Potap Kuzmič Zajkov
Potap Kuzmič Zajkov (rusky Потап Кузьмич Зайков) (18. století? Ruské impérium – 1791 Unalaška) byl ruský cestovatel, kartograf a navigátor, který je známý především svými obchodními cestami v oblasti Beringova moře a Aljašského zálivu.
| Potap Kuzmič Zajkov | |
|---|---|
| Rodné jméno | Потап Кузьмич Зайков |
| Úmrtí | jaro 1791 UnalaškaRuská Amerika |
| Národnost | Rusko |
| Povolání | objevitel, navigátor, námořník a kartograf |
| Zaměstnavatel | bratři Ponavovi |
| Znám jako | navigátor, objevitel |
| Nábož. vyznání | pravoslaví |
| Příbuzní | Stěpan Kuzmič Zajkov (bratr) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Životopis editovat
První výprava editovat
V historických záznamech je poprvé zmíněný až v roce 1772, kdy se stal kapitánem lodi Svatý Vladimir, plavící se ve službách bratrů Panovových, v jejichž službách se plavil i další známý mořeplavec a obchodník s kožešinami Jevstratij Ivanovič Delarov. Spolu se Zajkovem se na lodi Svatý Vladimír plavilo i další 57 Rusů a 10 Jakutů.[1] Jejich první cesta vedla z Ochotsku na Kamčatku, kde přezimovali v blízkosti ústí řeky Vorovskaja. Následující rok jejich plavba pokračovala do Druhého kurilského průlivu, který odděluje ostrovy Šumšu a Paramušir. V červenci téhož roku připluli k Blízkým ostrovům, zde Zajkov popsal přírodu, podnebí a zaznamenal i zeměpisnou polohu ostrovů Mednyj a Attu.[2].[3] Na ostrově Attu se výprava zdržela až do července roku 1776. Zatímco se Zajkov věnoval vědecké praci, další členové výpravy se věnovali lovu divokých zvířat a zpracování kožešin. Deset dalších mužů bylo přepraveno na ostrov Agattu, kde vybudovali další základnu pro získávání kožešin.
V červenci 1776 se vydali na další cestu. Již následující měsíc dopluli k ostrovu Unimak, z něhož si vytvořili operační základnu až do května 1778. Zajkov na Unimaku navázal vztahy s domorodými Aleuty, kteří měli dobré vztahy i s dalšími domorodci na Aljašském poloostrově. Svojí taktikou a diplomacií si na ostrově vynutil jasak od 89 Aleutů, zároveň přinutil domorodé obyvatelstvo k vazalství na Ruské říši, čímž si zajistil každoroční jasak. Když anglický kapitán James Cook doplul o několik měsíců později na Unimak, domorodci mu hlásili, že doplul do Ruska.[4]
Z Unimaku výprava plula na ostrov Isanoku, který Zajkov podrobně popsal, stejně jako nedaleké ostrovy Sanak, Unginu a Kodiak[5]. Na zpáteční cestě na Sibiř výprava přezimovala na ostrově Unimak. Následující rok se zastavili na ostrově Agattu, aby vyzvedli 10 mužů, kteří zde v roce 1776 zůstali, aby se věnovali sběru kožešin. Výprava poté pokračovala přes Komandorské ostrovy a 6. září 1779 doplula do Ochotsku. Během celé výpravy zemřelo 12 členů posádky. Zajkov v podobě jasaku dovezl přes 3 800 kožešin mořských vyder, téměř 4 000 liščích kožek, 1 725 kůží lachtanů a 335 mrožích klů. Zisk jeho výpravy dosáhl na ochotském tržišti 165 600 rublů.[6]
Druhá výprava editovat
Druhá výprava vedená Zajkovem byla ve službách obchodníka z Tuly.[6] Zajkov při ní velel lodi Svatý Pavel, jejíž posádku tvořila sedmdesátičlenná posádka obchodníků a lovců. Výprava vyplula z Ochotsku v roce 1781 a přezimovala na Beringově ostrově. Následující rok na jaře vyplula k Liščím ostrovům, kde zahájila čilý obchod s domorodými Aleuty.
Poptávka po kožešinách z Aleutských ostrovů byla obrovská a tak si ruští mořeplavci a obchodníci s kožešinami uvědomili, že bude potřeba dalších lovišť. Když od Aleutů slyšeli zvěsti o velké zemi dál na východ, tak se rozhodli hledat nová loviště tímto směrem. Několik kapitánů, mezi nimi i Zajkov a Delarov se spojili do velké výpravy a vypluli na východ. Delarova skupina tří galeot tvořila 192 členů posádky, zatímco Zajkovova skupina měla 300 členů posádky. V té době to byla největší evropská výprava v aljašských vodách.[7] V červenci 1783 Zajkovova skupina zakotvila v Čugačském zálivu, kde došlo k potyčce s domorodými Čugači (tak Rusové po vzoru Aleutů nazývali Eskymáky[8]), která si vyžádala 8 mrtvých členů jeho posádky a tak výprava raději ustoupila zpět k Liščím ostrovům, kde si Zajkov za svou základnu zvolil ostrov Unalaška.
Během jeho působení na Unalašce tento region aktivně zkoumaly lodi Španělské říše. V roce 1788 se zde setkal se španělskými mořeplavci Estebanem José Martínezem, kapitánem lodi La Princesa a Gonzalem Lópezem de Harem, kapitánem z lodi San Carlos,[9] kteří chtěli ostrov prohlásit za španělskou kolonii. Zajkov proti jejich nárokům protestoval a územní nároky si obhájil ve prospěch Ruského impéria.
Na jaře 1791 Potap Zajkov na Unalašce zemřel.
Rodina editovat
Z rodinných příslušníků je znám pouze jeho bratr Stěpan Kuzmič Zajkov (zemřel 1798), který byl také ruským navigátorem a několik let byl na Aljašce velitelem tvrze svatého Mikuláše.
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Potap Kuzmich Zaikov na anglické Wikipedii a Зайков, Потап Кузьмич na ruské Wikipedii.
- ↑ PALLAS, Peter Simon. Bering's Successors, 1745-1780; Contributions of Peter Simon Pallas to the History of Russian Exploration toward Alaska. Příprava vydání James R. Masterson. 1. vyd. Seattle: University of Washington Press, 1948. S. 88. (anglicky)
- ↑ MAKAROVA, Raisa Vsevolodovna. Russians on the Pacific, 1743-1799. [s.l.]: Limestone Press 301 s. Dostupné online. ISBN 978-0-919642-61-4. (anglicky)
- ↑ РБС/ВТ/Зайков, Потап — Викитека. ru.wikisource.org [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Istoričeskoe opisanīe rossij̄skoj kommercīi pri vsėchʺ portachʺ i granicachʺ .... [s.l.]: pri Imperašorskoj Akademīi Naukʺ 754 s. Dostupné online. (rusky) Google-Books-ID: JoBdAAAAcAAJ.
- ↑ АЛЯСКА. ЮБИЛЕЙНЫЙ ТУР к 150-летию продажи Родины.. geografia.ru [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-28.
- ↑ a b PIERCE, Richard A. Russian America: A Biographical Dictionary. 1. vyd. Kingston, Canada: The Limestone Press, 1990. S. 550–551. (anglicky)
- ↑ SKŘIVAN, Aleš. Moře, objevy, staletí. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980. 302 s. S. 222.
- ↑ ГРИНЕВ, А. В.; МАКАРОВА, Р. В. Глава 3. Промысловое освоение Алеутских о-вов русскими промышленниками (1743-1783). Взаимоотношения с алеутами и эскимосами. In: БОЛХОВИТИНОВ, Н. Н. История Русской Америки (1732-1867): В 3-х тт.: Т. 1. Основание Русской Америки (1732-1799). М.: Междунар. отношения, 1997. Dostupné online. ISBN 5-7133-0883-9. S. 69–108, na s. 79. (rusky) Archivováno 14. 6. 2011 na Wayback Machine.
- ↑ BLACK, Lydia. Russians in Alaska, 1732-1867. [s.l.]: University of Alaska Press Dostupné online. ISBN 978-1-889963-04-4. (anglicky)