Max Otto von Stierlitz (rusky Штирлиц, narozen 8. října 1900) je hlavní hrdina většiny románů Juliana Semjonova, mimo jiné známého románu Sedmnáct zastavení jara (Семнадцать мгновений весны, první kniha vyšla v roce 1970), který byl v roce 1973 převeden do podoby stejnojmenného televizního seriálu s Vjačeslavem Tichonovem v hlavní roli. Kniha Sedmnáct zastavení jara je ovšem jen jedním dílem série, v ostatních knihách je popsáno například jeho působení v Dálněvýchodní republice nebo španělské občanské válce.

SS-Standartenführer Otto von Stierlitz bylo krycí jméno plukovníka Maxima Isajeva, sovětského tajného agenta, který před infiltrováním SS Sicherheitsdienst operoval v Paříži a v Šanghaji. Podobně jako v románech Iana Fleminga o Jamesi Bondovi byly knihy inspirovány událostmi mezinárodní politiky, které však románově dotvářely a přetvářely. Stierlitz v nich například potlačil fiktivní Churchillův plán uzavřít mír s nacistickým Německem a zaútočit na Sovětský svaz. Také po svém návratu do Ruska byl Stierlitz/Isajev zatčen sympatizanty Beriji a před gulagem jej zachránila Stalinova smrt.

Protože knihy poskytovaly poměrně přesný náhled na KGB a její operační metody, vyskytly se spekulace, že Semjonov sám byl agentem KGB. Při natáčení seriálu také pomohli vysocí představitelé KGB (např. generál Semjon Cvigun) jako odborní poradci. Stierlitz/Isajev byl renesanční člověk, schopný dokončit všechny mise, ale současně znalý i kultury a umění. Mluvil všemi evropskými jazyky vyjma irštiny a albánštiny. Nedával přednost násilí – má se za to, že ve své padesátileté kariéře agenta zabil pouze jednou. Podobně jako James Bond měl svůj oblíbený nápoj, kterým byl koňak. Jezdil automobilem značky Horch (v seriálu jezdil z technických důvodů Mercedesem) a na rozdíl od svého západního protějšku neměl slabost pro ženy (což neplatilo naopak – ženy pro něj slabost měly, čehož neváhal využít). Na svých cestách Evropou se Stierlitzovi stýskalo po rodném Rusku a často snil o návratu.

VtipyEditovat

Stierlitz jakožto superagent se v Rusku stal vděčným terčem vtipů, parodujících zejména jeho těsné úniky a zázračnou obratnost, s níž vodil za nos své esesácké „kolegy“ Kaltenbrunnera, Bormanna a Müllera.

  • Stierlitz vykopl dveře a po špičkách se plížil k zamyšlenému Bormannovi.
  • Stierlitzovi nedošel dopis z Ústředí. Přečetl si ho ještě jednou, ale stejně mu nedošel.

Externí odkazyEditovat