Pas de deux

Baletní tanec dvou osob

Pas de deux (francouzsky „krok dvou“) je v baletu taneční duet, ve kterém dva tanečníci, typicky muž a žena, společně předvádějí baletní kroky.[1] Je charakteristické pro klasický balet a lze je vidět v mnoha známých baletech, včetně Šípkové Růženky, Labutího jezera a Giselle. Nejčastěji je tančí muž a žena (tanečník a baletka), i když existují výjimky, jako například ve filmu Bílé noci, kde pas de deux hrají Michail Baryšnikov a Gregory Hines.

Pas de deux z baletu Paquita Entrée (vstup)

Grand pas de deuxEditovat

 
Louskáček (2011), grand pas de deux

Grand pas de deux je strukturované pas de deux, které má obvykle pět částí: Entrée (úvod), adagio, dvě variace (sólo pro každého tanečníka) a coda (závěr). Je to soubor tanců, které sdílejí společné téma, často symbolické pro milostný příběh nebo partnerský vztah k lásce, přičemž tanečníci zobrazují projevy láskyplných citů a myšlenek mezi romantickými partnery. Je považováno za bravurní vrchol baletu a obvykle jej provádí přední dvojice hlavních tanečníků.[1]

EntréeEditovat

Entrée (doslova „vstup“) slouží jako krátká předehra a také jednoznačně označuje začátek taneční suity. Během entrée se tanečníci s velkou parádou objeví na jevišti, navzájem se uznávají a připravují se na následující adagio blízko sebe. V závislosti na choreografii mohou baletka a tanečník vstoupit na scénu současně nebo v různých časech.

AdagioEditovat

Adagio („pomalu“) jako část grand pas de deux představuje půvabné a propracované partnerství tanečního páru. V adagiu předvádí baletka elegantní, často pomalé a vytrvalé pohyby, zatímco ji tanečník podpírá. Tanečník se na oplátku snaží zachovat rovnováhu, zdánlivě nenucenou sílu a zároveň poskytovat baleríně oporu. Tanečník může balerínu podpírat různými běžnými způsoby, včetně zvedání, držení, držení během otáček a nabízení pevné paže nebo ruky, aby ji mohla použít jako „virtuální barre“, když provádí balancování, které by bez pomoci bylo obtížné nebo nemožné.[2]

VariaceEditovat

Po dokončení adagia se tanečníci oddělí a každý tanečník uprostřed jeviště předvádí svou variaci (sólový tanec).[1] Obecně mají variace předvést velkolepé, akrobatické skoky a obraty, stejně jako dovednosti a atletiku jednotlivých tanečníků. Jako první se obvykle provádí variace tanečníka, poté následuje variace baletky.

CodaEditovat

Coda (doslova „ocas“) je závěrečným segmentem „velkého pas de deux". Typicky se jedná o rekapitulaci dřívějších částí grand pas de deux, sestává z prvků, které jsou charakteristické pro adagio, variace nebo obojí, a končí za velkého hudebního vyvrcholení.[1]

HistorieEditovat

Prvky grand pas de deux se poprvé objevily na počátku 18. století jako zahajovací akty oper a baletů, ve kterých pár předváděl stejné taneční kroky, někdy i když se držel za ruce. V té době a po celé období baroka se baletní partnerský tanec vyvíjel k dramatičtějšímu obsahu. Například v baletu The Loves of Mars and Venus („Lásky k Marsu a Venuši") z roku 1717 se Mars (tanečník) snažil vykreslit galantnost, úctu, vášnivou lásku a zbožňování, zatímco Venuše projevovala ostych, vzájemnou lásku a toužebné pohledy.[3]

Koncem 18. a začátkem 19. století se objevilo romantické pas de deux, které zahrnovalo bližší fyzický kontakt partnerů a tak znázorňovalo lásku dvojice a dokreslovalo nejpoetičtější momenty baletu. S postupem 19. století se tato forma stala výkladní skříní dovedností tanečníků a tanečnic. Balety konce 19. století – zvláště ty Mariuse Petipy – zavedly koncept grand pas de deux, který často sloužil jako vyvrcholení scény nebo celého představení. Jednalo se o konzistentní formát entrée a adagia dvojice předních tanečníků a tanečnic, po němž následovala virtuózní sóla (nejprve muž a poté žena) a finále.

Během 20. století se grand pas de deux více začlenilo do příběhu baletu a se stále akrobatičtějším obsahem: Maurice Béjart v baletu Chant du compagnon errant („Píseň o toulavém společníkovi"), George Balanchine v Agonu nebo Akram Khan a Sidi Larbi Cherkaoui v Zero Degree. Slavné dámské pas de deux se podepsalo na současném tanci v roce 1982, kdy choreografii moderního tance Fase od Anne Teresy De Keersmaeker tančila Michèle Anne De Mey.

 
Grand Pas de deux from Don Quixote

Slavná Pas de deuxEditovat

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pas de deux na německé Wikipedii, Pas de deux na anglické Wikipedii a Pas de deux na francouzské Wikipedii.

  1. a b c d Greskovic, Robert. Ballet 101: A Complete Guide to Learning and Loving the Ballet. S. 194–195.
  2. Kersley, Leo. A Dictionary of Ballet Terms.
  3. Cohen, Selma Jean (2004). International Encyclopedia of Dance. Oxford University Press. S. 105–108.

LiteraturaEditovat

  • Richard Elis a Christine Du Boulay, Partnering - The fundamentals of pas de deux, Wyman a sons 1955
  • Anton Dolin, Pas de deux - The Art of Partnering, Dover Publications 1969
  • Charles R. Schroeder, Adagio, 1971 Regmar Publishing Co.
  • Kenneth Laws and Cynthia Harvey, Physics, Dance and the Pas de Deux, Schirmer books 1994
  • Nikolaij Serebrennikov, Marian Horosko, Pas De Deux: A Textbook on Partnering, University of Florida, 2000
  • Suki Schorer, On Balanchine Technique, Partnering section, S. 383, Knopf 1999.

Externí odkazyEditovat