Sociogeografická regionalizace (metoda)

přístup k vymezování funkčně pojatých regionů
Tento článek je o konkrétní metodě a z ní vycházející dlouhodobé sérií šetření. Další významy jsou uvedeny na stránce Sociálně geografická regionalizace.

Sociogeografická regionalizace je série výzkumů probíhající v cca. 10 letých intervalech na území Česka od 60. let 20. století. V širším významu jde o přístup k vymezování funkčně pojatých regionů, který vznikl na tzv. Albertovské geografii (Geografické sekci Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy). Autorem přístupu je profesor Martin Hampl, s nímž dále spolupracovaly přední osobnosti české geografie. Jde o jeden z nejvýznamnějších příkladů nomotetického a pozitivistického přístupu v geografii. Série regionalizací probíhající na českém území od 60. let 20. století je unikátním zdrojem informací o vývoji sídelního systému v Česku. Přístup ovlivnil další generace výzkumů a územních politik.[1]

Sociogeografický regionEditovat

Sociogeografická regionalizace pojímá region pozitivistickým způsobem. Jde o objektivní jednotku geografické reality. Region tedy není ad hoc vymezován, ale metoda regionalizace vede k jeho identifikaci. Nomotetická tradice v geografii vnímá region jako obecný princip, který se opakuje napříč prostorem. Prostor je tedy beze zbytku (a bez překryvů) rozdělen do regionů, které jsou definovány jejich opakující se strukturou: jádrem a vzájemnými hranicemi[2]. Je tedy možné vymezit, kde končí jeden region a kde začíná druhý. Polarita jádro-periferie (či středisko a zázemí) je utvářena funkčním vztahem nadřízenosti a podřízenosti. Funkční vztah je nesen konkrétními společenskými procesy, především těmi periodicky se opakujícími (např. pracovní dojížďka)[1]. Společenské procesy fungují ve vztahu k regionu jako integrující (též regionalizační či regiontvorné) či dezintegrační (iregionalizující). Dále mohou býti neutrální, tedy bez vztahu k prostorové struktuře regionu. Ze vzájemného poměru integrujících a dezintegrujících procesů plyne, že míra soudržnosti regionu se liší – některá centra si více podmaňují svůj region a jiná méně. Podle prof. Hampla je sociogeografický mikroregion jistým mikrosvětem.[3] Sociogeografické procesy v sobě odraží i regiony fyzickogeografické. Právě komplexní pojetí regionu je typické pro Hamplovu práci, která v duchu pozitivistické tradice hledá objektivní realitu (též integrální realitu). Sociogeografický region proto hraje klíčovou roli v Hamplově teorii geografické organizace společnosti.

MetodikaEditovat

Základní jednotkou, kterou sociogeografická regionalizace vymezuje, je mikroregion definovaný jádrem (střediskovou obcí) a zázemím (nestřediskovými obcemi). Metodika se v průběhu let drobně proměňovala[4], ale hlavní význam byl vždy přisuzován dojížďce za prací, jakožto nejvýznamnějšímu regionalizujícímu procesu.

Data o pracovní, respektive školské, dojížďce jsou publikována statistickým úřadem na základě populačních cenzů. Klíčovou informací je vyjížďka (a její cíl) za obce. Přiřazování jednotlivých obcí ke střediskům se řídí následujícími principy:

  1. převládají směr celkové vyjížďky v daném roce (tj. pracovní i školské).
  2. požadavek územní celistvosti zázemí.
  3. dosažení minimální (kritické) populační velikosti mikro regionu (15 000 obyvatel) a samotného zázemí (5 000 obyvatel).

Požadavek kritické velikosti vychází z empirických analýz, které ukazují nutnost minimální populační velikosti k formování funkční polarity jádro-zázemí. Z důvodu, že v realitě je systém osídlení velice složitý (například z důvodu řady historických dědictví), výše uvedené principy neumožňují zcela jednoznačné vymezení mikroregionů – například dvoujaderné regiony. Sporné situace jsou řešeny doplňkovými kritérii.[5]

Kromě mikroregionu, který je základní jednotkou sociogeografické regionalizace, byly vymezeny další kategorie na základě měřítek. Vzhledem k proměnám metodiky se lišily i vymezované kategorie, zejména míra podrobnosti klasifikace. Obecně je ale možné rozlišit tyto úrovně regionů:[4]

  1. Makroregion – oddělené systémy dojížďky v měřítku celé Republiky (Praha, případně Brno a Ostrava). Zpravidla zahrnují více mezoregionů.
  2. Mezoregion – centrum dojížďky pro mikroregionální střediska (například Zlín, Plzeň atd.). Přibližně odpovídají vymezení krajů z roku 2000, zejména pak na Moravě.
  3. Mikroregion – základní jednotka sociogeografické regionalizace, funkčně uzavřený celek (např. Rokycansko).
  4. Subregion – oblast vykazující polaritu jádro-zázemí, avšak nesplňující definici mikroregionu (např. Přeštice ve vlastním mikroregionu Plzně). Vymezována jen výjimečně.

Tato hierarchie popisuje působnost na různých měřítcích. Funguje-li obec jako mezoregionální centrum, funguje taktéž jako mikroregionální centrum pro vlastní mikroregion. Například Praha je makroregionálním centrem pro celou Republiku (či Český systém ve vymezení z roku 1991), mezoregionálním centrem pro mikroregiony jako Kladno, Benešov atd., stejně jako mikroregionálním centrem pro bezprostřední okolí (např. Černošice, Říčany).

Sociogeografické regiony v Česku a ČeskoslovenskuEditovat

Sociogeografická regionalizace byla v Česku, respektive Československu proveden v letech 1961,[6] 1970,[7] 1980,[8] 1991,[9] 2001,[10] a 2011.[5]

Vývoj sídelního systému Česka byl silně poznamenán totalitní vládou, zejména politikami preference okresních měst, sociální a ekonomické nivelizace meziokresního vývoje a přizpůsobování dopravy a služeb územní administrativě. Se společenskými změnami v transformačním období získává sídelní systém novou dynamiku. Pozorovatelný je zejména zánik mikroregionů (např. Mníšek pod Brdy, Jáchymov). Posilují již silná centra, především Praha s Brnem. Nejvýznamnější změnou v poslední regionalizaci byla dezintegrace konurbace v podkrušnohorských pánvích (Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem), která dlouhodobě fungovala jako mezoregion. Mikroregiony Mostu, Litvínova a Chomutova se přeřadily do mezoregionu Prahy.

Význam a limityEditovat

Vymezení sociografických regionů je zásadním analytickým podkladem ke studiu sídelního systému. Na metodicko-teoretický přínos se odkazují i prace mladší generace sociálních geografů, a to i z jiných geografických pracovišť.[1][2] Na tento přímo navazují i významně mladší metody, založené například na polohových datech z mobilních telefonů.[11] Empirické poznatky drží dlouhodobě vysokou citovanost[12] a jsou uplatňovány ve výzkumech řady příbuzných tematik, jako například studia periferních oblastí.[13] Série šesti časových řezů v obdobných intervalech pak představuje extrémně významný zdrojem poznání o vývoji sídelního systému za socialismu a v transformačním období. Přes svůj dříve zcela dominantí význam v urbánní české urbánní geografii je sociogeografická regionalizace jednou z řady možných regionalizací. Novější post-strukturalistické přístupy se zaměřují například identitární podstatu regionu, kterou se sociogeografická regionalizace nezabývá. Přístupy se nicméně nevylučují, a naopak si mohou být nápomocné. Kromě významu v základním výzkumu o geografické organizaci reality má funkčně pojatá sociogeografická regionalizace praktický význam. Identifikace a prostorové vymezení funkčních vztahů v území jsou klíčové pro ad hoc vymezování administrativních regionů, jako tomu bylo při vymezování správních obvodů obcí s rozšířenou působností.

V posledních verzích regionalizace se objevil taktéž problém se vstupními daty.[5] Snižuje se podíl podchycené dojížďky v datech z posledního Sčítání lidu domů a bytů. S postupnou flexibilizací a digitalizací společnosti taktéž klesá podíl denních dojížděk do jednoho střediska. Stejně tak postupně dochází k oddělování dojížděk za prací a za službami.

Hodnotící charakteristiky středisek a regionůEditovat

Určení hodnotících charakteristik je prvním krokem k regionalizaci. Obecně existují charakteristiky trojího typu - 1. velikostně-významové (absolutní velikost), 2. strukturální (druhovostní, tedy skladba jednotky, její vlastnosti, typ) a 3. charakteristiky přechodného typu, tj. strukturální vyspělostní a polohové.

  1. Mezi tyto charakteristiky se řadí parciální charakteristiky (počet obyvatel, počet pracovních příležitostí, velikost HDP aj.), stupeň regionální autonomie (sub-, mikro-, mezo- či makroregionální význam), regionální význam (RV – počet obyv. ve středisku + zázemí) a komplexní regionální význam (KRV, agregátní)
  2. Ke strukturálním charakteristikám patří např. podíl pracujících v průmyslu, podíl domácností s automobilem aj., dále integrita zázemí (IZ=i1/d1, tedy dojíždějící ze zázemí do jádra/vyjíždějící ze zázemí pryč z regionu), integrita regionu (IR=(i1+i2)/(d1+d2), tedy obecně dojíždějící v rámci regionu/dojíždějící mimo region), relativní regionální význam (RRV = počet obyv. v zázemí/jádro). Jedním z úkolů regionalizace je maximalizace integrity.
  3. Mezi charakteristiky přechodného typu patří a) strukturální významové (vyspělostní) – HDP/obyv., podíl kvartéru v ekonomice, podíl dálnic, kojenecká úmrtnost aj. b) polohové charakteristiky – polohová exponovanost. Variabilita středisek/regionů podle těchto charakteristik je vysoká a hierarchicky uspořádaná (blíží se diferenciaci velikostních charakteristik proti tendenci „obyčejných strukturálních“ charakteristik k normálnímu rozdělení)

ReferenceEditovat

  1. a b c HÁLÁS, Marián, Kladivo, Šimáček, Mintálová. DELIMITATION OF MICRO-REGIONS IN THE CZECH REPUBLIC BY NODAL RELATIONS. MORAVIAN GEOGRAPHICAL REPORTS. 2010, roč. 18, čís. 2, s. 16-23. Dostupné online. 
  2. a b ANDĚL, Jiří. Sociogeografická regionalizace. Ústí n. L.: PF UJEP, 1996. 85 s. 
  3. HAMPL, Martin. Příspěvek k teorii regionu. Sborník Československé společnosti zeměpisné. 1966, roč. 71, čís. 2, s. 97–112. (česky) 
  4. a b OUŘEDNÍČEK, Martin; JÍCHOVÁ, Jana; POSPÍŠILOVÁ, Lucie. Historický atlas obyvatelstva Českých zemí. 2017. vyd. Praha: Karolinum, 2017. 136 s. ISBN 978-80-246-3577-4. 
  5. a b c MARADA, Miroslav; HAMPL, Martin. Sociogeografická regionalizace Česka. Geografie. 2015, roč. 120, čís. 3, s. 401–425. Dostupné online. 
  6. HAMPL, Martin; KRAJÍČEK; KÜHNL, Karel, Matějka. Sborník prací geografických kateder UK k 75. narozeninám prof. dr. Jaromíra Korčáka, DrSc. Univerzita Karlova, Praha. Praha: Univerzita Karlova, 1970. 
  7. HAMPL, Martin; JEŽEK, J.; KÜHNL, Karel. Sociálně geografická regionalizace ČSR. Praha: VÚSEI, 1978. 
  8. HAMPL, Martin; GARDAVSKÝ, Václav; KÜHNL, Karel. Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR. Praha: Univerzita Karlova, 1987. 
  9. HAMPL, Martin; MÜLLER. Komplexní organizace systému osídlení. In: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, 1996. S. 53–89. 
  10. HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, 2005. 138 s. ISBN 80-86746-02-X. 
  11. OUŘEDNÍČEK, martin, a kol. A synthetic approach to the delimitation of the Prague Metropolitan Area. Journal of Maps. 2018, roč. 14, čís. 1, s. 26-33. 
  12. Viz https://scholar.google.com/scholar?hl=cs&as_sdt=0%2C5&q=region%C3%A1ln%C3%AD+struktura+a+v%C3%BDvoj+syst%C3%A9mu+os%C3%ADdlen%C3%AD+%C4%8Dsr&btnG=
  13. BERNARD, Josef; ŠIMON, martin. Vnitřní periferie v Česku: Multidimenzionalita sociálního vyloučení ve venkovských oblastech. Sociologický časopis. 2017, roč. 53, čís. 1.