Moa
Moa (Dinornithidae) byli obří nelétaví ptáci, kteří žili ještě v historické době na území Nového Zélandu včetně Stewartova ostrova.[1] Jsou příkladem relativně nedávno vyhubených výrazných druhů obratlovců. Poslední žijící exempláře tohoto velkého nelétavého ptáka pravděpodobně existovaly kolem poloviny 15. století našeho letopočtu.[2]
 MoaStratigrafický výskyt: Miocén až recent, asi před 17 miliony až 600 lety | |
|---|---|
 Dvojice ptáků moa při útok orla Haastového | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | běžci (Ratitae) |
| Řád | ptáci moa (Dinornithiformes) Bonaparte, 1853 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Charakteristika editovat
Na rozdíl od ostatních běžců neměli moa vyvinutá křídla. Z patnácti druhů lišících se velikostí je nejznámější Dinornis robustus a Dinornis novaezelandiae, kteří dosahovali výšky asi 3,6 m a hmotnosti kolem 230 kg. V lesním ekosystému Nového Zélandu patřili k dominantním býložravcům. Hlavní součást jejich potravy tvořily listy, větvičky a ovoce a jejich ekologické interakce s prostředím jsou rekonstruovány teprve v poslední době.[3][4]
Historie editovat
Některé výzkumy ukazují, že původní domovinou tohoto ptáka je Stewartův ostrov (Rakiura).[5]
Přestože se předpokládá, že moa vyhynuli kolem roku 1300 až 1440, podle některých spekulací mohlo několik jedinců rodu Megalapteryx didinus přežívat v odlehlých oblastech Nového Zélandu do 18. či dokonce do 19. století. Když kolem roku 1280 na ostrov dorazili Maorové, čítala populace ptáků moa ještě asi 58 000 jedinců.[6] Postupným odlovem však jejich početní stavy klesaly a zhruba za 150 až 200 let vyhynuli moa úplně. Hlavním viníkem je v tomto případě právě člověk.[7]
I když jejich počty klesaly[8] pravděpodobně již před započetím kolonizace ostrova, za jednu z hlavních příčin jejich vyhynutí se v současnosti považuje lov a kácení lesů způsobené Polynézany (Maory), kteří se na Novém Zélandu usadili o stovky let dříve. Před příchodem kolonizátorů ze západu lovili ptáky Moa také orli Haastovi.[9]
Maoři sice evropským osadníkům o obřích ptácích, již dříve obývali nížiny a údolí, a které nazvali Moa, vyprávěli, Evropané však po jejich existenci v raných etapách kolonizace Nového Zélandu nijak nepátrali. Je možné, že první pozorování ptáků moa (resp. objevování jejich subfosilních pozůstatků) Evropany proběhlo dříve, než se doposud předpokládalo.[10]
Moderní historie editovat
V roce 1839 získal obchodník a nadšenec do historie přírody John W. Harris od jednoho z Maorů neobvyklou kost nalezenou na říčním břehu. Harris tento 15 cm dlouhý úlomek ukázal svému strýci Johnu Ruleovi, sydneyskému chirurgovi, jenž ji následně poslal Richardu Owenovi, který tehdy pracoval u chirurgické společnosti v Londýně. Owen o nálezu informoval biology, anatomy a paleontology Britského muzea.
Owen strávil zkoumáním kosti téměř čtyři roky. Předpokládal, že šlo o úlomek stehenní kosti velkého zvířete, byla však neobvykle lehká a netypicky strukturovaná. Owen skeptické vědecké komunitě a veřejnosti oznámil, že se jedná o kost vyhynulého obřího ptáka podobného pštrosovi a pojmenoval jej Dinornis. Přestože zpočátku se svou teorií sklízel výsměch, později se díky častým nálezům kosterních pozůstatků ptáků moa na Novém Zélandu ukázalo, že se nemýlil, a také se kostru moa podařilo zrekonstruovat. Na počátku 21. století byl zmapován také genom vyhynulého ptáka moa.[11]
V současnosti (k roku 2020) novozélandská vláda zvažuje opatření proti ilegálnímu obchodu s načerno vykopanými fosiliemi a subfosiliemi ptáků moa, prodávanými následně na černých trzích s fosiliemi.[12]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ University of Otago. Giant moa find suggests moa were native to Rakiura. phys.org [online]. 2021-11-15 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Floe Foxon (2023). The Moa the Merrier: Resolving When the Dinornithiformes Went Extinct. bioRxiv 2023.08.07.552261 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2023.08.07.552261
- ↑ BOAST, Alexander P.; WEYRICH, Laura S.; WOOD, Jamie R.; METCALF, Jessica L.; KNIGHT, Rob; COOPER, Alan. Coprolites reveal ecological interactions lost with the extinction of New Zealand birds. S. 1546–1551. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2018-02-13. Roč. 115, čís. 7, s. 1546–1551. Dostupné online. DOI 10.1073/pnas.1712337115. (anglicky)
- ↑ MAURIN, Kévin J. L.; SMISSEN, Rob D.; LUSK, Christopher H. A dated phylogeny shows Plio‐Pleistocene climates spurred evolution of antibrowsing defences in the New Zealand flora. S. 546–554. New Phytologist [online]. 2022-01. Roč. 233, čís. 1, s. 546–554. Dostupné online. DOI 10.1111/nph.17766. (anglicky)
- ↑ VERRY, Alexander; SCHMIDT, Matthew; RAWLENCE, Nicolas. A partial skeleton provides evidence for the former occurrence of moa populations on Rakiura Stewart Island. S. 3458. New Zealand Journal of Ecology [online]. 2021-01-31. Roč. 46, čís. 1, s. 3458. Dostupné online. DOI 10.20417/nzjecol.46.8. (anglicky)
- ↑ PERRY, George L.W.; WHEELER, Andrew B.; WOOD, Jamie R.; WILMSHURST, Janet M. A high-precision chronology for the rapid extinction of New Zealand moa (Aves, Dinornithiformes). S. 126–135. Quaternary Science Reviews [online]. 2014-12. Roč. 105, s. 126–135. Dostupné online. DOI 10.1016/j.quascirev.2014.09.025. (anglicky)
- ↑ LATHAM, A. David M.; LATHAM, M. Cecilia; WILMSHURST, Janet M.; FORSYTH, David M.; GORMLEY, Andrew M.; PECH, Roger P.; PERRY, George L. W. A refined model of body mass and population density in flightless birds reconciles extreme bimodal population estimates for extinct moa. S. 353–364. Ecography [online]. 2020-03. Roč. 43, čís. 3, s. 353–364. Dostupné online. DOI 10.1111/ecog.04917. (anglicky)
- ↑ ŠKOPEK, Pavel. Vyhubit ptáky Moa zvládlo pár stovek lovců. 21. století [online]. 2014-11-10 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Obrovští orli ovládali oblohu. 21. století [online]. 2005-05-06 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online.
- ↑ LEE, Michael. A previously unpubliA previously unpublished first record of the moa by French naval surgeon/botanist P.A. Lesson. S. 283–289. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand Inc., 2021. Roč. 68, čís. 4, s. 283–289. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Alison Cloutier, Timothy B. Sackton, Phil Grayson, Scott V. Edwards & Allan J. Baker (2018). First nuclear genome assembly of an extinct moa species, the little bush moa (Anomalopteryx didiformis). Biorxiv preprint. doi: https://doi.org/10.1101/262816
- ↑ ROY, Eleanor Ainge. New Zealand unveils plans to tackle trade in bones of extinct moa birds. The Guardian [online]. 2020-07-02 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. ISSN 0261-3077. (anglicky)
Literatura editovat
- Nicolas J. Rawlence, R. Paul Scofield, Matt S. McGlone and Michael Knapp (2019). History Repeats: Large Scale Synchronous Biological Turnover in Avifauna From the Plio-Pleistocene and Late Holocene of New Zealand. Frontiers in Ecology and Evolution 7: 158. doi: https://doi.org/10.3389/fevo.2019.00158
- Alison Cloutier, Timothy B. Sackton, Phil Grayson, Scott V. Edwards & Allan J. Baker (2019). First nuclear genome assembly of an extinct moa species, the little bush moa (Anomalopteryx didiformis). bioRxiv 262816. doi: https://doi.org/10.1101/262816
- Mark V Lomolino, Sean Tomlinson, Jamie Wood, Janet Wilmshurst & Damien A. Fordham (2021). Geographic and ecological segregation in an extinct guild of flightless birds: New Zealand’s moa. Frontiers of Biogeography. 13 (4): e53416. doi: https://doi.org/10.21425/F5FBG53416
- Kane Fleury, Emma Burns, Marcus Richards, Kevin Norton, Stephen Read, Rachel Wesley, R. Ewan Fordyce & Klaus Wilcken (2023). The moa footprints from the Pliocene – early Pleistocene of Kyeburn, Otago, New Zealand. Journal of the Royal Society of New Zealand (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1080/03036758.2023.2264789
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu dinornisové na Wikimedia Commons - Článek o klonování ptáka moa (anglicky)
- Článek o vyhubení ptáků moa maorskou populací (anglicky)
- Článek o vývoji moa na webu DinosaurusBlog (česky)
