Otevřít hlavní menu

Sturmgewehr 44 (StG44, někdy i Maschinenpistole 43/44; MP43/44) je německá útočná puška zavedená do výzbroje německou armádou před koncem druhé světové války. Mnohými historiky je považovaná za první moderní typ tohoto druhu zbraně vůbec[1][2]. Někdy byla považována za nástupce úspěšnější MP40, která se používala až do konce války. Útočnou puškou STG 44 se později inspirovaly zbrojovky v SSSR i USA a podle STG44 částečně vyráběly svoje útočné pušky jako AK a M-16.[3]

StG 44
Sturmgewehr44 noBG.jpg
Typ útočná puška
Místo původu Nacistické Německo Třetí říše
Historie služby
Ve službě

19431945 (Třetí říše),

194660. léta (Volkspolizei)
různé ozbrojené formace v zemích třetího světa do dnes
Používána dole
Války Druhá světová válka
Historie výroby
Navrženo 1942
Výrobce C. G. Haenel Waffen und Fahrradfabrik
Výroba říjen 1943 – květen 1945
Počet vyrobených kusů 425 977
Základní údaje
Hmotnost 5,22 kg
Délka 940 mm
Délka hlavně 419 mm
Typ náboje 7,92 × 33mm Kurz, vyvinutý firmou Polte (1938)
Ráže 7,92 mm
Princip střelby odběr prachových plynů
Kadence 500-600 ran/min
Úsťová rychlost 685 m/s
Účinný dostřel 350 m
Maximální dostřel 2,4 km
Zásobování municí schránkový zásobník na 30 nábojů

Konstruktérem byl Hugo Schmeisser[4][5]I dnes lze ojediněle STG-44 vidět například u bojovníků IS, tyto případy jsou však velice vzácné.

VznikEditovat

 
Voják s testovací variantou MP 43/1 s optickým zaměřovačem, který se u zbraně neosvědčil

Na počátku východního tažení byli němečtí vojáci často konfrontováni s účinností sovětských automatických pušek AVS-36 a AVT-40 ve výzbroji jednotek Rudé armády. To přimělo německé konstruktéry, aby obnovili vývoj vlastní zbraně podobného typu. Výsledkem byla FG 42, automatická puška pro speciální jednotky, která však nesplnila očekávání, a "strojní karabina" Mkb 42(H). Ta přišla do výzbroje německých jednotek v březnu 1943 a z ní byla vyvinutá útočná puška MP 43, po drobných úpravách přeznačená jako StG 44. Inovací u zbraní vyvinutých z Mkb 42(H) bylo použití zkráceného puškového náboje 7,92 × 33 mm Kurz. Zkrácený náboj umožnil kompromis mezi palebnou silou samopalu tím a dostřelem a přesností pušky: dovolil ke zbrani připojit zásobník s větší kapacitou nábojů, než měly pušky, a současně umožnil přesnou střelbu na větší vzdálenost, než bylo možné u pistolí a samopalů.

Filozofie vzniku této zbraně vycházela z poznatku, že střelec z pušky není schopen vést pomocí běžných mechanických mířidel palbu na větší vzdálenost než 400 m, a v drtivé většině případů jsou vojenské pušky používány na vzdálenosti kolem 250–300 m. Výkon do té doby běžných vojenských nábojů, jejichž střely si uchovávaly smrtící účinek na vzdálenosti 2000 metrů i více, se tedy ukázal jako zbytečně velký. Logickým krokem tedy bylo zmenšení výkonu i rozměrů náboje, což umožnilo konstrukci samočinné pušky s mnohem větší palebnou mohutností při zachování dostatečného účinku na požadovanou vzdálenost. Zmenšil se tak zpětný ráz zbraně, a střelec mohl u sebe nést více nábojů. Vznikla tak vlastně nová kategorie pěchotního střeliva: náboj střední balistické výkonnosti, kratší a slabší než běžný puškový, ale mnohem výkonnější než pistolový.

Výroba a výzbrojEditovat

 
Granátníci operující poblíž města Cáchy, 1944

StG. 44 se začala používat v roce 1944; do konce války bylo vyrobeno 425 977 kusů v různých variantách. Podle představy OKH (Oberkomando des Heeres, vrchní velitelství branné moci 3. říše) měla ve výzbroji postupně nahradit opakovací pušky Mauser Kar 98k, samopaly MP38/MP40 i pestrou směs starších a kořistních zbraní, jež německé ozbrojené síly používaly. Nikdy jí však nebyl vyroben dostatečný počet, a dokonce ani nebyla v průběhu války utlumována výroba dosavadních typů vojenských ručních zbraní.

Prakticky stejná zbraň, označovaná jako MP 43, byla o rok dříve zavedena pokusně do výzbroje pancéřových granátníků SS.[zdroj?] Od StG 44 se lišila drobnými technologickými detaily, o něco málo vyšší hmotností a černěným povrchem kovových částí (zatímco StG. 44 měla povrch šedě parkerizovaný).

Po skončení druhé světové války se nezanedbatelný počet kořistních StG. 44 dostal i do výzbroje čs. armády (ještě v roce 1950 jich čs. vojenská správa evidovala více než 20 000 kusů). Používala je rovněž východoněmecká pohraniční stráž. V řadě dalších zemí byly tyto zbraně v poválečných letech zkoušeny a analýza poznatků posloužila k vlastnímu vývoji vojenských pušek.

VariantyEditovat

  • MKb-42(W) prototyp útočné pušky, (W) podle firmy Carl Walther, vyrobeno 200 kusů, střílí z uzavřeného závěru, uzamčení závěru otočným závorníkem[6]
  • MKb-42(H) prototyp útočné pušky z které vychází MP-43, bylo vyrobeno 10 000 ks, střílí z otevřeného závěru.
  • MP-43A / MP-43 první verze asi 100 kusů v roce 1943 byly pokusně nasazeny hlavně u Waffen-SS, poté staženy a vylepšeny nedostatky.
  • MP-43B / MP-43/1 prototyp odstřelovací pušky který nevyšel.
  • MP-44 sériová verze vyráběná v roce 1944, oproti MP-43 byla o pár kilo lehčí a měla pár vylepšení.
  • StG-44 vlastně MP-44 pod jiným označením. Byla vyráběna v letech 1944–45 .
  • StG-45 (M) podle firmy Mauser, Vyrobeno asi 50 kusů, jiná kostrukce, nemá nic společného s StG-44 kromě shodného zásobníku a střeliva.

KonstrukceEditovat

 
Německý infanterista v kamluflážním oděvu „Hejkal". U pasu má zásobníky ke zbrani MP 40.[7]
 
StG 44 v rukou volkspolizei v NDR kolem roku 1955. Tyto přebytky zůstaly v inventáři této organizace až do začátku 60. let.

Tento pravzor všech moderních útočných pušek pracuje na principu odběru spalných plynů z vývrtu hlavně a jejich působení na plynový píst, uložený nad hlavní a pevně spojený s nosičem závorníku. Závěr je plně uzamčený vykývnutím závorníku ve vertikální rovině. Hlaveň obsahuje 4 pravotočivé drážky. Na zbrani je rovněž zajímavá její značná technologičnost – velký počet součástí byl vyráběn lisováním a svařováním, místo do té doby obvyklých třískově obráběných výkovků. Tato technologie výroby se začala u vojenských zbraní široce používat v 50. a 60. letech, němečtí konstruktéři tedy (jako v mnoha případech) předběhli svou dobu.[zdroj?]

MP-43/StG-44 má zcela charakteristický vzhled, dřívějším vojenským puškám není podobná. Kromě masivní dřevěné pažby, zasazené do zadní části ocelového pouzdra závěru, je opatřena pažbičkou pistolového typu (shodného tvaru jako u samopalu MP 40) a perforovaným předpažbím, lisovaným z plechu. Toto uspořádání je v zásadě aplikováno dodnes u většiny typů vojenských útočných pušek.

Dle bojových zkušeností vojáků byla určitou slabinou této zbraně náchylnost k samozápalům – po dlouhotrvající střelbě dávkou hrozilo samoodpálení náboje v přehřáté nábojové komoře. Díky nevelkému zpětnému rázu, značné hmotnosti (5,2 kg je na vojenskou pušku poměrně dost) a nízké kadenci je však při střelbě snadno zvládnutelná. MP43/StG.44 položily základ nové kategorii vojenských zbraní jednotlivce: útočným puškám pro náboj střední balistické výkonnosti.

VýzbrojEditovat

GalerieEditovat

Externí odkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. První útočná puška. www.strelecky-portal.cz [online]. [cit. 2013-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-23. 
  2. Ed Ezell, Ian Hogg, Chris Bishop, John Weeks, Vincent DiMaio, David Westwood, and WHB Smith.
  3. AK and StG – Kissing Cousins. Forgotten Weapons. 2012-12-12. Dostupné online [cit. 2017-09-23]. (anglicky) 
  4. http://xman.idnes.cz/hugo-schmeisser-a-samopal-ak-47-d2u-/xman-styl.aspx?c=A140120_155530_xman-styl_fro
  5. Archivovaná kopie. books.google.cz [online]. [cit. 2016-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-28. 
  6. VHU PRAHA. www.vhu.cz [online]. [cit. 2018-04-18]. Dostupné online. 
  7. 1962-, Vries, G. de,. Německé útočné pušky : MKb 42, MP 43, MP 44 a Sturmgewehr 44. 1. vyd. vyd. Praha: Mladá fronta 152 s. s. ISBN 9788020426727, ISBN 8020426728. OCLC 892781085