Vilémov (zaniklá osada)

zaniklá osada v Ruprechtově v okrese Vyškov

Vilémov je zaniklá středověká vesnice na katastrálním území obce Ruprechtov v okrese Vyškov. Nacházela se v oblasti Drahanské vrchoviny a pravděpodobně vznikla ve 13. století. Přesná lokalizace byla určena v roce 1953 díky výzkumu Ervína Černého, který zde zmapoval středověké osídlení. Vilémov byl naposledy zmíněn v roce 1563 jako pustá ves. Archeologické nálezy potvrzují, že zde stávala zemědělská sídliště s rozsáhlou plužinou.[1]Od roku 1962 zde prováděla výzkum Dagmar Šaurová[2].

Vilémov
Vilémov - relikty stavení
Vilémov - relikty stavení
Lokalita
Charakterzaniklá vesnice
ObecRuprechtov
OkresVyškov
Historická zeměMorava
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální územíRuprechtov
Vilémov
Vilémov
Další údaje
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat

Podle archeologických nálezů ves vznikla již ve 13. století[1]. Neobjevuje se však v žádných dochovaných písemných pramenech, které by ji spojovaly s holštejnským nebo račickým panstvím. Předpokládá se, že spolu s Ruprechtovem a Hamlíkovem patřila k hradu Kuchlov, který vlastnil neznámý šlechtic nebo man[3]. První a zároveň poslední písemná zmínka o Vilémovu pochází z roku 1563, kdy je ves uvedena jako pustá v soupisu račického panství[4].

Archeologický výzkum

editovat

Místo, kde se zaniklá vesnice nacházela, je označováno jako Na Prostředních, Na Barvínku, Na Krchůvku nebo U Tří smrků[5]. Název Tři smrky vychází z blízké lokality stejného jména. Obyvatelé Ruprechtova a Podomí dříve mylně považovali tuto zaniklou ves buď za středověké pohřebiště, nebo za původní polohu Ruprechtova[3]. Archeologický průzkum ukázal, že ves měla délku 210 metrů a šířku 70 metrů[2]. Byly zde odkryty pozůstatky železářské pece, propadlých sklepů a studen[3]. Plužina Vilémova měla rozlohu 209 ha[1]. Na základě dochovaných archeologických nálezů se předpokládá, že ves nezanikla válečnou katastrofou, jako tomu bylo u jiných středověkých osad. Chyběly zde důkazy o požárech nebo násilném zániku. Pravděpodobně došlo k postupnému vylidnění nebo vymření obyvatelstva, což se mohlo stát v důsledku epidemií nebo změn v hospodářských podmínkách[1][3].

Současný stav

editovat

V místě bývalé vesnice jsou dosud patrné terénní relikty staveb, zahloubené objekty a pozůstatky základových zdí[5]. Oblast se nachází v Přírodním parku Rakovecké údolí, kde je součástí chráněné krajinné zóny[5].

Fotogalerie

editovat

Reference

editovat
  1. a b c d ČERNÝ, Ervín. Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992. 143 s. ISBN 80-85048-40-X. 
  2. a b ŠAUROVÁ, Dagmar. První výsledky z výzkumu zaniklých středověkých vesnic na střední Moravě. Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1961–1964, roč. XVI, s. 97–99. 
  3. a b c d ŠAUROVÁ, Dagmar. Zpráva o výzkumu zaniklých středověkých sídlišť na střední Moravě. Archeologické rozhledy. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 1968, roč. 20, s. 362–364. 
  4. NEKUDA, Vladimír. Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno: Krajské nakladatelství, 1961. 232 s. Dostupné online. 
  5. a b c Zaniklá středověká vesnice Vilémov [online]. Národní památkový ústav [cit. 2024-02-23]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • ČERNÝ, Ervín. Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992. 143 s. ISBN 80-85048-40-X. 
  • NEKUDA, Vladimír. Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno: Krajské nakladatelství, 1961. 232 s. Dostupné online. 
  • ŠAUROVÁ, Dagmar. První výsledky z výzkumu zaniklých středověkých vesnic na střední Moravě. Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1961–1964, roč. XVI, s. 97–99. 
  • ŠAUROVÁ, Dagmar. Zpráva o výzkumu zaniklých středověkých sídlišť na střední Moravě. Archeologické rozhledy. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 1968, roč. 20, s. 362–364. 

Externí odkazy

editovat