Třída Primo Longobardo
Třída Primo Longobardo je třída diesel-elektrických ponorek italského námořnictva. Třídu tvoří Celkem dvě jednotky, přijaté do služby v letech 1993 a 1995. Je zakončením vývojové linie tříd Nazario Sauro a Salvatore Pelosi, přičemž po ní již následuje původem německá třída Todaro. K roku 2021 byly obě ponorky stále v aktivní službě.
| Třída Primo Longobardo | |
|---|---|
.jpg) Primo Longobardo | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | Italské námořnictvo |
| Typ | ponorka |
| Lodě | 2 |
| Osud | aktivní (2021) |
| Předchůdce | třída Salvatore Pelosi |
| Nástupce | třída Todaro |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 1653 t (na hladině) 1862 t (pod hladinou) |
| Délka | 66,35 m (max.) |
| Šířka | 6,83 m |
| Ponor | 6 m |
| Pohon | 3 dieselgenerátory, 1 elektromotor 1 lodní šroub 3265 hp |
| Rychlost | 12 uzlů (na hladině) 20 uzlů (pod hladinou) |
| Dosah | 10 000 nám. mil při 11 uzlech (na hladině) 250 nám. mil při 4 uzlech (pod hladinou) |
| Posádka | 50 |
| Výzbroj | 6× 533mm torpédomet (12 torpéd) |
| Radar | BPS-704 |
| Sonar | IPD-70/S, MD 100S, Velox M5 |
Stavba editovat
Obě jednotky postavila loděnice Fincantieri v Monfalcone. Do služby vstoupily v letech 1994–1995.[1]
Jednotky třídy Primo Longobardo:[1]
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Dodání | Status |
|---|---|---|---|---|
| Primo Longobardo (S524) | 1991 | 20. června 1992 | 14. prosince 1993 | aktivní |
| Gianfranco Gazzana Priaroggia (S525) | 1992 | 26. června 1993 | 12. dubna 1995 | aktivní |
Konstrukce editovat
Oproti předcházejícím třídám byl zdokonalen tvar trupu, který má lepší hydrodynamické vlastnosti. Trup je z oceli HY-80, což ponorkám umožňuje operační hloubku ponoru 300 metrů. Ponorky jsou vybaveny radarem BPS-704, sonary IPD-70/S, MD 100S, Velox M5, systémem elektronického boje BLD-727 Thetis a bojovým řídícím systémem BSN-716(v)2 SACTIS. Výzbroj tvoří šest příďových 533mm torpédometů. Mimo vodičem naváděných torpéd Whitehead A184 mohou ponorky odpalovat též americké střely Sub-Harpoon. Mohou nést až 12 dlouhých zbraní či 24 námořních min. Pohonný systém tvoří tři dieselgenerátory GMT A210-16NM a jeden elektromotor Marelli, pohánějící jeden lodní šroub. Výkon pohonu je 3265 hp. Ponorky dosahují rychlosti 12 uzlů na hladině a 20 uzlů pod hladinou. Dosah je 10 000 námořních mil při rychlosti 11 uzlů na hladině a 250 námořních mil při rychlosti 4 uzly pod hladinou.[1]
Modifikace editovat
V letech 2001–2002 ponorky dostaly nový bojový řídící systém ISUS 90. Sestavu senzorů rozšířilo vlečné sonarové pole ETBF.[1]
Odkazy editovat
Reference editovat
Literatura editovat
- CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240.
- MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 208.
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Primo Longobardo na Wikimedia Commons
