Teorie nevzdělanosti

Teorie nevzdělanosti (německy: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft) je kritická polemická esej od Konrada Paula Liessmanna z roku 2006. Kritizuje v ní tzv. společnost vědění, která se sama tímto termínem zaštiťuje. Upozorňuje na vzrůstající informační nasycenost, specializace, kult elit a management vzdělávání. Podle Liessmanna se z univerzit staly podniky řízené manažery vědomostí, kterým nejde o ideu vědění a vzdělávání, ale spíš o politické a ekonomické zájmy. Autor vychází z osvícenské koncepce univerzity jako místa, kde se vědění řídí vnitřním kritériem pravdy a jeho posláním není utilitárnost, nýbrž poznání – svobodné, nezávislé, spojité, aktivní, obsahující co nejvíce ze světa, v němž žijeme. Dokládá, že právě tato původní koncepce Wilhelma von Humboldta (Teorie vzdělání člověka, 1793), na kterou navázal Theodor Adorno (Teorie polovzdělanosti, 1959), měla zásadní vliv na vývoj evropské kultury i společnosti a přinesla mnoho nepostradatelných a přelomových děl, bez nichž by pojmy jako modernita a lidství byly nemyslitelné.

Teorie nevzdělanosti
Autor	Konrad Paul Liessmann
Původní název	Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft)
Překladatel	Jana Zoubková
Žánr	společenské vědy
Datum vydání	2006
Česky vydáno	2009
Počet stran	127
ISBN	978-80-200-1677-5
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V ČR byla poprvé vydána v roce 2009 nakladatelstvím Academia.

Konkrétní kritika

Společnost vědění

Hlavním terčem kritiky je společnost vědění. Kritizuje současný stav vědy, vzdělání, ale také systém hodnot ve společnosti. Hodnotou se podle něj stala především užitnost a využitelnost na trhu práce a zvyšující se počet vysokoškolsky vzdělaných lidí bez ohledu na skutečné kvalitní vzdělávání. Místo toho se „soutěží“ v počtu citací, vydaných prací, vědomostí atd.

Snaha učinit vzdělání nástrojem trhu

Liessmann poukazuje, že ačkoliv jsou všichni vyzýváni k celoživotnímu vzdělávání, je tak činěno pouze z důvodu uplatnitelnosti na pracovním trhu a nikoliv dosažení vzdělání jako takového. Také kritizuje snahu učinit vzdělání nástrojem trhu, čímž nepřímo kritizuje neoliberální pedagogické teorie.

Honba za rentabilitou

Vzdělání podle něj již není tím, čím doposud bylo, ale stalo se něčím, co musí být především rentabilní a využitelné na trhu. To považuje za přijatelné v přírodních vědách a technologiích, ale za zcela scestné v humanitních vědách. Pro bádání v humanitních vědách jsou podle Liessmanna žádoucí svébytné postupy, díky nimž je možné dosáhnout vědění. Nelze toho ale dosáhnout reprodukovatelnými a standardizovanými postupy.

Osvojování si samostatných informací

Liessmann konstatuje, že se především učí „vědět, jak vědět“, a to nikoliv v souvislostech, nýbrž v osvojování si samostatných, oddělených znalostí, které si ve správnou chvíli vybavíme (str. 14). Svoji kritiku dokládá stále větší oblíbeností vědomostních televizních soutěží, které staví na stejnou úroveň „akademické znalosti s hollywoodskými drby“. Liessmann to kritizuje tvrzením, že „samotná informace nestačí a k posuzování informací je nutné vědění, které stojí nad informací.“ (str. 23)

Reformy vzdělání a standardizované testy

Liessmann kritizuje neustálé reformy vzdělávání a tendenci vše měřit standardizovanými testy. Tím se dostává i ke kritice mezinárodních testů PISA, jak poukazuje ve své recenzi i Josef Chuchma: „Za modlu kvality jsou brána různá pořadí škol a testy žáků (například i u nás vždy hojně komentované mezinárodní testy PISA), které přitom srovnávají nesrovnatelné.“ Liessmann na standardizovaném testování kritizuje, že se neorientuje na hledání pravdy, ale na užitkovost, počet vysokoškolských diplomů a kompetenci na trhu práce.

Odkazy