Wikipedie

Symfonie č. 7 (Bruckner)

Symfonie Č. 7 E dur Antona Brucknera (WAB 107) je jednou z jeho nejznámějších symfonií. Napsal ji mezi roky 1881 a 1883 a revidoval v roce 1885. Dílo je věnováno Ludíkovi II. Bavorskému. Premiéru pod taktovkou Arthura Nikische provedl Orchestr Gewandhausu v opeře v Lipsku dne 30. prosince 1884,[1] a toto provedení přineslo Brucknerovi největší úspěch jeho života. Symfonie bývá někdy označována jako Lyrická, i když označení není skladatelovo vlastní a používá se zřídka.

Symfonie má čtyři věty:

  1. Allegro moderato. Začíná tremolem strunných nástrojů a violoncelly uvádějícími „úplný, božsky vnuknutý melodický celek.“[2] Bruckner uvedl, že melodii uslyšel ve snu hranou na violu a zapsal ji po probuzení. Melodie však obsahuje citát z Kréda jeho Mše d moll (1864), kterou tehdy právě revidoval.
  2. Adagio. Sehr feierlich und sehr langsam. Věta byla komponována od ledna do dubna 1883. Bruckner ji začal psát v očekávání Wagnerovy smrti a pohřbu, protože jeho hudební vzor byl ve špatném zdravotním stavu. Partitura požaduje čtyři Wagnerovy tuby, což je jejich první uvedení v symfonii. Objevuje se tu také basová tuba. Legenda praví, že Bruckner napsal třesk činelů na vrcholu věty po vyslechnutí zprávy, že Wagner zemřel.[3] Naopak Williman Mann uvádí, že „Nikisch přesvědčil Brucknera, aby na vrcholu pomalé věty přidal činely podporované trianglem; později byl tento dodatek k rukopisu označen jako 'neplatný' - ale ne rukou samotného skladatele, takže kdo byl ten purista?“
  3. Scherzo. Sehr schnell. Scherzo v a moll, s triem v F dur.
  4. Finále. Bewegt, doch nicht schnell. V rekapitulaci se témata věty vracejí v opačném pořadí (forma někdy nazývá „tragická sonátová forma“).[4]

Verze

editovat

Původní verze (1883)

editovat

Tato verze byla provedena na premiéře. Bohužel přežila pouze v jednom autorském rukopise, který obsahuje i pozdější změny zanesené Brucknerem a dalšími, takže přesný obsah této verze je ztracen. Tato verze nebyla publikována.

Přepracovaná verze (1885)

editovat

Gutmannova edice (zveřejněna 1885)

editovat

Některé změny byly provedeny po premiéře roku 1884, ale před první publikací Gutmannem v roce 1885. Má se obvykle za to, že Nikisch, Franz Schalk a Ferdinand Löwe měli významný vliv na tuto edici, ale je sporné, do jaké míry tyto změny byly schváleny Brucknerem. Změny se většinou týkají tempa a instrumentace.

Berlinská filharmonie 1942

editovat

Berlinská filharmonie nahrála symfonii v roce 1942[5] pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera. Německý rozhlas hrál Adagio po pádu Stalingradu i po sebevraždě A. Hitlera.

Haasova edice (zveřejněna 1944)

editovat

Robert Haas se pokusil odstranit vliv Nikische, Schalke a Löweho a vrátit se k Brucknerovu původnímu pojetí symfonie. Haas použil materiál rukopisu z roku 1883, ale protože tento opis zahrnuje také pozdější změny, hodně z jeho práce bylo založeno na dohadech. Nejvýraznějším prvkem Haasovy edice je absence činelů, trianglu a tympánů v pomalé větě: Haas tvrdil, že Bruckner se rozhodl vynechat bicí, což hudební vědec Benjamin Korstvedt považuje za "nepravděpodobné".[6]

Nowakova edice (zveřejněna 1954)

editovat

Leopold Nowak zachoval většinu změn Gutmannov edice z roku 1885, včetně bicích. Přetiskl změny tempa z Gutmanna, ale umístil je do závorek. Některá nastudování symfonie na základě tohoto vydání vynechávají činely ve vyvrcholení pomalé věty, i když je text obsahuje.

Pro komorní soubor (sestávající z 2 houslí, violy, violoncella, kontrabasu, klarinetu, lesního rohu, klavíru pro čtyři ruce a harmonia) symfonii v roce 1921 aranžovali studenti a spolupracovníci Arnolda Schönberga pro vídeňskou „Společnost pro soukromá hudební vystoupení“: Hanns Eisler (1. a 3. věta), Erwin Stein (2. věta), a Karl Rankl (3 věta). Spolek však zanikl ještě před uvedením této verze, a ta měla premiéru až o více než 60 let později.

Instrumentace

editovat

Symfonie vyžaduje následující orchestr:

1Použity jen v 2. a 4. větě. Pokud Wagnerovy tuby nejsou k dispozici, jsou někdy nahrazeny eufonii.

2S výjimkou třetí věty, kde je použití tympánů významné, je využití bicích v symfonii jen velmi omezené. 

Diskografie

editovat

První komerční záznam provedl Oskar Fried s Orchestrem Berlínské státní opery v roce 1924 pro Polydor. Spolu s Čtvrtou je Sedmá nejvíce populární Brucknerovou symfonií jak v koncertní síni, tak na záznamu.

Herbert von Karajan Sednou naposledy nahrál s Vídeňskými filharmoniky 23. dubna 1989, tři měsíce před svou smrtí, pro Deutsche Grammophon na základě Haasova vydání z roku 1885. Norman Lebrecht tuto nahrávku vybral jako číslo 80 v seznamu 100 nejlepších nahrávek,[7] a popsal ji jako "lidštější a zranitelnější" než Karajanovu starší berlínskou nahrávku.[8] Roku 1999 v recenzi nahrávky Kurta Sanderlinga kritik David Hurwitz uvedl jako referenční nahrávky Brucknerovy Sedmé ty od Eugena Jochuma z roku 1976[9] Bernarda Haitinka z roku 1978, Karajana z roku 1989 a Güntera Wanda z roku 1999.[10] Stephen Johnson preferuje nahrávku Karla Böhma s Vídeňskými filharmoniky, s tím, že Böhm vyvažuje "jasné formální porozumění s plynulejším, pružnějším přístupem k frázování."[11] Drtivá většina moderních nahrávek používá vibrato u smyčců, významnou výjimkou je nahrávka Rogera Norringtona se Stuttgartským rádiovým symfonickým orchestrem.[12]

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Symphony No. 7 (Bruckner) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Sir Georg Solti and Chicago Symphony Orchestra - Bruckner: Symphony No. 7 - transcription from CD booklet (bar code 0-28941-76312-9), written by William Mann, London Records, 1988
  2. ↑ p. 48, Johnson (2009) Julian.
  3. ↑ p. 111 (1996) Watson
  4. ↑ Jackson (1997) Timothy.
  5. ↑ Bruckner - Symphony No.7 "Adagio" Dostupné online
  6. ↑ KORSTVEDT, Benjamin M. The Cambridge Companion to Bruckner. Redakce Williamson John. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. (Cambridge Companions to Music). Dostupné online. ISBN 0-521-00878-6. Kapitola Bruckner editions: the revolution revisited, s. 127. 
  7. ↑ Norman Lebrecht, "Masterpieces: 100 Milestones of the Recorded Century" The Life and Death of Classical Music.
  8. ↑ Stephen Chakwin, "Anton Bruckner" in Classical Music: The Listener's Companion ed.
  9. ↑ Dostupné online. 
  10. ↑ David Hurwitz, ANTON BRUCKNER Symphony No. 7 Archivováno 31. 1. 2010 na Wayback Machine. ClassicsToday.com, posted March 4, 2001
  11. ↑ Stephen Johnson, Anton Bruckner Symphony no. 7 (1883), 1001 Classical Recordings You Must Hear Before You Die ed.
  12. ↑ Shirley (2010) Hugo.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Symfonie_č._7_(Bruckner)&oldid=24149171“