Tobias Jakobovits

pražský rabín a historik

Tobias Jakobovits (23. 11. 1887, Lakompak, Uhersko – podzim 1944, k. t. Auschwitz) byl knihovníkem pražské židovské obce a odborným vedoucím válečného Židovského ústředního muzea v Praze.

Tobias Jakobovits
Rabbi Dr. Tobias Jakobovits.jpg
Narození23. listopadu 1887
Lakompak, Rakousko-Uhersko
Úmrtípodzim 1944
Auschwitz
BydlištěPraha
Alma materKarlo-Ferdinandova univerzita, Praha
PovoláníKnihovník a odborný vedoucí Židovského ústředního muzea
Funkcerabín (1917–1928)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

MládíEditovat

Tobias Jakobovits se narodil 23. listopadu 1887 v západouherském Lakompaku (dnes rakouský Lackenbach). Pocházel z početné ortodoxní rodiny rabína Salomona Jakobovitse a Amalie, rozené Schwarzové. Sám Tobias Jakobovits získal náboženské (rabínské) i sekulární vzdělání na nejrůznějších místech střední Evropy.

Od roku 1912 pobýval v Praze a pracoval jako asistent knihovníka pražské židovské obce a taktéž od roku 1917 vykonával funkci rabína v Praze-Michli. Přitom však stále pokračoval ve studiu: na pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě studoval semitskou filologii. Svou disertační práci na téma idey mesiáše v talmudickém písemnictví obhájil roku 1920.

KariéraEditovat

Rok 1922 představoval v životě Tobiase Jakobovitse přelom v několika ohledech. Získal československé státní občanství, byl povýšen do funkce vedoucího knihovny pražské židovské obce a taktéž se oženil. Vzal si Bertu Petuchowskou, dceru rabína, u nějž studoval v Berlíně. Dva roky po svatbě se manželům narodil syn Josef a za další dva roky Manfred (Moše).

Kromě již zmíněných povolání působil Jakobovits i jako učitel náboženství na německých židovských školách. Roku 1928 přestal zastávat funkci rabína v Praze – Michli, o dva roky však přijal místo rabína, kantora (chazana) a učitele v Uhlířských Janovicích. Rovněž publikoval četné studie o genealogii a historii českých Židů.

Ve druhé polovině 30. let 20. století začal na rodinu Tobiase Jakobovitse doléhat stín války. Roku 1937 Jakobovits vypravil svého sotva z náboženského hlediska dospělého syna Josefa do Palestiny a po dvou letech naložil stejně i s mladším Manfredem. Post vedoucího knihovny pražské židovské obce zastával do roku 1939, neboť tehdy byla knihovna uzavřena, přesto byl na obci zaměstnán i poté, zřejmě jako archivář a badatel.

Židovské ústřední muzeumEditovat

Od roku 1942 byl Tobias Jakobovits angažován v Židovském ústředním muzeu. Jakobovits se stal jeho odborným vedoucím, a tak ačkoli kupříkladu Josef Polák vytvořil koncepci muzea, byl formálně externím pracovníkem a odpovědnost za chod muzea spočívala na Jakobovitsovi. Přijela-li například do Prahy návštěva, kterou nacisté pokládali za významnou, po Židovském ústředním muzeu ji prováděl právě Jakobovits. Tuto úlohu mu komplikovala okolnost, že ač ovládal českou židovskou historii i otázky židovské náboženské praxe, kunsthistorické vzdělání postrádal. Jak vzpomíná významná osobnost válečného i poválečného pražského židovského muzea Hana Volavková, za chyby či nepřesnosti, kterých se v důsledku tohoto nedostatku dopustil, byl Jakobovits svým nadřízeným, šéfem pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví SS-Sturmbannführerem Hansem Güntherem tvrdě kritizován.

Společně se Salomonem Hugo Liebenem připravil Tobias Jakobovits první výstavu Židovského ústředního muzea, na žádost Ústředny věnovanou knihám. Instalace ve Vysoké synagoze byla oficiálně dokončena 23. listopadu 1942 (zřejmě jen shodou okolností v den Jakobovitsových 55. narozenin).

Působení Tobiase Jakobovitse v Židovském ústředním muzeu skončilo 27. října 1944. Tehdy byl Tobias Jakobovits zařazen do přímého transportu do Osvětimi, kde byl vzápětí zavražděn.

LiteraturaEditovat

  • BUŠEK, Michal (ed.), "Naděje je na další stránce": 100 let knihovny Židovského muzea v Praze, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 24–29.
  • VESELSKÁ, Magda, Archa paměti: Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím, Praha: Academia a Židovské muzeum v Praze, 2012, s. 53–121.

Externí odkazyEditovat