Otevřít hlavní menu

Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici

kulturní památka České republiky na území obce Praha

Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici je novorenesanční dům na Starém Městě v Praze 1 v Divadelní ulici. Dům si v roce 1876 postavil Alois Oliva podle návrhu významného českého architekta 19. století Antonína Wiehla. Autorem návrhu sgrafit na fasádě je Josef Tulka, vlysu Vítězný průvod Záboje a Slavoje Josef Václav Myslbek.[1] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[2]

Olivův dům, Divadelní 1032/14
Olivův dům, Divadelní 1032/14
Olivův dům, Divadelní 1032/14
Základní informace
Sloh novorenesance
Architekt Antonín Wiehl návrh sgrafit Josef Tulka vlys Josef Václav Myslbek
Výstavba 1876
Stavebník Alois Oliva
Poloha
Adresa Praha, ČeskoČesko Česko
Ulice Divadelní
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 40912/1-1762 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Popis domuEditovat

 
Antonín Wiehl – architekt

Řadový třípatrový novorenesanční činžovní dům se sedmi osami je situovaný uprostřed domovního bloku s průčelím do Divadelní ulice. Wiehlův návrh (1874) je ovlivněný italskou renesancí. V přízemí a prvním patře plochá rustika, nad 1. patrem konzolová římsa, druhé a třetí patro hladké. Podle Wiehlova návrhu postavil v roce 1876 Wiehl s Janem Zeyerem. Wiehl měl v tomto domě po jeho dokončení svou kancelář. V roce 1886 kancelář přestěhoval do nového domu v Jízdecké (dnešní Havlíčkově) ulici.[3]

Sgrafita a výzdoba fasádyEditovat

V návrhu průčelí Wiehl pouze vymezil plochu pro sgrafita a svou představu o barvě a námětech výzdoby. Návrhy sgrafit zpracoval malíř Josef Tulka. Průčelí je rozvrženo v pozdně renesančních formách. Pod okapem fasádu zdobí sgrafitový vlys s antickými motivy bohů, amorků a masek. Autorem návrhu sgrafit je Josef Tulka, který může být i autorem italizujících reliéfních grotesek a nástropního reliéfu s bakchickou taneční scénou v průjezdu. Výzdoba je ovlivněna italskou renesancí. Naproti tomu v jednoznačně národním stylu je vlys ve vestibulu od Josefa Václava Myslbeka s figurálním výjevem „Vítězný průvod Záboje a Slavoje“ z roku 1875.[4]

Význam domu v dějinách novorenesanční architekturyEditovat

Dům je významný v historii pražské novorenesanční architektury. Je jedním z prvních domů zdobených sgrafity. O uplatnění sgrafitoo na nájemních domech se zasloužil Josef Schulz, který podmínky pro sgrafitovou tvorbu studoval před rekonstrukcí Schwarzenberského paláce (1871). Poté se sgrafito počíná objevovat na nově stavěných domech navrhovaných zejména architekty Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem[5] Podobně jako u ostatních domů Wiehl na návrhu Olivova domu spolupracoval Josefem Václavem Myslbekem a Josefem Tulkou jedním z malířů generace Národního divadla. Na realizaci domu tak spolupracovali tři významní představitelé této generace.[6][7]

Dobové reakce na Wiehlův stylEditovat

Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí o formulování nového pojetí novorenesanční architektury definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" ve "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[8][9] O uplatnění sgrafit na novorenesančních domech Koula referoval v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera"[10][11]

Dům v současnostiEditovat

Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii Prahy a její architektury je dům zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[2]

Galerie Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní uliciEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21, 22. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-06-30]. Identifikátor záznamu 153001 : činžovní dům. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 7, 21, 22. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  4. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 25 - 27. Dostupné online.
  5. KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2-4. (česky) 
  6. KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 
  7. BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22-27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  8. KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7-8. (česky) 
  9. KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2 - 3. (česky) 
  10. KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2-4. (česky) 
  11. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

LiteraturaEditovat

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22-27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. (česky) Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1-52. (česky) 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26-48. Dostupné online.
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336.. (česky) 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanãní vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83-90. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. (česky) 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat