již dále nečlení. Nejvyšším vrchem okrsku je Porostlý (514 m n. m.), v jehož západním úpatí se nachází starý zatopený žulový lom.[2]

Jistebnická vrchovinaEditovat

Jižně od Sedlecké kotliny se zvedají prudké severní svahy Jistebnické vrchoviny. Okrsek Jistebnická vrchovina představuje temeno středočeské megaantiklinály, která, na rozdíl od severní části, spadá k jihu velice pozvolna. Zatímco náhorní plošiny vrchoviny zasahují pouze do výšek 600–650 m n. m., nejvyšší vrcholy překračují hranici 700 m n. m. (Javorová skála 723 m n. m., Čertovo břemeno 714 m n. m. a Kozlov 709 m n. m.). Na celém hřebeni protaženém ve východozápadním směru se nachází četné tvary mrazového zvětrávání (např. mrazové sruby či kamenná moře).

Jistebnická vrchovina se dále člení na podokrsky:

  • Chyšecká vrchovina (Javorová skála 722,6 m n. m.)
  • Ratibořská vrchovina (Králov 671,6 m n. m.)
  • Dehetnická vrchovina (Dehetník 680 m n. m.)

Miličínská vrchovinaEditovat

Miličínská vrchovina je dále členěna na podokrsky:

  • Budenínská vrchovina (Džbány 688,2 m n. m.)
  • Mezivratská vrchovina (Mezivrata 713,3 m n. m.)
  • Střezimířská pahorkatina (kóta 670 m n. m.)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. DEMEK, Jaromír; BÍNA, Jan. Z nížin do hor. 1. vyd. Praha: Academia, 2012. 344 s. 
  2. PECHAČOVÁ, Blanka. Kameny a skály Sedlčanska. 1. vyd. Praha: Blanka Pechačová, 2014. 128 s. 

LiteraturaEditovat

  • BALATKA, B., KALVODA, J. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Praha: Kartografie Praha, 2006. 79 s.
  • BÍNA, J., DEMEK, J. Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky České republiky. Praha: Academia, 2012. 344 s.
  • MALÍČEK, J., HLÁVÁČKOVÁ, Š., JALOVECKÁ, M. Přírodní zajímavosti Sedlčanska. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2007. 104 s.
  • PECHAČOVÁ, B. Kameny a skály Sedlčanska. Praha: [Blanka Pechačová], 2014. 128s.

Externí odkazyEditovat