Otevřít hlavní menu

Notace (hudba)

grafický zápis parametrů hudby

Notace (z latinského notare = zaznamenat, označit, zapsat) je způsob záznamu hudební skladby v určité soustavě notového písma, obvykle pomocí grafických znaků - not.

HistorieEditovat

 
Píseň ze Seikilova epitafu z doby kolem roku 200 př. n. l., první známý grafický záznam hudby v Evropě.

Nejstarší formy zápisuEditovat

Moderní zápis hudby se vyvíjel velmi dlouhou dobu. Nejstarším známým dochovaným zápisem textu a hudby v Evropě je Seikilova píseň z doby kolem roku 200 př. n. l. Řada písmen nad textem písně odpovídá její notaci.

Moderní notaceEditovat

 
Část Agnus DeiMissa L'homme armé super voces musicales. Záznam z Dodecachordon Heinricha Glareana.

Prvními předchůdci moderního hudebního zápisu byly neumy (v překladu pokynutí, znamení rukou), vzniklé v raném středověku (přibližně v 8. století). Jejich nevýhodou bylo, že nedokázaly zaznamenat přesnou délku ani výšku tónu. Šlo pouze o orientační záznam udávající relativní výšku tónů (směr melodie vzhůru či dolů), délka jejich trvání vyplývala z konvenčního čtení textu.

Další formou záznamu byla chorální notace, kde již byly vztahy mezi tóny (intervaly) udány přesněji, avšak délky trvání tónů byly dány opět pouze přibližně. Záleželo na tradici - na citu a praxi zpěváků.

Od druhé poloviny 13. století zavedl Franko Kolínský notaci, která umožňuje zaznamenat jak výšku tónu, tak jeho délku (rytmickou hodnotu) pomocí numerických proporcí mezi jednotlivými notovými hodnotami - mensurami. Tato notace se nazývá mensurální, případně frankonskou notací. Tento způsob se udržel přibližně do začátku 17. století.

Moderní notový zápis se začal vyvíjet na konci renesance, ustálil se v období klasicismu, ale jisté nové prvky přijímá průběžně prakticky až do dnešní doby (např. grafický zápis hudby).

Zavedení nových směrů v elektronické podobě hudby v druhé polovině 20. stol. vyvolalo vznik zcela odlišných systémů notace akustického signálu.

OdkazyEditovat