Otevřít hlavní menu

Vincenc Vávra Haštalský

český novinář, překladatel a politik

Vincenc Vávra Haštalský (4. října 1824 Praha[1]6. srpna 1877 Praha[2][3]) byl český novinář, překladatel a politik, aktivní účastník revolučních událostí roku 1848. Jako student práv v letech 1843–47 pomáhal zakládat české řemeslnické spolky a ve skupině Repeal tajně rozšiřoval zakázané knihy. Po svatováclavské schůzi 11. března 1848 se stal desátníkem ozbrojeného sboru Svornost a tajemníkem demokratického spolku Slovanská lípa. Po svatodušních bouřích nakrátko zatčen, pak pracoval jako populární novinář. V prosinci 1850 znovu zatčen a do dubna 1854 vězněn na Hradčanech a v Mukačevu. Po propuštění žil pod policejním dohledem, překládal divadelní hry a pracoval v advokátní kanceláři. Později se vrátil k žurnalistice jako redaktor časopisů Čas, Hlas a Národní listy. Proslavil se překlady Victora Huga. Posmrtně vyšly jeho dopisy z vězení (Zápisky starého osmačtyřicátníka).

Vincenc Vávra Haštalský
Vincenc Vávra Haštalský
Vincenc Vávra Haštalský
Narození 4. října 1824
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 6. srpna 1877 (ve věku 52 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí kardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Povolání překladatel a novinář
Národnost Češi
Politická příslušnost Národní strana svobodomyslná
Manžel(ka) Karolina Vávrová
Děti Helena Schieblová-Vávrová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

MládíEditovat

Pocházel z rodiny vlasteneckého mlynáře u sv. Petra v Praze. Jeho otec se zajímal o českou historii a divadlo. Ačkoliv byl katolíkem, měl obdiv pro Husa a Žižku. Účastnil se založení Měšťanské besedy i svatováclavské schůze r. 1848 a do roku 1860 zastával funkci obecního staršího.[4]

Vincenc Vávra navštěvoval s nevelkým zájmem a úspěchem německé základní školy v Praze a poté nastoupil na staroměstské gymnázium, vedené vlasteneckým ředitelem Františkem Svobodou. Tam panovala zcela jiná atmosféra, latina se vyučovala česky (nikoliv německy, jak bylo tehdy zvykem) a učitelé i studenti dávali najevo své národní uvědomění. V té době se Vávra také seznámil s obrozenci Václavem Nebeským a J. J. Kalinou. Václav Hanka ho přivedl ke studiu polské a ruské literatury.[4]

Po maturitě absolvoval filozofii, kde se věnoval především italštině a francouzštině, a zapsal se na právnickou fakultu. Přispíval přitom do časopisů (Květy, Česká včela) a v letech 1843-47 pomáhal svými právnickými znalostmi při zakládání českých řemeslnických spolků. Účastnil se také činnosti tajného sdružení Repeal, zaměřeného na prosazování demokracie a šíření zakázaných knih.[4]

Roku 1847 ukončil studia a začal se připravovat k rigorózní zkoušce. Mezitím ale došlo k únorové revoluci v Paříži, která podle názoru členů Repealu měla mít vliv i na dění v Rakousku. Přípravy na zkoušku přerušil a místo toho se zaměřil na politickou činnost.[4]

Revoluční události 1848-1849Editovat

Když 11. března 1848 proběhla Svatováclavská schůze a začala revoluce, stal se Vávra desátníkem a členem čestného soudu v ozbrojeném sboru Svornost. Společně s kolegy ze skupiny Repeal založil demokratický spolek Slovanská orlice, který na návrh Ľudovíta Štúra krátce nato přijal název Slovanská lípa. Vávra byl zvolen tajemníkem a funkci zastával až do rozpuštění spolku v květnu 1849.[4]

O svatodušních bouřích přijel do Prahy. Setkal se tu s Petrem Fastrem, který se krátce předtím stal svědkem zastřelení obecního staršího. Společně odjeli do Plzně, odkud Faster pokračoval do Domažlic, zatímco Vávra, který se mezitím setkal s Matějem Mikšíčkem, se rozhodl vrátit do Prahy. V Rokycanech byli oba zatčeni a odvezeni zpět do Plzně, ale druhého dne je po krátkém výslechu propustili a mohli pokračovat v cestě.[4]

Po návratu do Prahy působil jako oblíbený novinář. V říjnu 1848 byl členem deputace studentů, Slovanské lípy a města Prahy do Vídně, kde tlumočil názor, že vídeňské bouře byly vyprovokovány v zájmu politiků ve Frankfurtu a Budapešti.[4]

Bachův absolutismusEditovat

Po vyhlášení stavu obležení 10. května 1849 byla rozpuštěna Slovanská lípa a politická činnost přestala být možná. Vávra dál pracoval jako novinář a vedle toho se připravoval k právnickým zkouškám. Absolvoval dvě rigoroza, ke třetímu ale už nedošlo. Jeden z politických vězňů totiž s více než ročním zpožděním vypověděl, že se Vávra s dalšími dvěma lidmi během revoluce účastnil schůzky s anarchistou Bakuninem. Vávra byl zatčen 31. prosince 1850 a vězněn postupně na Hradčanech a v Mukačevu. Ve vězení se mimo jiné naučil anglicky, což pak využíval k překladům.[4]

V dubnu 1854 byl propuštěn na amnestii a vrátil se do Prahy, kde žil pod policejním dohledem. Nesměl psát do novin ani dokončit rigorózní zkoušky. Dva roky pracoval bezplatně v advokátní kanceláři a živil se překlady divadelních her, přičemž ke každému musel mít zvláštní povolení. Později mu dovolili psát divadelní a literární kritiky do Lumíra a slušně si vydělával advokacií.[4]

Návrat ústavní vládyEditovat

Po obnovení ústavního systému vlády se vrátil k žurnalistice a literatuře - vydával časopisy (Hlas, Čas) a do dalších přispíval. Překládal zahraniční literaturu. Byl dlouholetým redaktorem Národních listů. Po rehabilitaci byl také zvolen poslancem českého zemského sněmu za okresy nymburský a benátský.[4] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[5]

Stal se členem spolků Svatobor a Umělecká beseda[4] i členem sboru důvěrníků Národní strany svobodomyslné.[6] I v té době byl občas stíhaný za politické činy. Jako redaktor časopisu Hlas byl např. odsouzen na čtyři měsíce těžkého žaláře za anonymní článek Hlas kněze z Moravy.[4]

Byl členem poroty pro udělení Náprstkovy ceny — roku 1863 za nejlepší původní jednoaktovou veselohru[7] a následujícího roku za nejlepší drama ze slovanských dějin.[8]

Zemřel po krátké nemoci na srdeční vadu.[6] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[9]

VýznamEditovat

Vincenc Vávra Haštalský byl ve své době velmi oceňovaný. V srpnu 1863, tedy krátce po nastolení demokracie, pronesl Eduard Grégr na jeho počest přípitek na Střeleckém ostrově, kde uvedl, že Vávra (i někteří další) trpěli za práva národů. Zprávu o tom přinesl pražský německý deník Politik.[10] Jeho šéfredaktor (Jan Stanislav Skrejšovský) i autor článku (František Bozděch) se pak museli zpovídat před soudem, protože státní žalobce považoval vyznění projevu za schvalování nedovoleného jednání.[11]

Jan Neruda v článku z r. 1889 uvedl, že Vávrovým životním programem byla duševní osvěta a politická svoboda. Ocenil jej jako výborného novináře, obratného stylistu a ctitele divadla.[12]

DíloEditovat

Vincenc Vávra Haštalský byl známý především jako novinář. Jako student přispíval do Květů a České včely. V roce 1848 byl známý svými úvodníky ve Večerním listu; jeho radikální článek Aristokrati zvedl náklad vydání z obvyklých šesti na patnáct tisíc výtisků. Na počátku roku 1849 vydával spolu s Karlem Sabinou Noviny Lípy slovanské. Po roce 1854 psal články do Lumíra, Rodinné kroniky a obnovených Květů. Později byl šéfredaktorem časopisů Čas, Hlas a nakonec členem redalce Národních listů.[4]

Byl i redaktorem kalendářů — Českomoravská pokladnice a Kalendář Koruny české.[4]

Samostatně vydal:

Výbor z novinových článků vyšel v knize

  • KOSÍK, Karel, ed. Čeští radikální demokraté: (výbor politických statí). 1., autoriz. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1953. 525 s. cnb000413564. [Statě Vincence Vávry Haštalského jsou uvedeny na str. 421–469.]

PříbuzenstvoEditovat

CitátEditovat

Nejrozsáhlejší, nejzáhubnější a rozumu nejvíce se příčící druh aristokracie jest aristokracie rodu čili tak zvaná šlechta. (...) Nejzáhubnější, poněvadž není třídy lidstva, která by byla po tolik století uvalovala člověčenstvo v bídu, otroctví, opovržení, zneuctění lidské důstojnosti a byla hýřila z mozolů a potu svírajících se otroků jako šlechta.

—Vincenc Vávra Haštalský, Aristokrati, článek otištěný v Pražském večerním listu ze dne 7. července 1848[14]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Petra na Poříčí v Praze na Novém Městě
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Haštala na Starém Městě pražském
  3. zpráva o úmrtí JUDr. Vincence Vávry-Haštalského, Národní listy-7.8.1877-str.1
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p SCHEIBL, Jaroslav. Vincenc Vávra Haštalský. In: HAŠTALSKÝ, Vincenc Vávra. Zápisky starého osmačtyřicátníka. Kutná Hora: Karel Šolc, 1889. Dostupné online. S. 5-12.
  5. Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  6. a b JUC. Vincenc Vávra. Národní listy. 1877-08-07, roč. 17, čís. 215, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  7. NÁPRSTEK, Ferdinand. Vypsání cen na původní jednoaktové veselohry. Národní listy. 1877-08-07, roč. 3, čís. 174, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  8. Literatura a umění. Národní listy. 1864-09-14, roč. 4, čís. 249, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  9. JEŽEK, Jan. Naše hroby. Praha: A. Storch, 1881. 146 s. Dostupné online. Kapitola Hřbitov Olšanský, s. 15. 
  10. Tageschronik. Politik. 1863-08-31, roč. 2, čís. 240, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  11. Ze soudní síně. Tisková pře „Politiky“. Národní listy. 1863-12-24, roč. 3, čís. 300, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  12. Vincenc Vávra Haštalský. Humoristické listy. 1889-06-14, roč. 31, čís. 24, s. 218. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  13. Denní zprávy. Úmrtí. Národní listy. 1910-04-23, roč. 50, čís. 111, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  14. Citováno dle → KOSÍK, Karel, ed. Čeští radikální demokraté: (výbor politických statí). 1., autoriz. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1953. 525 s. cnb000413564. [Uvedený text je na str. 424.]

LiteraturaEditovat

  • KOSÍK, Karel. Česká radikální demokracie: Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19. století. 1. vyd. Praha: SNPL, 1958. 482 s. cnb000439236.
  • MERHAUT, Luboš, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 4., svazek 2. (U–Ž). 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 1256–1258.
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 26. díl. V Praze: J. Otto, 1907. 1077 s. cnb000277218. S. 467–468. Dostupné online

Externí odkazyEditovat