San Michele (ostrov)

ostrov a hřbitov v Benátské laguně

San Michele je ostrov s kostelem San Michele a stejnojmenný hřbitov v benátské laguně mezi ostrovy Benátky a Murano. V současné době zaujímá celou plochu ostrova hřbitov s hřbitovním kostelem San Michele, kaplí Emiliana, bývalými objekty kláštera, s ochozem a kaplovými hrobkami. Celý ostrov je ohrazen kamennou zdí. Pravidelné dopravní spojení s Benátkami a s Muranem zajišťuje vaporetto ACTV, zastávka Cimitero.

San Michele (ostrov), Benátky
Letecký snímek
Letecký snímek
Lokalita
StátItálieItálie Itálie
RegionBenátsko
ObecBenátky
ObecBenátky
Zeměpisné souřadnice
Specifikace
Náboženstvíkřesťanství (katolická, protestantská a ortodoxní část)
KostelSan Michele
Stavební slohneoklasicismus
ArchitektiGiannantonio Selva
Annibale Forcellini (1871)
Výstavba1812-1813, 1871
Datum posvěcení28. června 1813
Počet hrobů660
Rozloha5 ha
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

 
Bazilika San Michele s kaplí Emiliani
 
Canaletto: Ostrovy San Cristoforo, San Michele a Murano v roce 1722

Ostrov byl poprvé obydlen v 15. století, když roku 1469 na jeho severním cípu architekt Mauro Codussi začal z bílého istrijského mramoru stavět trojlodní baziliku San Michele pro klášter kamaldulských benediktinů. K ní byla roku 1530 přistavěna šestiboká renesanční kaple s kupolí rodiny Emiliani (Capella Emiliana), kterou projektoval architekt Guglielmo Bergamasco, o třicet let později ji upravil Jacopo Sansovino. Ze statických důvodů (nepevný terén, mělké základy) musela být zdější architektura často obnovována.

Hřbitov byl založen roku 1807 nejprve na pustém menším ostrově San Cristoforo della Pace, a to z příkazu Napoleona Bonaparte, který Benátky okupoval a z hygienických důvodů zakázal pohřby ve městě.[1]. Na sousedním a větším ostrově San Michele byl hřbitov vybudován v letech 1812–1813 podle projektu architekta Giannantonia Selvy. Při kostele San Michele někdejšího kláštera byli v rajské zahradě jednotlivci pohřbíváni již dříve. Přestavbou a zbořením zdí byla plocha rozšířena a upravena na pohřebiště křesťanů od roku 1807. Péči o hřbitov převzali zprvu augustiniáni a po nich františkáni. Již roku 1837 kapacita hřbitova nedostačovala, a proto byl zasypán průliv mezi ním a sousedním ostrůvkem San Cristoforo. Další opakované rozšiřování plochy pomocí pilotů vedlo k úpravě původně nepravidelného půdorysu ostrova na současný obdélník. Přestože je hřbitov označen jako civilní, obsahuje několik desítek válečných hrobů vojáků z období napoleonského i z obou světových válek. Také označení hřbitova za křesťanský není přesné. Byli a jsou na něj pohřbíváni také bezvěrci a Židé (hlavní benátský židovský hřbitov je na Lidu). V současné době je hřbitov ve správě města Benátky. Hřbitov se stal oblíbeným návštěvním cílem mnoha osobností z celého světa, které si přály zde být pohřbeny.

 
Ohradní zeď a kaplové hrobky

Uspořádání hřbitovaEditovat

Hřbitov je pravoúhlými cestami a zdmi rozdělen do 22 oddělení. Jednotlivé ohrady jsou značeny latinskými čísly a písmeny abecedy. Různé konfese mají svá oddělení s vlastní kaplí. Dosud se zde pohřbívá v rakvích, v urnách, v kolumbáriu i na rozptylových loučkách. Monumentální historický hřbitov novogotického stylu z 19. století tvoří 38 edikul (výklenkových kaplí či hrobek) italských šlechtických rodin: 1. Salviati (římská větev), 2. Testolini Quadri, 3. Azzano, 4. Venier, 5. Olivieri, 6.-22. ostatní.

Některé slavné pohřbyEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KAMIŃSKI, 2007, s. 494

LiteraturaEditovat

  • Marion Kamiński: Benátky, umění a architektura. Slovart Praha 2007, s. 492-499̈

Externí odkazyEditovat