Mykola Rudenko
Mykola Danylovyč Rudenko (Мико́ла Дани́лович Руде́нко); 19. prosince 1920, Jurivka, Doněcká gubernie, Ukrajinská SSR - 1. dubna 2004, Kyjev) byl ukrajinský básník, spisovatel, filozof, Sovětský disident, lidskoprávní aktivista a veterán druhé světové války. Byl zakladatelem Ukrajinské helsinské skupiny. Za svou disidentskou činnost byl dvakrát zatčen a odsouzen k celkem 7 letům v pracovním táboře a pěti letům vyhnanství.[1]
| Mykola Rudenko (Микола Руденко) | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 19. prosince 1920 Jurivka, Doněcká gubernie |
| Úmrtí | 1. dubna 2004 (ve věku 83 let) Kyjev |
| Národnost | ukrajinská |
| Občanství | Ukrajinská SSR (1920-1922), (1922-1988) → bez státní příslušnosti (1988-1990) → Sovětský svaz (1990-1991) → Ukrajina (1991-2004) |
| Vzdělání | Národní univerzita Tarase Ševčenka v Kyjevě |
| Povolání | politický instruktor během druhé světové války, spisovatel, prozaik, básník, rozhlasový redaktor |
| Zaměstnavatelé | Svaz spisovatelů Ukrajiny, Rádio Svoboda, Hlas Ameriky |
| Znám jako | Ukrajinská Helsinská skupina (zakladatel a první předseda) |
| Titul | Hrdina Ukrajiny |
| Ocenění | Řád vlastenecké války, 1. třída Řád za zásluhy (Ukrajina), 3. třída |
| Politické strany | Komunistická strana Sovětského svazu, později disent |
| Choť | Olena Shapovalova, Raisa Rudenko |
| Děti | synové: Jurij, Oleh, Valerij; dcera: Alyona |
| Funkce | šéfredaktor |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis editovat
Rudenkovi bylo sedm let, když jeho otec zemřel při důlním neštěstí. Spolu s matkou a dvěma sourozenci se přestěhoval na venkov a pracoval na rodinném hospodářství, dokud nebyli nuceni odevzdat půdu během procesu kolektivizace. Byl traumatizován holodomorem roku 1933 a poznamenal, že mu to zůstalo po celý život.[2] V osmi letech přišel o zrak v levém oku. Jako dítě začal psát a některé jeho básně publikovaly místní noviny. Za své psaní získal v roce 1939 stipendium na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka. Studoval pouze dva měsíce, než byl povolán do Rudé armády.
Během války Rudenko utrpěl vážná zranění. Dne 4. října 1941 byl u Leningradu v jedné z prvních bitev zraněn vybuchující kulkou, která mu roztříštila kosti pánve a pronikla do páteře. V nemocnici strávil více než rok, ale byl schopen opět chodit. Byl vyznamenán Řádem Rudé hvězdy Velké vlastenecké války 1. třídy, a šesti dalšími medailemi.
V roce 1946 Rudenko opustil armádu, ale na univerzitu se nevrátil. Pokračoval v psaní a v roce 1947 vyšla jeho první sbírka básní. Rudenko byl členem komunistické strany a pracoval jako výkonný sekretář nakladatelství Sovětský spisovatel, v časopisu Dnipro a jako člen stranické buňky na Kyjevské radnici.[2]
Dílo editovat
Po vydání své první sbírky Z pochodu v roce 1947 byl přijat do Svazu spisovatelů Ukrajiny. Napsal celou řadu básní a románů, mezi jeho nejznámější patří: Poslední šavle (1959), Kouzelný bumerang (1966), Orlí roklina (1970) a sbírka básní o Holodomoru Kříž z roku 1976.[2]
Psal také filozofická díla.[3] V knihách Ekonomické monology (samizdat) a Energie pokroku polemizoval s díly Karla Marxe. V roce 1972 přestala jeho díla v Sovětském svazu vycházet. V době věznění byl přijat jako čestný člen Mezinárodního PEN klubu.[1]
Disidentská činnost editovat
Rudenko přestal spolupracovat se stranou koncem 40. let. Byl přesvědčen, že destalinizace není řešením a že skutečným problémem je sovětská ideologie, nikoliv Josif Stalin. Rudenko začal na všech úrovních strany podávat petice o nutnosti reforem, v roce 1960 dokonce zaslal dopis Nikitovi Chruščovovi. Byl pod dohledem KGB a začal se stále častěji setkávat s dalšími členy disidentského hnutí. V roce 1974 byl za své názory na marxismus vyloučen z Komunistické strany Ukrajiny a ze Svazu spisovatelů. Přišel o práci a musel přijmout místo nočního hlídače. V 70. letech se začal angažovat v oblasti lidských práv a stal se členem sovětské pobočky Amnesty International.[1] To vedlo k jeho zatčení 18. dubna 1975 za protisovětskou agitaci a propagandu, ale byl propuštěn na amnestii jako veterán druhé světové války. V roce 1976 byl nucen podstoupit psychiatrické vyšetření.
Dne 9. listopadu 1976 oznámil založení Ukrajinské Helsinské skupiny zahraničním novinářům v moskevském bytě Alexandra Ginsburga, zakladatele ruské Helsinské skupiny, a stal se jejím prvním předsedou. Ve stejný večer KGB zdemolovala jeho byt na předměstí Kyjeva.[2] Skupina začala zveřejňovat informace o porušování lidských práv na Ukrajině, včetně podrobností o Holodomoru a dalších represích a zvěrstvech.
Zatčení editovat
Dne 5. února 1977 byl spolu s Oleksy Tychym opět zatčen. Soud s ním proběhl mezi 23. červnem a 1. červencem 1977 v Doněcku a byl odsouzen k 7 letům pracovního tábora s přísným režimem a 5 letům vyhnanství za "protisovětskou agitaci a propagandu". V roce 1978 bylo všech jeho 17 děl staženo z oběhu. Rudenko byl nejprve převezen do pracovního tábora v Mordvinsku. Jeho manželka protestovala v květnu 1978 proti jeho uvěznění před Leninovou knihovnou v Moskvě. Byla zatčena a odsouzena na pět let v lágru a pět let vyhnanství a poslána do pracovního tábora Baraševo v Mordvinsku.[2]
Jako tělesně postižený nebyl zpočátku nucen k práci. Účastnil se však stávek vězňů a později byl nucen pracovat i přes svá zranění z východní fronty.[2] Dne 5. března 1984 byl odvezen do vesnice Mayma v dnešní Altajské republice, aby si odsloužil vyhnanství. O tři roky později se k němu připojila jeho manželka Raisa Rudenková. Na nátlak veřejnosti byli oba v roce 1987 propuštěni. Jejich rezidence byla zabavena, a tak odjeli do Německa a poté do Spojených států. V USA pracoval pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda a Hlas Ameriky[2], zároveň pokračoval v práci pro Ukrajinskou Helsinskou skupinu. V roce 1988 byl zbaven Sovětského občanství. V září 1990 se vrátil do Kyjeva, kde mu bylo občanství vráceno a byl plně rehabilitován.
Vyznamenání a ocenění editovat
Rudenko za svou práci obdržel různá vyznamenání. V roce 1988 ho Filadelfské vzdělávací a vědecké centrum jmenovalo "Ukrajincem roku" za obranu národních práv ukrajinského lidu a jeho kultury.[2] V roce 1990 byl zvolen členem Ukrajinské svobodné akademie věd. V roce 1993 byla Rudenkovi udělena Státní cena Tarase Ševčenka za literaturu. V roce 1998 vyšly jeho paměti pod názvem "Найбільше диво - життя" ("Největší zázrak je život: vzpomínky"). Při příležitosti jeho 80. narozenin mu byl udělen titul Hrdina Ukrajiny.[2]
- Sovětský svaz
|
Řád rudé hvězdy |
|
Řád vlastenecké války první třídy |
- Ukrajina
|
Hrdina Ukrajiny |
|
Řád za zásluhy 3. třídy |
Reference editovat
Literatura editovat
- Petro Hryhorenko, My Friend Mykola Rudenko, Index on Censorship, Vol. 8, n. 1, 2016
- International biographical dictionary of dissidents of the countries of Central and Eastern Europe and the former USSR. T. 1. Ukraine. Part 2. - Kharkiv: Kharkiv human rights group; "Human Rights", 2006. s. 627–632.
- Українська Гельсінкська група. До 20-ліття створення.— К.: УРП, 1996. – s. 22, 29-32.
- Lesya Verba, Bohdan Yasen. Hnutí za lidská práva na Ukrajině. Nakladatelství Smoloskyp (1980).
- Carynnyk, Marco. Ukrajina a Helsinské dohody: Horké Helsinky: sovětské porušování lidských práv v letech 1975-1980. Světový kongres svobodných Ukrajinců (1980).
- Subtelny, Orest. Ukrajina: A History University of Toronto Press (2000).
- Swoboda Viktor: "Vítězství v boji proti terorismu". Vývoj filozofie Mykoly Rudenka v jeho poezii // Studia Ucrainica. - 1988. - № 4. - P. 76-84.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mykola Rudenko na Wikimedia Commons - РУДЕНКО Микола Данилович, životopis
- РУДЕНКО МИКОЛА ДАНИЛОВИЧ, ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ
