Potap Kuzmič Zajkov
Potap Kuzmič Zajkov (rusky Потап Кузьмич Зайков) (18. století? Ruské impérium – 1791 Unalaška) byl ruský cestovatel, kartograf a navigátor, který je známý především svými obchodními cestami v oblasti Beringova moře a Aljašského zálivu.
| Potap Kuzmič Zajkov | |
|---|---|
| Rodné jméno | Потап Кузьмич Зайков |
| Úmrtí | jaro 1791 UnalaškaRuská Amerika |
| Národnost | Rusko |
| Povolání | objevitel, navigátor, námořník a kartograf |
| Zaměstnavatel | bratři Ponavovi |
| Znám jako | navigátor, objevitel |
| Nábož. vyznání | pravoslaví |
| Příbuzní | Stěpan Kuzmič Zajkov (bratr) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Životopis
editovatPrvní výprava
editovatV historických záznamech je poprvé zmíněný až v roce 1772, kdy se stal kapitánem lodi Svatý Vladimir, plavící se ve službách bratrů Panovových, v jejichž službách se plavil i další známý mořeplavec a obchodník s kožešinami Jevstratij Ivanovič Delarov. Spolu se Zajkovem se na lodi Svatý Vladimír plavilo i další 57 Rusů a 10 Jakutů.[1] Jejich první cesta vedla z Ochotsku na Kamčatku, kde přezimovali v blízkosti ústí řeky Vorovskaja. Následující rok jejich plavba pokračovala do Druhého kurilského průlivu, který odděluje ostrovy Šumšu a Paramušir. V červenci téhož roku připluli k Blízkým ostrovům, zde Zajkov popsal přírodu, podnebí a zaznamenal i zeměpisnou polohu ostrovů Mednyj a Attu.[2].[3] Na ostrově Attu se výprava zdržela až do července roku 1776. Zatímco se Zajkov věnoval vědecké praci, další členové výpravy se věnovali lovu divokých zvířat a zpracování kožešin. Deset dalších mužů bylo přepraveno na ostrov Agattu, kde vybudovali další základnu pro získávání kožešin.
V červenci 1776 se vydali na další cestu. Již následující měsíc dopluli k ostrovu Unimak, z něhož si vytvořili operační základnu až do května 1778. Zajkov na Unimaku navázal vztahy s domorodými Aleuty, kteří měli dobré vztahy i s dalšími domorodci na Aljašském poloostrově. Svojí taktikou a diplomacií si na ostrově vynutil jasak od 89 Aleutů, zároveň přinutil domorodé obyvatelstvo k vazalství na Ruské říši, čímž si zajistil každoroční jasak. Když anglický kapitán James Cook doplul o několik měsíců později na Unimak, domorodci mu hlásili, že doplul do Ruska.[4]
Z Unimaku výprava plula na ostrov Isanoku, který Zajkov podrobně popsal, stejně jako nedaleké ostrovy Sanak, Unginu a Kodiak[5]. Na zpáteční cestě na Sibiř výprava přezimovala na ostrově Unimak. Následující rok se zastavili na ostrově Agattu, aby vyzvedli 10 mužů, kteří zde v roce 1776 zůstali, aby se věnovali sběru kožešin. Výprava poté pokračovala přes Komandorské ostrovy a 6. září 1779 doplula do Ochotsku. Během celé výpravy zemřelo 12 členů posádky. Zajkov v podobě jasaku dovezl přes 3 800 kožešin mořských vyder, téměř 4 000 liščích kožek, 1 725 kůží lachtanů a 335 mrožích klů. Zisk jeho výpravy dosáhl na ochotském tržišti 165 600 rublů.[6]
Druhá výprava
editovatDruhá výprava vedená Zajkovem byla ve službách obchodníka z Tuly.[6] Zajkov při ní velel lodi Svatý Pavel, jejíž posádku tvořila sedmdesátičlenná posádka obchodníků a lovců. Výprava vyplula z Ochotsku v roce 1781 a přezimovala na Beringově ostrově. Následující rok na jaře vyplula k Liščím ostrovům, kde zahájila čilý obchod s domorodými Aleuty.
Poptávka po kožešinách z Aleutských ostrovů byla obrovská a tak si ruští mořeplavci a obchodníci s kožešinami uvědomili, že bude potřeba dalších lovišť. Když od Aleutů slyšeli zvěsti o velké zemi dál na východ, tak se rozhodli hledat nová loviště tímto směrem. Několik kapitánů, mezi nimi i Zajkov a Delarov se spojili do velké výpravy a vypluli na východ. Delarova skupina tří galeot tvořila 192 členů posádky, zatímco Zajkovova skupina měla 300 členů posádky. V té době to byla největší evropská výprava v aljašských vodách.[7] V červenci 1783 Zajkovova skupina zakotvila v Čugačském zálivu, kde došlo k potyčce s domorodými Čugači (tak Rusové po vzoru Aleutů nazývali Eskymáky[8]), která si vyžádala 8 mrtvých členů jeho posádky a tak výprava raději ustoupila zpět k Liščím ostrovům, kde si Zajkov za svou základnu zvolil ostrov Unalaška.
Během jeho působení na Unalašce tento region aktivně zkoumaly lodi Španělské říše. V roce 1788 se zde setkal se španělskými mořeplavci Estebanem José Martínezem, kapitánem lodi La Princesa a Gonzalem Lópezem de Harem, kapitánem z lodi San Carlos,[9] kteří chtěli ostrov prohlásit za španělskou kolonii. Zajkov proti jejich nárokům protestoval a územní nároky si obhájil ve prospěch Ruského impéria.
Na jaře 1791 Potap Zajkov na Unalašce zemřel.
Rodina
editovatZ rodinných příslušníků je znám pouze jeho bratr Stěpan Kuzmič Zajkov (zemřel 1798), který byl také ruským navigátorem a několik let byl na Aljašce velitelem tvrze svatého Mikuláše.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Potap Kuzmich Zaikov na anglické Wikipedii a Зайков, Потап Кузьмич na ruské Wikipedii.
- ↑ PALLAS, Peter Simon. Bering's Successors, 1745-1780; Contributions of Peter Simon Pallas to the History of Russian Exploration toward Alaska. Příprava vydání James R. Masterson. 1. vyd. Seattle: University of Washington Press, 1948. S. 88. (anglicky)
- ↑ MAKAROVA, Raisa Vsevolodovna. Russians on the Pacific, 1743-1799. [s.l.]: Limestone Press 301 s. Dostupné online. ISBN 978-0-919642-61-4. (anglicky)
- ↑ РБС/ВТ/Зайков, Потап — Викитека. ru.wikisource.org [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Istoričeskoe opisanīe rossij̄skoj kommercīi pri vsėchʺ portachʺ i granicachʺ .... [s.l.]: pri Imperašorskoj Akademīi Naukʺ 754 s. Dostupné online. (rusky) Google-Books-ID: JoBdAAAAcAAJ.
- ↑ АЛЯСКА. ЮБИЛЕЙНЫЙ ТУР к 150-летию продажи Родины.. geografia.ru [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-28.
- ↑ a b PIERCE, Richard A. Russian America: A Biographical Dictionary. 1. vyd. Kingston, Canada: The Limestone Press, 1990. S. 550–551. (anglicky)
- ↑ SKŘIVAN, Aleš. Moře, objevy, staletí. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980. 302 s. S. 222.
- ↑ ГРИНЕВ, А. В.; МАКАРОВА, Р. В. Глава 3. Промысловое освоение Алеутских о-вов русскими промышленниками (1743-1783). Взаимоотношения с алеутами и эскимосами. In: БОЛХОВИТИНОВ, Н. Н. История Русской Америки (1732-1867): В 3-х тт.: Т. 1. Основание Русской Америки (1732-1799). М.: Междунар. отношения, 1997. Dostupné online. ISBN 5-7133-0883-9. S. 69–108, na s. 79. (rusky) Archivováno 14. 6. 2011 na Wayback Machine.
- ↑ BLACK, Lydia. Russians in Alaska, 1732-1867. [s.l.]: University of Alaska Press Dostupné online. ISBN 978-1-889963-04-4. (anglicky)