Přísloví: Porovnání verzí

Nejstarší dochované sbírky přísloví se nachází na [[Sumer|sumerských]] tabulkách z [[3. tisíciletí př. n. l.]] a k největším sbírkám patří ''Deutsches Sprichwörter-Lexikon'' [[Karl Friedrich Wilhelm Wander|Karla FriedricahFriedricha Wilhelma Wandera]] s dvěstě padesáti tisíci položkami. Smysl přísloví však nemůže být chápán mimo jejich kontext a uvedená v různých sbírkách bez něj a bez nutných poznámek se dají považovat za „mrtvá“, protože takto nejsou zaštiťována autoritou tradiční moudrosti.<ref name="Green"/>

Přísloví lze dělit na [[gnóm (literatura)|gnómická]] a metaforická. Gnómická mají povahu rozkazu či výstrahy (Ve štěstí nedoufej, v neštěstí nezoufej), zatímco metaforická skrývají svůj obsah za obrazným vyjádřením (Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde). Lze je také dělit podle jejich tématického zaměření, například na přísloví o psychických vlastnostech člověka, rodinných vztazích či o vztahu člověka a společnosti.<ref name="Ency"/>

Přísloví jsou doložena už ve starověkých literárních památkách (asyrských, staroindických atd.) Mnohá z nich přecházela od národa k národu, mnoho jich je u všech národů křesťanských původu biblického.<ref name= "SLOV">[[Ottův slovník naučný]], 20. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 2000. S. 709.</ref> Přestože jsou mnohá přísloví v různých jazycích formálně a svým lexikálním složením často úplně odlišná, v rámci různých kultur a jejich sociálního a historického kontextu vystihují tentýž význam. Obecně platí, řeže příslovné motivy přecházely od národa k národu, absorbovaly rozmanité duchovní podněty a v různých variantách zdomácňovaly. Představují tak hodnotící hledisko skryté za symbolickou formu, která se přenáší z generace na generaci v podstatě se stejným obsahem.<ref>MOCNÁ, Dagmar. PETERKA josef a kol. ''Encyklopedie literárních žánrů''. Praha a Litomyšl: Paseka 2004. S. 550-551.</ref> Nemívají známého autora a tvoří tak součást národní jazykové tradice. Obsahují obecně platné zásady nebo zkušenosti kolektivu a jejich nadosobní a zobecňující obsah působí jako mravní imperativ. Tím se přísloví odlišuje od pořekadla, rčení nebo úsloví.<ref>RÁDL, Emanuel. TOBOLKA, Zdeněk V. a kol. ''Masarykův slovník naučný. V. díl. N-Q.'' Praha: Československý kompas 1931, s. 1069.</ref><ref>PROCHÁZKA, Vladimír a kol. ''Příruční slovník naučný. III. díl. M-Ř''. Praha: Academia 1966, s. 764.</ref><ref>PAVERA, Libor. VŠETIČKA, František. ''Lexikon literárních pojmů''. Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, s. 294</ref>