Prochlorococcus

rod mořských sinic

Prochlorococcus je rod velmi malých (0.6 µm) mořských sinic, které uvnitř svých buněk obsahují pro sinice neobvyklý chlorofyl b. Řadí se k fotosyntetizujícímu mořskému pikoplanktonu. Je to pravděpodobně nejrozšířenější (počtem odhadovaných jedinců) fotosyntetizující organismus na Zemi vůbec.

Jak číst taxoboxProchlorococcus
alternativní popis obrázku chybí
Prochlorococcus
Vědecká klasifikace
Doménabakterie (Bacteria)
Kmensinice (Cyanobacteria)
ŘádChroococcales
ČeleďChroococcaceae
RodProchlorococcus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie výzkumu

editovat

Přestože zprávy o existenci sinic s chlorofylem b byly již dříve,[1][2], Prochlorococcus byl popsán až v roce 1986[3] Sallie W. (Penny) Chisholmovou z Massachusettského technologického institutu, Robert J. Olsonem z Woods Hole Oceanographic Institution a jejich dalšími spolupracovníky. Nález pocházel z Sargasového moře a buňky byly prokázány na základě průtokové cytometrie. Jméno Prochlorococcus[4] pochází z domněnky objevitelů, že je tento druh příbuzný již dříve známé sinici rodu Prochloron a dalším sinicím s chlorofylem b (tehdy nazývány prochlorofyty).

Mořské sinice jsou v současnosti nejmenší známé fotosyntetizující organismy, Prochlorococcus dosahuje velikosti v průměru od 0,5 do 0,8 mikrometrů. Také pravděpodobně představují nejhojněji se vyskytující druh na Zemi,[5][6] jediný mililitr vody jich obsahuje i 100 000 buněk. V celém oceánu jich může být až 100 oktalionů (1029).[7] Nejběžněji se vyskytuje Prochlorococcus mezi 40 stupněm severní šířky a 40 stupněm jižní šířky, a to především v oligotrofních (na živiny chudých) vodách[8] Z celkového množství kyslíku produkovaného fotosyntézou vytvoří tento druh sinic až 20% a rovněž tvoří významnou složku potravního řetězce v oceánu.[9]

V nedávné době byly sekvenovány genomy několika druhů rodu Prochlorococcus.[10][11]

Fotosyntéza

editovat

Prochlorococcus má unikátní systém využívání světelného záření, při němž se k absorpci světla používají místo monovinyl chlorofylů takzvané divinyl deriváty chlorofylu. Pokud žije Prochlorococcus ve vodách s dostatkem světla, označují se tyto kmeny jako „high light“ (HL), v opačném případě tedy „low light“ (LL)[12]. Tyto dva ekotypy se liší svými nároky na světlo, poměrem svých pigmentů, využíváním fosforu a dusíku a dokonce náchylností k otravě mědí a k nakažení cyanofágy. Mohou však být rozeznány i na základě sekvencí jejich rRNA genu.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Prochlorococcus na anglické Wikipedii.

  1. P. W. Johnson & J. M. Sieburth. Chroococcoid cyanobacteria in the sea: a ubiquitous and diverse phototrophic biomass. Limnology and Oceanography. 1979, roč. 24, s. 928–935. 
  2. W. W. C. Gieskes & G. W. Kraay. Unknown chlorophyll a derivatives in the North Sea and the tropical Atlantic Ocean revealed by HPLC analysis. Limnology and Oceanography. 1983, roč. 28, s. 757–766. 
  3. S. W. Chisholm, R. J. Olson, E. R. Zettler, J. Waterbury, R. Goericke & N. Welschmeyer. A novel free-living prochlorophyte occurs at high cell concentrations in the oceanic euphotic zone. Nature. 1988, roč. 334, s. 340–343. DOI 10.1038/334340a0. 
  4. Sallie W. Chisholm, S. L. Frankel, R. Goericke, R. J. Olson, B. Palenik, J. B. Waterbury, L. West-Johnsrud & E. R. Zettler. Prochlorococcus marinus nov. gen. nov. sp.: an oxyphototrophic marine prokaryote containing divinyl chlorophyll a and b. Archives of Microbiology. 1992, roč. 157, s. 297–300. Dostupné online. DOI 10.1007/BF00245165. 
  5. ROBERT C. KING; WILLIAM D. STANSFIELD; PAMELA K. MULLIGAN. A Dictionary of Genetics, Seventh Edition. [s.l.]: Oxford University Press, 2006. 
  6. http://www.scientificamerican.com/article.cfm?id=the-cells-that-rule-the-s
  7. DGF [online]. NASA. Dostupné online. 
  8. F. Partensky, W. R. Hess & D. Vaulot. Prochlorococcus, a marine photosynthetic prokaryote of global significance. Microbiology and Molecular Biology Reviews. 1999, roč. 63, s. 106–127. Dostupné online. 
  9. The Most Important Microbe You've Never Heard Of
  10. G. Rocap, F. W. Larimer, J. Lamerdin, S. Malfatti, P. Chain, N. A. Ahlgren, A. Arellano, M. Coleman, L. Hauser, W. R. Hess, Z. I. Johnson, M. Land, D. Lindell, A. F. Post, W. Regala, M. Shah, S. L. Shaw, C. Steglich, M. B. Sullivan, C. S. Ting, A. Tolonen, E. A. Webb, E. R. Zinser & S. W. Chisholm. Genome divergence in two Prochlorococcus ecotypes reflects oceanic niche differentiation. Nature. 2003, roč. 424, s. 1042–1047. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-12-11. DOI 10.1038/nature01947.  Archivováno 11. 12. 2004 na Wayback Machine.
  11. A. Dufresne, M. Salanoubat, F. Partensky, F. Artiguenave, I. M. Axmann, V. Barbe, S. Duprat, M. Y. Galperin, E. V. Koonin, F. Le Gall, K. S. Makarova, M. Ostrowski, S. Oztas, C. Robert, I. B. Rogozin, D. J. Scanlan, N. Tandeau de Marsac, J. Weissenbach, P. Wincker, Y. I. Wolf & W. R. Hess. Genome sequence of the cyanobacterium Prochlorococcus marinus SS120, a nearly minimal oxyphototrophic genome. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2003, roč. 100, s. 10020–10025. Dostupné online. DOI 10.1073/pnas.1733211100. PMID 12917486. 
  12. N. J. West & D. J. Scanlan. Niche-partitioning of Prochlorococcus in a stratified water column in the eastern North Atlantic Ocean. Applied and Environmental Microbiology. 1999, roč. 65, s. 2585–2591. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat