Otevřít hlavní menu

Oleg Homola

český literární historik, literární teoretik, malíř a spisovatel

Oleg Homola, též Oleg Bedřichovič Homola (31. ledna 1921 Praha8. prosince 2001[1][2][3]) byl český a československý literární vědec, spisovatel a politik Komunistické strany Československa, poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění, Národního shromáždění ČSR, Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Oleg Homola

Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1953 – 1960

Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1960 – 1968

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 31. ledna 1921
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 8. prosince 2001
Rodiče Bedřich Homola otec
Profese politik, spisovatel a malíř
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

BiografieEditovat

Jeho otcem byl generál a popravený odbojář Bedřich Homola, matkou Galina rozená Fadějeva. Vystudoval malostranskou reálku a započal studium architektury, které ale bylo přerušeno po studentských bouřích v listopadu 1939. Byl internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po návratu zjistil, že ho mezitím opustila dívka a krátce nato byl popraven jeho otec. Po pražském povstání v květnu 1945 se profiloval jako studentský vůdce. Působil jako malíř a spisovatel (erotická novela Třešňový andílek, román z prostředí koncentračního tábora Slunce v aspiku nebo detektivní novela Modelka). V 70. letech 20. století pracoval jako odborný pracovník Památníku národního písemnictví (krátce byl i jeho ředitelem). Zpracoval zde slovník českých nakladatelů (Přehled osob a institucí zajišťujících náklad, výrobu a prodej českých tisků, 1460–1918) a zabýval se restaurátorstvím.[3]

K roku 1954 se profesně uvádí jako ústřední tajemník Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství.[4]

V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ.[5] V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V nich se poslancem nestal. Poslanecké křeslo ovšem nabyl dodatečně v březnu 1953 za KSČ ve volebním kraji Praha jako náhradník poté, co rezignovala poslankyně Marie Šplíchalová.[6] Mandát získal i ve volbách do Národního shromáždění roku 1954 (volební kraj Praha-venkov),[7] volbách do Národního shromáždění roku 1960 (po nich poslancem Národního shromáždění ČSSR)[8] a volbách do Národního shromáždění roku 1964.[9] X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ (1962) ho zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[10]

18. 10. 1968 se při hlasování o dočasném pobytu vojsk Varšavské smlouvy zdržel hlasování[11] (spolu s 9 dalšími poslanci, 4 hlasovali proti pobytu), dostal na tento čin stranickou důtku, byl přesunut z místa náměstka ministra kultury a informací na post ředitele Památníku národního písemnictví. Po vyloučení z KSČ 13. 8. 1970 byl sesazen z místa ředitele na místo odborného pracovníka PNP.[3]

Byl zařazen na Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice.[12]

V Národním shromáždění zasedal do roku 1968, kdy se v souvislosti s federalizací Československa přesunul do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V prosinci 1969 na mandát rezignoval.[13]

V dubnu 1990 mu předal ministr kultury Milan Lukeš Rehabilitační dekret za „neohrožené hájení demokratických principů“.[3]

Polistopadový ředitel Památníku Národního písemnictví Pravoslav Kneidl poděkoval při příležitosti narozenin Olega Homoly 30. 1. 1991 takto: „Jsme si vědomi toho jak jste svým pevným postojem a osobní statečností zabránil postihu pracovníků PNP a represáliím, které byly v jiných organizacích běžné“.[3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Oleg Homola [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-06]. Dostupné online. (česky) 
  2. Záhlaví : Homola, Oleg, 1921- [online]. katalog.svkul.cz [cit. 2012-01-06]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c d e Oleg (Bedřichovič) Homola (31.1.1921 - 8.12.2001) [online]. zhola.com [cit. 2012-01-09]. Dostupné online. (česky) 
  4. Kandidáti Národní fronty pro volby do Národního shromáždění. Rudé právo. Listopad 1954, roč. 35., čís. 307, s. 3. Dostupné online. 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-04. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-09]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-09]. Dostupné online. (česky) 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-09]. Dostupné online. (česky) 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-09]. Dostupné online. (česky) 
  10. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2015-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  11. CIGÁNEK, František; FELCMAN, Ondřej. Národní shromáždění. Srpen 1968 - leden 1969. Praha: Ústav pro soudobé dějiny a nakl. Doplněk, 2009. ISBN 978-80-7285-109-6. Kapitola poznámka č. 8, s. 287. 
  12. Seznam exponentů pravice [online]. www.totalita.cz [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. (česky) 
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-09]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat