Vlasta Čiháková-Noshiro

Narozena 25. 11. 1944 v Praze. PhDr., historička umění, orientalistka, práce z oboru českého a japonského výtvarného umění.
(přesměrováno z Vlasta Čiháková–Noshiro)

Vlasta Čiháková-Noshiro (* 25. listopadu 1944 Praha) je česká historička umění, orientalistka[1] (japanistka),[4] překladatelka a kurátorka.[5] Je autorkou odborných prací z oboru českého výtvarného umění a japonského výtvarného umění.[1] Publikuje v oboru moderního a současného umění.[4]

Mgr. Vlasta Čiháková-Noshiro, Ph.D.
Vlasta Čiháková-Noshiro (2012)
Vlasta Čiháková-Noshiro (2012)
Narození25. listopadu 1944 (76 let)
Praha,[1] Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Národnostčeská
ZeměJaponsko, Československo (resp. Česká republika)
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Univerzita Nihon
Tokyo Academy of Fine Arts
Povoláníhistorička umění, orientalistka, japanoložka, překladatelka a kurátorka
Domovské městoTokio; Praha
Oceněníjaponský řád vycházejícího slunce se zlatými paprsky a rozetou (IV. třídy, 2017)
Partner(ka)1. manžel Japonec; 2. manžel Čech[2]
Dětidva synové (jeden z 1. manželství a jeden ze 2. manželství)[2]
Příbuznídědeček: Jaroslav Čihák (1883–1936); strýc: Bohumír Matal[3]
Webwww.vlasta-cihakova-noshiro.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Plakát na výstavu Slovanské epopeje v Brně v roce 1930

ŽivotEditovat

StudiumEditovat

Vlasta Čiháková se narodila 25. listopadu 1944 v Praze.[4] Její dědeček Jaroslav Čihák (1883–1936)[3] byl operním zpěvákem (basistou) v Brně.[2][pozn. 1] Její strýc Bohumír Matal byl malíř a nejmladší člen Skupiny 42.[2] Po absolvování gymnazijních studií se Vlasta Čiháková rozhodla studovat výtvarné umění, ale místo zamýšlené orientace na Čínu se nakonec soustředila na Japonsko.[2]

Mezi léty 1961 až 1970 vystudovala obory estetika, japonština a (jako třetí obor) dějiny umění[5] na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.[4] Studia v Československu doplnila ještě v letech 1965 až 1967 zahraniční stáží[pozn. 2] na dvou tokijských univerzitách, jimiž byly:[5]

  • Tokijská státní akademie výtvarných umění (Tokyo Kokuritsu Geijutsu Daigaku; obor dějiny asijských výtvarných umění a architektury)[5] a
  • Japonská univerzita (Nihon Daigaku; Fakulta umění; obor dějiny umění a architektury).[5]

Pobyt v JaponskuEditovat

V letech 1970 až 1989 trvale žila v japonském Tokiu a také tam pracovala.[4] Od roku 1989 žije trvale v Praze.[4] V Tokiu pořádala výstavy a v letech 1970 až 1980 tam vyučovala na třech vysokých uměleckých školách:[4]

  • Státní univerzita dekorativních umění Tokyo Zókei Daigaku – Kuwazawa;
  • Design Research Institute; Japonská polytechnická univerzita Nihon Kógaku;
  • Daigaku – fakulta vizuálních umění; Vyšší odborná škola pro design Ikuei Kósen.[4]

Zpět ve vlastiEditovat

V letech 1980 až 2000 zastupovala Vlasta Čiháková japonskou firmu E.A.T. Co.Ltd, která se zabývala vztahy obchodně–kulturní spolupráce Japonska s Evropou.[4] Jako kurátorka výstavní síně Mánes v Praze působila v rozmezí let 1995 až 2000.[4] Během svého působení v této výstavní síti uspořádala více než jedno sto tuzemských a mezinárodních výstav současného umění.[4]

Činnost v organizacíchEditovat

Vlasta Čiháková působila do roku 2013 jako lektorka teorie a dějin umění na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (FaVU VUT v Brně).[4] V současné době (rok 2020) pracuje Vlasta Čiháková (od roku 2001) ve funkci kurátorky v Galerii kritiků v pražském paláci Adria; zároveň je předsedkyní Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků České republiky; také zastává pozici místopředsedkyně české národní sekce AICA.[4] Vlasta Čiháková je zakladatelkou celostátní soutěže Ceny kritiky za mladou malbu.[4] Tato soutěž je určena pro mladé umělce do 30 let, koná se každým rokem v Galerii kritiků v pražském paláci Adria a jejím cílem je zviditelnění (tržní i mediální) mladých umělců na výtvarné scéně.[4] Je rovněž členkou vědecké komise pro Bienále současného umění ve Florencii a Sovereign Art Prize v Londýně.[4]

Řád vycházejícího slunceEditovat

Vlasta Čiháková byla v roce 2017 vyznamenána Řádem vycházejícího slunce (IV. třídy) se zlatými paprsky a rozetou.[6] Byla oceněna za přínos a podporu kulturní výměny mezi Japonskem a ČR a za prohloubení vzájemného porozumění mezi oběma zeměmi.[7] Řád slavnostně obdržela od velvyslance Japonska Kaoru Shimazaki.[6] Stala se tak v pořadí teprve šestou držitelkou tohoto významného japonského ocenění.[6]

Osobní životEditovat

Vlasta Čiháková se v Japonsku vdala, ale po dvanáct let trvajícím manželství se rozvedla.[2] Z tohoto svazku má (kromě japonského příjmení Noshiro) syna, který žije (rok 2020) ve Vídni.[2] V Japonsku kromě vyučování na třech uměleckých školách organizovala Vlasta Čiháková i výstavy, publikovala (v Japonsku jí vyšlo šest knížek), vystupovala také v televizi.[2] Byl s ní natočen i povídkový film „Past“.[2] Po deseti letech života v Japonsku, kde napsala i dvacet let vydávanou nostalgickou knihu s názvem „Dreamy Praha“ („Praha ve snech“), se rozhodla k návratu do vlasti.[2]

Podpis kontrarevolučního dokumentu Dva tisíce slov (vydaného 6. června 1968) Věře Čihákové uzavřel cestu do Československa.[2] Své sehrálo i její angažování se ve výstavách umělců, kteří nesměli v Československu vystavovat a jejichž výstavy v Japonsku organizovala.[2] Nějaký čas pracovala v japonském kulturně-obchodním zastoupení ve Vídni.[2]

Podruhé se vdala za kolegu z práce v Praze, s nímž má ještě dalšího syna.[2]

Micuko AojamaEditovat

V roce 2015 vydalo brněnské nakladatelství Jota pod titulem „Mitsuko – matka moderní Evropy?“[7] beletrizovanou biografii rakousko–uherské šlechtičny Micuko Aojama.[8] Autorkou této biografie, založené na denících japonské aristokratky z doby přelomu 19. a 20. století, je Vlasta Čiháková.[pozn. 3] Autorka popisuje dramatický životní příběh Japonky, která se ke konci 19. století provdala do Evropy za rakousko-uherského diplomata hraběte Heinricha Coudenhove-Kalergi (1859–1906).[8] Shromažďování a studiu archivních materiálů o Japonce Micuko Aojama se Vlasta Čiháková věnovala od 70. let 20. století a využila i všechny dostupné informace publikované o této ženě v japonštině.[9][7][pozn. 4] Autorka doplnila knihu i o originální kresby, jenž vytvořila Micuko Aojama a dobové fotografie pocházející z českých a japonských archivů.[9]

Z pečlivě uspořádaného materiálu, který Vlasta Čiháková Noshiro v knize předkládá, vyplývá, že na Mitsuko jsou zajímavější okolnosti jejího života než její osobnost

—Hospodářské noviny, o knize „Mitsuko – matka moderní Evropy?“, [10]

Alfons MuchaEditovat

Spisovatel Jiří Mucha, syn malíře Alfonse Muchy, systematicky od 60. let 20. století usiloval o oživení světového zájmu o malířskou tvorbu svého otce.[2] V roce 1975 zorganizoval spolu s Věrou Čihákovou v muzeu Isetan v Tokiu výstavu, po jejímž skončení začal jeden z místních sběratelů pan Kimio Doi[pozn. 5] velkoryse a systematicky budovat sbírku Muchových děl do té míry, že koncem 80. let 20. století vlastnil vůbec největší soubor Muchových originálů (asi 400 kusů) na světě.[2] Po smrti pana Kimio Doi (2. října 1990) věnovala jeho dcera pozůstalost (Muchovu sbírku) muzeu města Sakai u Ósaky.[2] Po smrti spisovatele Jiřího Muchy v Praze (5. dubna 1991) se stal dědicem umělecké pozůstalosti jeho syn John Ommond Mucha.[2]

A byl to právě John Mucha, který po skončení výstavy děl Alfonse Muchy v roce 1995 v Tokiu naléhal na organizátory výstavy, aby díla zapůjčená z ČR vrátili přímo jemu do Londýna.[2] Národní galerie v Praze mezitím prohlásila tato díla za kulturní památku, japonští pořadatelé následně díla vrátili do Čech, Johnu Muchovi nakonec zaplatili značné „odškodné“ a na dlouhou dobu v Japonsku skončili s Muchovými výstavami.[2]

Po více než dvacetileté odmlce (v roce 2017) požádali Japonci o uspořádání výstavy Muchovy Slovanské epopeje.[2] Výstava se setkala s nečekaným ohlasem, navštívilo ji 670 tisíc lidí.[2] Díla Alfonse Muchy jsou u japonského publika dlouhodobě oblíbena, což souvisí s popularitou secese od začátku 20. století.[2] V Japonsku byl Alfons Mucha především vnímán jako grafik a reprodukční umělec, ale po výstavě jeho Slovanské epopeje jej japonská veřejnost začala vnímat jako významného symbolistního malíře.[2] Na Japonce, kteří nemají ve výtvarném umění tradici závěsných orámovaných obrazů, zapůsobil navíc i monumentální formát pláten Slovanské epopeje, který jim evokoval dojem divadelních kulis.[2]

Vlasta Čiháková v encyklopedických slovnícíchEditovat

  • 1998: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 1997 (I. A - Č), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město)[5] a
  • 2016: Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008) (1. svazek A–M), Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha.[5]

Projekty výstav v JaponskuEditovat

Toto je výběr projektů výstav, které realizovala Vlasta Čiháková za svého pobytu v Japonsku v letech 1976–1983:

  • 1974–1975: Per–spective as a Visual Image, Muramatsu Gallery; Lunami Gallery, Tokio;[4]
  • 1976: Festival Events of Modern Dance, Kinokuniya Hall, Tokio;[4]
  • 1977: The Body as Visual Language, Maki Gallery, Tokio;[4]
  • 1977: Media Practice, Ai Gallery, Tokio;[4]
  • 1978: The City – Tokyo Gallery Shirakaba; Mexico City Art Museum (výměnná výstava mezi Japonskem a Mexikem);[4]
  • 1978: The Experience Book, Maki Gallery, Tokio (mezinárodní výstava, kniha);[4]
  • 1978: The Affairs of Photography, Art Salon Hamanoya, Tokio (japonská výstava se zahraničními hosty);[4]
  • 1979: The Correspondence Art, Ai Gallery, Tokio;[4]
  • 1979: The Roots of image, Ai Gallery, Tokio;[4]
  • 1979: The Real Space, Gallery Tokiwa, Tokio;[4]
  • 1979: The Summer Performance, Ai Gallery; Tokio; Gallery West-Bess, Nagoya;[4]
  • 1980: The Real Time, Kóbe Municipal Gallery, Kóbe;[4]
  • 1980: The Way (japonská výstava - Wroclav, Varšava, Udge, Poznaň, Krakov);[4]
  • 1981: Allusion, Salon Hamanoya, Tokio;[4]
  • 1981: The Photo-Artists from Poland (polská výstava), Ai Gallery, Tokio;[4]
  • 1981: The Blank Space (japonská výstava v Paříži), Gallery Katia-Pisarro, Paříž;[4]
  • 1982–1983: The Reverberation (japonská výstava v Austrálii - Sydney a dalších 5 míst)[4] a
  • 1983: The Japanese Painting and Photography (japonská výstava na Mezinárodním sympoziu umělecké fotografie), Düsseldorf.[4]

Projekty výstav ČR – Japonsko (v Japonsku)Editovat

Toto je výběr ze společných projektů ČR a Japonska od roku 1972, který zahrnuje výstavy realizované v Japonsku:

  • 1975–1995: Retrospektivní výstavy Alphonse Mucha, The Tokyo Newspapers, ve 45 japonských muzeích a galeriích;[4]
  • 1980–1984: Výstavy sbírek NG v Praze The Collection of National Gallery in Prague – 4 velké výstavní projekty, The Mainichi Newspapers, na 10 místech Muzea Takashimaya; v roce 1984 -The Tokyo Newspapers, Yokohama Sogo Art Museum a v 5 krajských muzeích;[4]
  • 1982: Výstava současné malby českých, polských a maďarských umělců - The Eastern Europe Painting,The Sankei Newspapers, Ósaka EXPO Museum a 2 krajská muzea;[4]
  • 1983: Výstava 300 years of the Bohemian Glass, The Tokyo Newspapers, Tokyo Isetan Art Museum a 3 krajská muzea;[4]
  • 1983: Výstava The Czech cubism in Design and Architecture, Parco Art Museum, Tokio;[4]
  • 1986: Výstava české fotografie The Czech Photography, Parco Art Museum, Tokio;[4]
  • 1991: Výměnná sklářská výstava The Czech and Japan Contemporary Glass, Mánes, Praha; Museum of Decorative Arts Azabu, Tokio a 3 krajská muzea;[4]
  • 1994: Mezinárodní výstava Franz Kupka – The Tokyo Newspapers, Nagoya Art Museum, Nagoja a 3 krajská muzea;[4]
  • 1995: Výstava 100 years of the Czech Glass and Porcelain, Takasaki Municipal Art Museum, Takasaki;[4]
  • 2001: Výstava 300 years of the Czech Decorative Arts, Takasaki Prefectural Art Museum, Takasaki;[4]
  • 2002: Retrospektivní výstava Mitsuko, NHK Service Center, Takashimaya Art Museum. Tokio a 5 krajských muzeí;[4]
  • 2004: Společná výstava současného českého a japonského umění Vision – Prague/Tokyo, Galerie kritiků v Praze; galerie Visions a Toki Art Space, Tokio[4] a
  • 2009–2014: Mezinárodní muzejní noc – Roppongi Art Night – Mori Tower Museum of Art, Tokio (2009 – Federico Diaz, 2010 – Jakub Nepraš, 2012 – Linda Čihařová, 2013 – Daniel Pitín).[4]

Projekty výstav ČR – Japonsko (v ČR)Editovat

Toto je výběr ze společných projektů ČR a Japonska od roku 1981, který zahrnuje výstavy realizované v ČR. Jedná se o výstavy pořádané v České republice prostřednictvím Státní kulturní nadace Japan Foundation:[4]

  • 1981: The Japan Photography – Landscape, Portrait, Still-Life (Krajina, portrét zátiší), UPM, Praha;[4]
  • 1983: Tsutsumu –Japonský tradiční obal, UPM – Areál Emauzy, Praha;[4]
  • 1985: Současný japonský plakát, UPM – Areál Emauzy, Praha;[4]
  • 1987: Současná japonská keramika, UPM - Rudolfinum, Praha;[4]
  • 1987: Japonsko – Člověk a život (japonská fotografie 1971 – 1984), Národní museum v Praze;[4]
  • 1987: Japonská kaligrafie a malba, NG – Valdštejnská jízdárna, Praha;[4]
  • 1991: Neviditelná příroda / Invisible Nature, Pražský Hrad – Míčovna, Praha;[4]
  • 1994: Art Virus (sbírka maleb - Parco Art Museum), Mánes, Praha;[4]
  • 1995: The Japan Architecture in Photography, Národní muzeum a NTM, Praha;[4]
  • 1996: The Japan Textile Woman Art, Mánes, Praha; Severočeské museum, Liberec;[4]
  • 1998: Motivace Sakura, Mánes, Praha; Moravská galerie, Brno; Galerie Miro, Bratislava[4] a
  • 2005: Kazunari Sakamoto. Houses – Poetics in the Ordinary, Galerie kritiků, Praha.[4]

Tematické výstavy (výběr)Editovat

  • 1991–1992: Magic Box, Portheimka, Praha;[4]
  • 1992: Umění akce, Mánes, Praha;[4]
  • 1992: Kolumbovo vejce, Galerie Béhemót, Praha;[4]
  • 1992: Mezi Ezopem a Mauglím, Galerie Václava Špály, Praha;[4]
  • 1993: Archetypy, Mánes, Praha;[4]
  • 1993: Obluda Béhemót, Galerie Béhemót, Praha;[4]
  • 1994: Příroda v pohybu (Video Art), Mánes, Praha;[4]
  • 1997: Kořeny, Mánes, Praha;[4]
  • 1998: Prahy, Mánes, Praha;[4]
  • 2000: Transglobe, Mánes, Praha;[4]
  • 2000–2001: Pravděpodobná malba, Mánes, Praha; Česká centra, Berlín;[4]
  • 2004: Vzpomínky 1968–2004 (česká fotografie), Galerie kritiků, Praha; České centrum, Bukurešť;[4]
  • 2004–2005: V Mezičase / In Time Between, Galerie kritiků, Praha; Centrum současného umění, Moskva;[4]
  • 2004: Otevírání krajiny (česko–švýcarská výstava), Galerie kritiků, Praha; Möhren, Museum v plenéru ve švýcarských Alpách;[4]
  • 2005: Inscape (česko–švýcarská výstava), Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2005: Art Compost (ženská výstava), Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2006: Vlasta a Šárka. Dívčí válka, Galerie kritiků, Praha; galerie Konzum, Brandýs nad Orlicí (festival Mámení);[4]
  • 2006: HumOrg – Lidský organismus (česko–švýcarská výstava), Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2007: Cooking Art, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2008: Fauna a Flora (výměnná výstava s Finskem), Galerie kritiků, Praha; Centrum současného umění, Tampere;[4]
  • 2007–2008: Optická příroda (česko-japonská výstava), Galerie kritiků, Praha; galerie-Visions, Toki Art Space, České centrum, Tokio;[4]
  • 2007–2008: Na lodi bláznů, Galerie kritiků, Praha; Múzeum V. Löfflera, Košice;[4]
  • 2007–2008: Spectator Novus (česko-francouzská výstava), Galerie kritiků, Praha; galerie La Générale en Manufacture, Sevres, Paříž;[4]
  • 2009: Urban kiss (česko-švýcarská výstava), Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2009: Vlk a beránek (intermediální výstava), Galerie kritiků, Praha; galerie Konzum, Brandýs nad Orlicí (festival Mámení);[4]
  • 2010: Hloupé a chytré (multimédia), Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2009–1010: Papiriál – Jak to bylo s Kainem a Ábelem (česko-německá výstava), Galerie kritiků, Praha; Künstlerhaus Sootbörn, Hamburk;[4]
  • 2009–1010: Výstavy Ceny kritiky pro mladou malbu (celostátní soutěž), Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2011: Theatre Mundi (výměnná výstava s Finskem), Centrum současného umění, Tampere; Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2011: Z archivu Slovanské epopeje, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2011: Antitéze malby, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2011: From Different Corners, galerie-Arteversum Düsseldorf; Bart in Huis, Nijmegen/Amsterdam; Backerstrasse 4, Vídeň; Chantal Bamberger, Štrasburk; Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2012: Metaplay – výstava současné české abstraktní malby, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2012: Sofistika prostoru, malba umělců z Lipska v rámci výměny s českými umělci, oceněnými v soutěži Ceny kritiky za mladou malbu, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2013: OSTEN – výstava mezinárodní sbírky kresby Muzea OSTEN ve Skopje, jež byla založena v roce 1945, a k níž v roce1969 ještě přibylo Muzeum karikatury – World Gallery of Cartoons. Výběr exponátů byl proveden z výstav Mezinárodního bienále kresby ve Skopje, zahrnující i účast českých umělců;[4]
  • 2013: Malá velká Epopej – pozdravy z Japonska, výstava sbírky kreseb, studií, pohlednic, plakátů a ilustrací Alfonse Muchy z japonské soukromé sbírky Ogata a Doi Collection městského muzea Sakai u Osaky, námětově se vztahující především k Slovanské epopeji a tvorbě umělce v Čechách, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2014: SHIBORI – výstavní přehlídka současného japonského umění, pracujícího s vláknem a aplikacemi ornamentu a kaligrafie, v přehlídce třiceti japonských autorů, Galerie kritiků, Praha;[4]
  • 2014: Já je někdo jiný - I is Someone Else - Ich is ein Anderer, osm finalistů soutěže Ceny kritiky za mladou malbu a jejich hosté; Galerie VNG AG s prezentací na Mezinárodní muzejní noci v Lipsku; Galerie kritiků, Praha; dále prezentace na kulturním festivalu Mámení – Jana Amose Komenského v městské Sokolovně Brandýsa nad Orlicí;[4]
  • 2014: Metaplay, Praha – New York, česko–americká abstraktní malba, Galerie kritiků, Praha; Galerie Českých center, Národní dům v NewYorku,. koná se za spolupráce Galerie Anita Schapolsky , N.Y.[4] a
  • 2014: Metaplay, Praha – Tokyo, česko–japonská výměnná výstava, Galerie kritiků, Praha; Galerie Toki Art Space Tokyo a České centrum velvyslanectví ČR v Tokiu.[4]

Sympozia (výběr)Editovat

  • 1992: Centrum a periférie (Mezinárodní kongres AICA), Vídeň;[4]
  • 1994: 16. Mezinárodní bienále grafického designu, Moravská galerie, Brno;[4]
  • 1994: Podoby súčasného umenia, VŠU-SNG, Bratislava;[4]
  • 1995: Inter.Kontakt.Grafik (Mezinárodní grafické bienále), Praha;[4]
  • 2006: Art Critic Re-loading (Mezinárodní kongres AICA), Paříž;[4]
  • 2007: Mé tělo mi nepatří, FAMU, Praha;[4]
  • 2010: Kulturní politika a vizuální umění, AVU, Praha;[4]
  • 2012: Forfest, Kroměříž[4] a
  • 2012: Ostrovy odporu. Vytváření dějin současného umění., AVU-NG, Praha.[4]

Publikační činnost (krácená)Editovat

Samostatné publikaceEditovat

  • 1980: Nippon shinpan (Japan Trial), Shinpyósha, Tokio;[11]
  • 1986–2004: Praha Genkei (Dreamy Praha), Shinjuku shobó, Tokio;[11]
  • 1988: Design a architektura v Japonsku I. a II., ÚBOK, Praha;[11]
  • 1988–1991: Sekai no kodomo tachi (Children of the World - Czech Republic;[11]
  • 1988–1991: Hungary – foto Leoš Nebor, originály v japonštině, mutace v angličtině, čínštině a arabštině), Kaiseisha, Tokio;[11]
  • 1995–2002: Osobnosti českého malířství, (ilustrace Ondřej Zahradníček), Fragment, Praha[11] a
  • 2007–2009: Osobnosti českých dějin (kolektiv autorů a výukové karty), Fragment, Praha.[11]

Obrazové monografie výtvarných umělců (texty)Editovat

  • 1978: Experience book (japonsky, anglicky), soukromý tisk, Tokio;[11]
  • 1980: Ai Gallery, JCA shuppan, Tokio, 1981;[11]
  • 1994–2002: Karel Trinkewitz – Život je koláž, Gallery, Praha;[11]
  • 1995: Jindřich Štreit – Lidé z Akagi, Slezská univerzita, Opava;[11]
  • 1999: Jiří Kalousek 1925 – 1986, ČMVU, Praha;[11]
  • 2002: Josef Žáček – 90. léta, Galerie Béhemót, Praha;[11]
  • 2004: Joska Skalník, Gallery, Praha;[11]
  • 2010: Wolf Kahlen (video tapes 1969 – 2010, německy, anglicky), Museum Edition Ruine der Künste, Berlín[11] a
  • dále řada textů do autorských katalogů výtvarných umělců.[11]

PřekladyEditovat

  • 1971: The Egypt Painting (anglicky – japonsky), Iwasaki bijutsu shuppansha, Tokio;[11]
  • 1971: Peter Gidal: Andy Warhol, Parco Museum shuppan, Tokio[11] a
  • 2010: Věra Linhartová: Soustředné kruhy (francouzština, japonština–čeština), Torst – Odkaz, Praha (vyznamenáno Cenou Českého literárního fondu a Cenou Toma Stopparda).[11]

SborníkyEditovat

  • 1973: The Guide to the Japanese Culture (japonsky, anglicky), Japan Culture Institute, Tokio;[11]
  • 1974: The Invitation to the Japan’s Literature (japonsky, anglicky), Japan Culture Institute, Tokio;[11]
  • 1975: A Hundred Things Japanese (japonsky, anglicky), Japan Culture Institute, Tokio;[11]
  • 1980: A Hundred more Things Japanese (japonsky, anglicky), Japan Culture Institute, Tokio;[11]
  • 1982: Niwatori no tosaka wa dokodemo akai (Hřebínek kohouta je všude červený – japonská antologie východního humoru), Dentó to gendaisha, Tokio;[11]
  • 1994: Lubor Hájek - Studie o mimoevropském umění, nákladem H + H; NG Praha;[11]
  • 1994: Podoby súčasného umenia, SNG, Bratislava;[11]
  • 1994: Šedá cihla 66, Galerie Klatovy / Klenová;[11]
  • 1994: Nová citlivost. Sborník příspěvků k diskusi o 60. letech, Galerie výtvarného umění, Litoměřice;[11]
  • 1996: Zakázané umění, monotematické číslo Umění 1-2, ČFVU, Praha;[11]
  • 2000: Nálada v globální vesnici – Milénium, Vutium VUT, Brno;[11]
  • 2008: Artemis a dr. Faust (Ženy v českých dějinách umění), Academia, Praha;[11]
  • 2009: Studie současného stavu podpory umění I., DÚ / Institut umění, Praha;[11]
  • 2010–2011: Studie stavu, struktury a financování umění v ČR II., DÚ / Institut umění, Praha;[11]
  • 2011: Almanach Alfons Mucha a Slovanská epopej, Sdružení výtvarných kritiků teoretiků a HMP, Praha;[11]
  • 2012: Andy Warhol a Československo (ed. R. Prekop, M. Cihlář), Arbor Vitae, Praha;[11]
  • 2012: Ostrovy odporu. Antologie textů k českému umění 1980 – 2010, VVP AVU a NG, Praha;[11]
  • 2013: Umění a politika, vydáno u příležitosti 4. sjezdu historiků umění, editoři: Ondřej Jakubec - Radka Miltová, Barristel § Principal, Brno, ve spolupráci s MU Brno;[11]
  • 2013–2014: Almanach Slovanské epopeje / The Slav Epic Almanach, editor: Vlasta Čiháková Noshiro, vydalo Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků ve spolupráci s HMP Praha;[11]
  • 2014: Mezera, Mladé umění v Česku (1990-2014), editoři: Lenka Lindaurová – Bára Procházková, 1. vydání Společnosti Jindřicha Chalupeckého / Yinachi Praha[11] a
  • publikovala průběžně v japonském odborném tisku Bijutsu techó, Mizue, Geijutsu shinchó, Asahi Journal apod.; po přesídlení do ČR v odborném čtrnáctideníku Ateliér, v časopisech Art & Antiques, Xantypa, Reflex, Flash Art, v denících a rovněž i v elektronických médiích.[11]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Jaroslav Čihák (* 4. března 1883, Praha – † 5. dubna 1936, Plzeň) – český operní pěvec (basista). Absolvoval operní školu Olgy Paršové-Zikešové v Praze. V roce 1919 bydlel v Brně v ulici Doborvského číslo 5 (dnes – 2021 – se ulice jmenuje Jana Uhra). Poprvé vystoupil v Národním divadle v Brně (v roce 1904 v roli Janka v opeře V studni). Působil v divadle na Vinohradech a v Plzni, v letech 1918 až 1932 v Národním divadle v Brně.[3]
  2. Jako studentka tlumočila v Praze skupině návštěvníků – profesorů z japonských uměleckých škol a ti jí poslali nejen slovníky, ale vyjednali jí i roční stáž v Tokiu.[2]
  3. ČIHÁKOVÁ-NOSHIRO, Vlasta. Mitsuko. Vydání 1. V Brně: Jota, 2015. 383 stran, [64] stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7462-709-5.[9]
  4. Na životním příběhu Japonky Micuko Aojama zaujala Vlastu Čihákovou i jistá podobnost a osobní zkušenost se smíšeným manželstvím.[7]
  5. Kimio Doi (* 23. března 1926, Hirošima, Prefektura Hirošima, Japonsko – 2. října 1990) obchodník a majitel firmy na výrobu fototechniky.

ReferenceEditovat

  1. a b c Profil v databázi Národních autorit. [cit. 13. 3. 2021]
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z VEJDĚLKOVÁ, Eva. Japanistka Vlasta Čiháková Noshiro: Nad Slovanskou epopejí Japonci žasli [online]. Právo, 2020-11-10 [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  3. a b c Jaroslav Čihák [online]. Encyklopedie Brna [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ck cl cm cn co cp cq cr cs ct cu cv cw cx cy cz da db dc dd de ČIHÁKOVÁ, Vlasta. Vlasta Čiháková Noshiro (životopis) [online]. Web Vlasty Čihákové [cit. 2021-03-09]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g Vlasta Čiháková Noshiro (* 25. 11. 1944, Praha) – historička umění, překladatelka, kurátorka [online]. Informační systém AbART – archiv výtvarného umění [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  6. a b c Vlasta Čiháková Noshiro [online]. Web nakladatelství Jota [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 
  7. a b c d ČTK. Historička umění Čiháková Noshiro dostane japonský řád [online]. Týden CZ, 2017-11-03 [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  8. a b ČIHÁKOVÁ, Vlasta. Mitsuko [online]. Web Vlasty Čihákové [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 
  9. a b c Mitsuko [online]. Databáze Národní knihovny ČR [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 
  10. ČTK. Historička umění Čiháková Noshiro dostane japonský řád slunce se zlatými paprsky a rozetou [online]. Hospodářské noviny, 2017-11-06 [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  11. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ČIHÁKOVÁ, Vlasta. Vlasta Čiháková Noshiro (publikace) [online]. Web Vlasty Čihákové [cit. 2021-03-10]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat