Parský mramor
Parský mramor je bílý, částečně průsvitný mramor z řeckého ostrova Paros s pěknou strukturou zrn. Ve starověku byl vysoce oceňován, používal se jako surovina pro sochy a architektonické prvky. Prastaré podzemní prostory po jeho těžbě v severních horách ostrova se nyní využívají hlavně jako turistické atrakce.
Název
editovatNázev pochází z místa těžby kamene – řeckého ostrova Paros, na kterém se ve starověku těžil mramor východně od vesnice Marathi.[1] V antické době se však užívaly názvy řecké, lychnites (od λύχνος,lychnos) nebo latinské, lygdinum – odkazující na kahánky používané pro svícení při těžbě kamene v podzemí.[2]
Horninové vlastnosti a kamenolomy
editovatNa ostrově Paros je více starých lomů, které ale nemohly dodávat materiál pro sochy. Jejich mramor je prostoupen křemennými zrny a to znemožňuje jeho použití na sochařské práce. Barva se mění ze světle šedých až do tmavě šedých tónů a při těžbě je patrný živičný zápach.
V přechodových oblastech do sousedních rul jsou v parském mramoru obsaženy slídy a železité minerály. Většina lomů na Parosu se proto přechodovým zónám vyhýbá a otevírají se v místech masivních mramorových ložisek.
Hornina je převážně hrubozrnná, se zrny velikosti dva až tři milimetry, v některých případech až pět milimetrů. Jedná se převážně o vápencový mramor.
Významné antické kamenolomy leží mezi Parikií a Agios Minas v údolí, které se táhne směrem k přístavu Naoussa. Hlavní lomy se nacházejí na severním svahu hor, blízko vísky Marathi. Těžilo se zde v podzemí, pomocí šachet, které vedly v mírném sklonu dolů do skalní stěny.
Nyní jsou ložiska mramoru v majetku státu a těží se pouze pro restaurátorské účely.
Geologie
editovatParos je stejně jako jeho soused Naxos součástí většího souboru Attico-Cycladic, který zahrnuje Attiku, jižní Euboeu a Kyklady. Skládá se z krystalických a metamorfovaných hornin[3] vytvořených před 40 až 45 miliony let ve středním eocenu v hloubce 40 až 45 km. Během oligocenu a formování Alp se tyto horniny spolu s granitickým magmatem zvedly na povrch asi před 25 miliony let. Před 17 miliony let došlo ještě k pronikání granodioritu. Ostrov je proto hlavně granitický, s důležitými vměstky vápence přeměněnými na mramor[4][5][6]
Historie těžby mramoru
editovatTěžba mramoru v centrálním masivu ostrova Paros, na severním úbočí hory Marpesso, nedaleko vesnice Marathi, je prokázána od 6. století před Kristem. V prvním století před Kristem se těžba mramoru dostala pod římský vliv. Plinius se o tom zmiňuje ve své Naturalis historia a používá termín lychnites. Jedním ze slavných starověkých sochařů, kteří pracovali s parským mramorem byl Praxiteles.Tím je jeho používání ve 4. století doloženo.
Mramor pro sochy
editovat
Sochařský mramor se ve starověku těžil v podzemí, v tak zvaných Nymphen-Grotten. Sledováním určité lavice (vrstvy) se získaly hrubé kusy mramoru, zvané lychnites. Toto označení se odkazuje na řecké slovo λύχνος (lampa, světlo), protože krystalová struktura tohoto mramoru způsobuje jeho značnou průsvitnost a tato vlastnost byla u soch velmi ceněna. Nejslavnější sochou z parského mramoru je pravděpodobně Venuše Mélská.
Průsvitnost vedla k použití tohoto mramoru i pro zastřešení známých chrámů, ve kterých dávala do jisté míry přirozené vnitřní světlo.
Mezi nejvýznamnější antické stavby z parského mramoru patří Apollónův chrám v Delfách a sochy na štítu chrámu bohyně plodnosti Afai na Aegině..
Muzeum
editovatNa ostrově se v hlavním městě Parikia nachází malé archeologické muzeum (založené v roce 1960). Zde jsou vystaveny nálezy vykopávek, včetně četných pozůstatků starověkých prací z mramoru.
Související články
editovatReference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Parischer Marmor na německé Wikipedii, Marmur paryjski na polské Wikipedii a Marbre de Paros na francouzské Wikipedii.
- ↑ Antike Steinbrüche. www.paros.gr [online]. [cit. 2019-10-30]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Marmo pario — Italiano. www.isprambiente.gov.it [online]. [cit. 2019-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-27. (italsky)
- ↑ Élisabeth Malamut, , Paris, Byzantina Sorbonensia 8, 1988 (ISBN 2-85944-164-6), strana 65
- ↑ G. Koukas, , Athènes, Toubi's, 2007 (ISBN 960-540-132-0), strana 10
- ↑ Sophie et Konstantinos Katsouros, Naxos & petites îles des Cyclades, Toubi's, Athènes, 2001, p. 18.
- ↑ Regina Mousteraki, , Athènes, Adam Editions (ISBN 960-500-131-4), strana 15
Literatura
editovat- G. Richard Lepsius: Griechische Marmorstudien. 1890
- Monica T. Price: Decorative stone, the complete sourcebook. Thames & Hudson, London 2007, ISBN 978-0-500-51341-5
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Parský mramor na Wikimedia Commons - Parský mramor
- Parský mramor na Firotour
