Ziębice: Porovnání verzí

}}</ref> Proud exulantů neustával, v březnu 1742 bylo ve městě 600 uprchlíků, v červenci 1200, koncem roku pak dva tisíce. Evidence příchozích byla zprvu vedena na kartičkách, ne všechny byly později, v roce 1746, přepsány do [[Matrika|matriky]]. Jen patnáct českých rodin si v Münsterbergu zakoupilo dům, ostatní čekali na králem slíbenou svobodnou půdu, na níž by založili české osady s kostely a školami. Než se tak stalo, zažili exulanti dost bídy, nemocí a byli městu Münsterberg na obtíž. Od dubna do konce roku 1742 zemřelo v Münsterbergu nejméně 116 lidí, většinou šlo o děti. Fridrich II. stále napomínal slezské úřady, aby podporovaly emigranty, protože ''je to králův trvalý záměr přijímat takové lidi do země.''<ref>ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. ''Stručně o pobělohorských exulantech.'' Praha : KALICH, 2005.</ref> Vratislavská komora však neměla peníze a chtěla Čechy rozptýlit na statcích okolních [[feudál]]ů. To Češi nechtěli, zůstávali proto pohromadě a trvali na plnění královských slibů. Velkou oporou jim byl kazatel Václav Blanický, jejich sborové společenství a [[Evangelikalismus|evangelická]] víra. Až po sedmi letech strádání dosáhli exulanti svého. V roce 1749 byla jimi založena první česká kolonie [[Gęsiniec|Husinec]], v témže roce pak [[Friedrichův Tábor]] (Friedrichstabor, Tabor Wielki), dále pak 1752 – [[Grodziec (Ozimek)|Friedrichův Hradec]] 1764 – [[Gościęcice|Nové Poděbrady]] (Neu Podiebrad, Góšcięcice) a [[Čermín]], 1777 – [[Lubienia|Lubín]], 1803 – [[Zelów|Zelov,]]<ref>{{Citace monografie