Nová politická ekonomie

Nová politická ekonomie (dříve též ekonomická teorie politiky[1]) je jeden ze směrů moderní politické ekonomie. Zabývá se vlivem politické struktury, ustálených politických procesů a specifických výstupů politických systémů na hospodářskou politiku.[2] Je v současnosti nejvhodnějším souhrnným termínem pro ekonomickou teorii politiky. Zahrnuje několik oblastí – teorii veřejné volby s její odnoží konstituční ekonomií, pozitivní politickou ekonomii a politologické teorie racionální volby[3]

Obálka učebnice nové politické ekonomie (Karolinum 2005)

Původ a vývoj nové politické ekonomieEditovat

Nová politická ekonomie částečně navazuje na starší politickou ekonomii. Až do 60. let 20. století byla ekonomická a politická věda při studiu tradičně oddělena, ale jednou z prvních teorií, které propojovaly politické a ekonomické otázky byl neomarxismus.

Vznik nové politické ekonomie souvisí s vývojem ekonomie první poloviny 20. století mnohem úžeji než s vývojem světové politické vědy.[4] Jedním z důvodů vzniku této nové ekonomické teorie byla snaha o zkoumání vztahu státu a jeho jednání s veřejnými financemi, také se objevila nová analýza historie společenských a politických institucí, zrodila se ekonomická teorie práva a v neposlední řadě teorie ekonomie demokracie.[5]

Klíčový pro vznik nové politické ekonomie byl vývoj teorie veřejné volby. Jedním z předchůdců teorie veřejné volby, kteří umožnili vznik a vývoj této ekonomie politiky, byl Thomas Hobbes, který se pokusil metodické uvažování v přírodních vědách prosadit také v lidském chování, pro jehož popis používal deduktivní metody založené na elementárních axiomech, dále se věnoval také problému společenského dilematu, který byl pro novou politickou ekonomii také důležitý[6] Za další předchůdce teorie veřejné volby můžeme pak můžeme považovat francouzské matematiky v období Francouzské revoluce, jako byl Jeana-Charles Borda, který se ve své práci věnoval studiu veřejného sektoru, zvláště pak většinovému hlasování, podobně jako Markýz de Condorcet, Mazkýz de Leplace nebo Charles Dodgson.[7]

V 17. a 18. století se ekonomové věnovali studiu všeobecného hospodářského růstu. S prvním vysvětlením přišel merkantilismus, vůči kterému se vymezil skotský ekonom a filozof Adam Smith ve své práci Pojednání o podstatě a původu bohatství mezi národy, ve které popírá tvrzení, že by byl protekcionismus překážkou pro ekonomiku a tvrdí, že trh má své vlastní mechanismy, které ho dostanou zpět do rovnováhy, přestože každý subjekt sleduje v ekonomice svůj vlastní zájem.[8] Inspiroval tedy teorii veřejné volby poukázáním na význam společenských a právních omezení jako podmínek, za nichž probíhají změny, na vztahy mezi právními a politickými institucemi na straně jedné a hospodářstvím na straně druhé.[9]

Dalším ekonomem, který se zabýval vztahem mezi institucemi a trhem byl Karl Marx, který svým pojetím chápání kapitalistické společnosti s nutností třídního konfliktu představil nový způsob chápání ekonomie politiky, bohužel jeho dílo nesplňuje kritéria vědeckého zkoumání[10] a na několik let zapříčinilo odklon politické a ekonomické teorie. Neoklasická ekonomie se ve své teorii pak více zaměřuje na jednání jednotlivce.

Po Velké hospodářské krizi došlo ke keynesiánskému obratu, který zvláště ovlivnil dosavadní pohled na politickou sféru a její instituce, dle Johna Maynarda Keynese se politika měla věnovat poptávce domácností, stát by neměl být jen „nočním hlídačem“ a ekonomika by se měla zabývat více veřejným sektorem, také díky němu došlo ke zrodu teorie veřejné volby, která zkoumala, jakým způsobem jsou politická doporučení realizována.[11]

Vývoj teorie veřejné volby také souvisí s vývojem teorie veřejných financí, která se na počátku 20. století věnovala převážně efektivnímu výběru daní a jejich dopadům. Začaly se také objevovat první teorie veřejných statků, i když v začátcích se spíše věnovaly tomu, zda mají být poskytovány státem, než z pohledu samotné poptávky po nich. Ve 40. a 50. letech byl formulován koncept tržního selhání Paulem Samuelsonem. V reakci na tento koncept se pak ekonomie začala zabývat možnou teorií optimalizace trhu, která vedla k ekonomii blahobytu spjatou s teorií společenské volby. Postupně se ale kumulovaly námitky jednotlivců až do chvíle, kdy se v 60. letech objevila teorie veřejné volby.[12] Za hlavního představitele teorie veřejné volby bývá považován James Buchanan, nositel Nobelovy ceny.

Vývoj teorie veřejné volby má kořeny v prvních ekonomických studiích rozhodování, zabýval se jím například Joseph A. Schumpeter nebo později Kenneth Arrow, ale nejdůležitějším v této oblasti byl přínos Anthonyho Downse, který se ve své knize „Ekonomická teorie demokracie“ zabývá studiem politiky s několika inovacemi – „postuloval racionalitu voliče (postihl zejména důvody, proč by se volič neměl účastnit voleb) a racionalitu politických stran (popsal důvody, proč strany formulují různou taktiku a různý program v odlišných fázích volební periody)“[13].

Důležitá pro vývoj nové politické ekonomie byla také Virginská škola politické ekonomie Jamese Buchanana a Gordon Tullocka a jejich společná publikace „Kalkul souhlasu“, která se zabývá ekonomickou teorií ústavy, analýzou pravidla prosté většiny, log-rolling (obchodování z hlasy), teorií koalic a zavedení pojmu transakčních nákladů do kolektivního rozhodování. Dalšími důležitými navazujícími autory jsou William Riker a jeho práce Teorie politických koalic a Mancur Olsn a jeho Logika kolektivní volby.

Teorie veřejné volby se dále rozvíjela v 70. letech, kdy se objevila stagflace, kterou napomohla vysvětlit. Také se začala zabývat dvěma dalšími otázkami a to existencí politického cyklu a způsob fungování byrokracie.[14] Zaměřila se také více na politologii, kde se pro ni pak používá pojem teorie racionální volby, ta se zaměřuje na politiku jako na výsledek ekonomického chování[15] V 70. letech tuto teorii veřejné volby také prohloubil o konstituční ekonomii James Buchanan, tento koncept se pak držel až do 90. let a byl přijat do nové politické ekonomie. „Ekonomická analýza politiky se stala zcela standardním doplňkem veřejných financí, hospodářské politiky, aplikované mikroekonomie a mezinárodní ekonomie.“[16]

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • GREGOR, Martin. Nová politická ekonomie. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1066-3. (čeština) 
  • KRPEC, Oldřich; HODULÁK, Vladan. Politická ekonomie mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2011. ISBN 978-80-210-5481-3. Kapitola 1. (čeština) 

ReferenceEditovat

  1. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 31. 
  2. KRPEC, OLDŘICH, 1978-. Politická ekonomie mezinárodních vztahů. 1. vyd. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 359 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-210-5481-3, ISBN 80-210-5481-6. OCLC 785193213 S. 20. 
  3. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 19. 
  4. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 31. 
  5. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 32. 
  6. HOBBES, Thomas. Leviathan. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 34. 
  8. SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství mezi národy. [s.l.]: [s.n.] 
  9. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 35. 
  10. POPPER, KARL R. (KARL RAIMUND), 1902-1994. Otevřená společnost a její nepřátelé. II, Vzedmutí proroctví: Hegel, Marx a co následovalo. Druhé, revidované vydání. vyd. Praha: [s.n.] 429 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7298-261-5, ISBN 80-7298-261-3. OCLC 939571401 
  11. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 38. 
  12. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 41. 
  13. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 42. 
  14. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 45. 
  15. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 46. 
  16. GREGOR, MARTIN, 1977-. Nová politická ekonomie. 1. vyd. vyd. Praha: Karolinum 315 s. s. Dostupné online. ISBN 80-246-1066-3, ISBN 978-80-246-1066-5. OCLC 83978293 S. 48. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat