Otevřít hlavní menu
Geografické rozdělení tunguzských jazyků

Tunguzské jazyky patří do jazykové rodiny používané na Sibiři na východ od středního toku Jeniseje, v Mandžusku a na Dálném Východě. Obvykle se tunguzské jazyky řadí mezi jazyky altajské, společně s turkickými a mongolskými jazyky, a nově se k nim řadí také japonština a korejština (tzv. makroaltajské jazyky). Mnoho z těchto jazyků je na pokraji vymření kvůli kulturní a politické asimilaci mluvčích (mandžuština).

Obsah

EtymologieEditovat

Slovo tunguz, rusky тунгус, pochází z turkického výrazu pro prase. Jakuti a (Sibiřští) Tataři takto pojmenovali Evenky někdy v 17. století. V současné (kazaňské) tatarštině se prase řekne дуңгыз (translit. duŋgyz). Odbornou veřejností to bylo přijato. V současnosti používají ruské úřady termíny evenkijské jazyky a Evenkové, aby se tak vyhnuli hanlivému označení. Ve společnosti je ale původní výraz silně zakořeněn.

DěleníEditovat

Tří hlavní rodiny představují:

  • Severotunguzské jazyky, kterými se hovoří především v Rusku a severní Číně. Sem patří evenkijský jazyk, evenský jazyk a související dialekty (negidalský jazyk, někdy považovaný za samostatný jazyk).
  • Jihotunguzské jazyky se dále dělí na jihovýchodní, kam patří nanajština, ulčský jazyk, orokština, oročský jazyk a udehejština.
  • Do jihozápadních patří mandžuština, šive a džurčenština.

HistorieEditovat

Starých památek se nedochovalo mnoho, což znesnadňuje mapování historie tunguzských jazyků. Nejstarší památky zahrnují staroturecké nápisy z 8. století z oblasti Orchonu v Mongolsku[1] psané semitským písmem.

CharakteristikaEditovat

Jazyky vykazují aglutinační stavbu slov a samohláskovou harmonii. Aglutinační stavba znamená, že na kořen slova, který zůstává stejný, se přidávají předpony a přípony, aby byla vyjádřena konkrétní modifikace významu či mluvnická kategorie jako rod, čas, způsob, pád ad.

ReferenceEditovat

  1. Radloff, Die alttürk. Inschr. der Mongolei, Petrohrad, 1894-1896, Thomsen, Inscriptions de l'Orkhon, Helsingfors 1894-96