Liao-ning (2012)

čínská letadlová loď
(přesměrováno z Varjag (1988))

Liao-ning (辽宁) je první letadlová loď Námořnictva Čínské lidové osvobozenecké armády. Jedná se o přestavěnou původně sovětskou letadlovou loď (v sovětské klasifikaci letadlový křižník) Varjag (Варяг) Projektu 1143.5 Kreml, která byla rozestavěna v polovině 80. let. Její sesterskou lodí je ruské plavidlo Admiral Kuzněcov. Po rozpadu SSSR rozestavěná loď připadla Ukrajině a její dostavbě zabránil nedostatek financí. V roce 1998 byla v aukci prodána do Číny, kde měla být přeměněna v zábavní park. ČLR se však rozhodla plavidlo dokončit v modernizované podobě a využít ho pro získání zkušeností s provozem této kategorie plavidel. Varjag se tak stal první čínskou letadlovou lodí.[1] Do služby byl zařazen 25. září 2012 pod novým jménem Liao-ning.[2] Loď dostala trupové číslo 16.[3]

Liao-ning
Základní údaje Vlajka
Typ letadlová loď
Třída Projekt 1143.5
Číslo trupu 16
Uživatelé vlajka Námořnictvo ČLOA
Lodní znak Znak lodi
Zahájení stavby 6. prosince 1985
Spuštěna na vodu 25. listopadu 1988
Uvedena do služby 25. října 2012
Osud aktivní (2022)
Následovník Šan-tung
Takticko-technická data
Výtlak 67 500 t (standardní)
70 500 t (plný)
Délka 304 m
Šířka 73 m (celková šířka)
38 m (vodoryska)
Ponor 11 m
Pohon parní turbíny
8 kotlů
4 šrouby
Rychlost 32 uzlů (59 km/h)
Výzbroj HQ-10 (18hl.)
3× 30mm typ 1130
2× vrhač hlubinných pum
6× vrhač klamných cílů
Letadla 26× J-15
6× Z-18F
6× Z-18J
2× Z-9

Pozadí vznikuEditovat

 
Varjag během přesunu do Číny

Loď byla původně pojmenována Riga a její stavba byla zahájena 6. prosince 1985 v loděnici Jižní Nikolajev. Na vodu byla spuštěna v listopadu 1988 a v roce 1990 byla přejmenována na Varjag. V rámci rozpadu Sovětského svazu, ke kterému došlo roku 1991, přešlo její vlastnictví na Ukrajinu.[1] Práce na ní byly zastaveny v roce 1992, když byla loď hotova ze 70%. Původně se přitom počítalo s jejím dokončením v roce 1993. V té době byla konstrukčně hotova, ale chyběla na ní elektronika, zbraně a pohonný systém. Následujících šest let plavidlo zůstávalo stát netknuto v doku v Nikolajevě, protože probíhal spor o jeho vlastnictví s Ruskem, které si na loď činilo nárok (žádalo její bezplatné předání) a odmítalo poskytnout elektronické a řídící systémy, potřebné k případnému dokončení plavidla.[4]

V roce 1998 byla loď dána do aukce, ve které ji za 20 milionů dolarů koupila čínská firma Chong Lot Travel Agency se sídlem v Macau.[5] Ta prohlašovala, že z lodi vybuduje plovoucí zábavní park kotvící v Macau.[1] Podmínky kontraktu přitom zakazovaly využití plavidla pro vojenské účely. Ukrajina navíc z lodě demontovala veškeré vybavení potřebné k jejímu bojovému užití.[5] Loď však byla místo toho v letech 1999–2002 odtažena do čínského přístavu Ta-lien, kde byla dostavěna pro službu v čínském námořnictvu.[1] Odtažení plavidla trvalo několik let, protože Varjag čekal plné tři roky na povolení tureckých úřadů k proplutí úžinou Bospor. Důvodem byla obava z nehody obrovského plavidla, které nemělo ani kormidla, ani vlastní pohonný systém. Turecko proplutí umožnilo až po intervenci čínské vlády.[1]

Varjag byl dopraven do loděnic Dalian (součást CSIC – China Shipbuilding Industry Corporation), které byly vybrány pro jeho dostavbu.[6] Od června 2005 loď pobývala v suchém doku, kde byly z jejího trupu odstraněny nečistoty. V dubnu 2009 byl Varjag přesunut do jiného suchého doku, kde probíhala instalace pohonného systému a dalších velkých konstrukčních celků. Instalace elektroniky začala koncem roku 2010. V březnu 2011 byly prakticky dokončeny práce na velitelském ostrově lodě.[1] V červenci 2011 přitom čínské námořnictvo potvrdilo, že letadlovou loď hodlá využít především k výcviku.[1]

Na svou první čtyřdenní zkušební plavbu Varjag vyplul v 10. srpna 2011.[7] Do května 2012 loď absolvovala šest sérií námořních zkoušek. Sedmá a osmá plavba proběhla v červnu 2012 a v červenci téhož roku proběhl zatím nejdelší test, během kterého z paluby lodě poprvé operovaly palubní letouny.[1] V listopadu 2012 pak bylo provedeno první přistání čínského letounu na palubě zmíněné lodě. Jednalo se o stíhací letoun J-15.[8]

KonstrukceEditovat

VarjagEditovat

Konstrukce projektu 1143.5 počítala s plavidlem o standardním výtlaku 55 000 tun, plném výtlaku 67 500 tun a rozměrech 304,5 × 72 × 10,5 m. Letadla měla operovat z úhlové paluby o délce 230 m, přičemž by startovala pomocí skokanského můstku na přídi (katapult se SSSR nedařilo vyvinout). Palubu a podpalubní hangár spojovala dvojice výtahů.[9] Celkem loď měla pojmout 52 letadel a vrtulníků. Loď měla nést silnou výzbroj, typickou pro sovětské letadlové křižníky. Údernou výzbroj tvořilo dvanáct těžkých nadzvukových protilodních střel P-700 Granit (v kódu NATO SS-N-19 Shipwreck). Protivzdušnou obranu představovalo osmnáct osminásobných vypouštěcích zařízení protiletadlových řízených střel systému 9K95 Kinžal (celkem 192 střel), osm 30mm hlavňových systémů blízké obrany AK-630 a šest hybridních kompletů 3K87 Kortik. K ničení ponorek lodě rovněž nesly dva raketové vrhače hlubinných pum systému RBU-12 000 UDAV-1.[10]

Liao-ningEditovat

Čína ve Varjagu získala loď v pokročilém stádiu rozpracování. Proto byla zachována její základní konfigurace letadlové lodě STOBAR - palubní letouny startují pomocí skokanského můstku na přídi (s úhlem 12°) a přistávají s použitím záchytného háku a sady brzdících lan. Na letové palubě se přitom nachází dvě startovací pozice pro letadla a deset dalších pro vrtulníky.[3] Dle odhadů bude leteckou skupinu lodě tvořit celkem 50 strojů. Obvykle se má jednat o 26 letadel a 24 vrtulníků.[3] Mají to být stíhací letouny Shenyang J-15 a palubní verze lehkého bojového letounu Chengdu J-10. Jejich vývoj však zdaleka není dokončen a není známo, kdy Liao-ning dostane vlastní palubní letadla.[3] V případě vrtulníků se má jednat o transportní Harbin Z-8, Harbin Z-9, Ka-27 k protiponorkovému hlídkování a Kamov Ka-31 pro včasnou výstrahu.[3]

Velkých změn doznalo složení výzbroje, která je umístěna na sponzonech na okrajích letové paluby. K obraně proti vzdušnému ohrožení slouží čtyři raketové systémy blízké obrany HQ-10, nesoucí osmnáct protiletadlových řízených střel velmi krátkého dosahu (jedná se o zbraň podobnou západnímu systému RIM-116 RAM). Tento systém dále doplňují tři kanónové systémy blízké obrany typu 1130, z nichž každý nese jeden 30mm desetihlavňový rotační kanón. Plavidlo rovněž nese dva vrhače raketových hlubinných pum a šest vrhačů klamných cílů.[3]

Pohonný systém pravděpodobně odpovídá původnímu projektu a tvoří ho čtyři parní turbíny, zásobované parou z osmi kotlů.[3] Lodní šrouby jsou čtyři. Nejvyšší rychlost dosahuje 32 uzlů.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h Varyag Aircraft Carrier, China [online]. Naval-technology.com [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Čína uvedla do služby svou první letadlovou loď [online]. Natoaktual.cz [cit. 2012-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e f g ZAJAC, Ivan. Námořní novinky zpoza čínské zdi. ATM. 2012, roč. 44, čís. 11, s. 61. ISSN 1802-4823. [Dále jen Zajac 2012]
  4. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 221. [Dále Pejčoch, Novák, Hájek (1998)]
  5. a b Varyag Aircraft Carrier [online]. Sinodefence.com [cit. 2012-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-09. (anglicky) 
  6. Zajac 2012, s. 60.
  7. Číňané mají svou novou národní chloubu. Z přístavu vyplula jejich první letadlová loď [online]. iHned, 2011-08-10 [cit. 2011-08-10]. Dostupné online. 
  8. Čínská stíhačka poprvé přistála na letadlové lodi [online]. České noviny.cz, 2012-11-26, rev. 2012-11-26 [cit. 2012-11-27]. Dostupné online. 
  9. [Pejčoch, Novák, Hájek, 1998, s. 60.]
  10. [Pejčoch, Novák, Hájek, 1998, s. 62.]

LiteraturaEditovat

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat