Otevřít hlavní menu

Bohyně země

personifikace a divinizace země či Země jako ženského božstva
(přesměrováno z Matka Země)
Žádáte mě, abych obdělával půdu? Vezmu snad nůž a zabořím jej do matčiny hrudi? Žádáte mě, abych ryl a odstraňoval kameny? Zmrzačím snad její maso, abych se dostal ke kostem? Žádáte mě, abych posekal trávu a seno, prodal je a obohatil se jako běloši? Ale jak bych se odvážil ostříhat matčiny vlasy?
Slova Smohally (cca 1815 - 1895), sahaptimského proroka a náboženského vůdce z Kolumbijské plošiny na severozápadě USA.[1]

Bohyně země je personifikace a divinizace země či Země jako ženského božstva.[pozn. 1] Vlastnosti a motivy spojené s touto postavou vychází ze vzájemného symbolického ztotožnění země, ženy a plodnosti. Pozdějším vývojem, především od vzniku zemědělství, se od tohoto archetypu oddělila představa bohyně matky, bohyně zemědělství a velké bohyně, v nenáboženském smyslu pak matka příroda.[1]

Podle Mircy Eliadeho představovala ve své nejstarší formě bohyně země nejen zemi samotnou, ale celý blízký viditelný vesmír, včetně kamenů, vod, rostlin a stromů, jako celek. Tato představa se odráží v užití slova země pro území či kraj, podle Eliadeho se bohyně reprezentující zemi jako takovou objevila až se vznikem pasteveckých a především rolnických společností. Starší širší působnost se projevuje v představě lidstva i jednotlivců zrozených ze země, nikoliv svých biologických matek, v evropské lidové tradici tak je přisuzován dětem původ v močálech, pramenech, řekách či stromech. Zemská podstata je přisuzována lidem například v indoevropské tradici kteří jsou „pozemšťané“ či „zemní“, což se odráží například v latinském humus „země“ vedle homo „člověk“, ale také ve frýžském zemelō „lidská bytost, pozemšťan“ nebo staroirském duine „lidská bytost“.[1][2]

Ženský charakter země je vyjadřován například srovnáním plodné ženy s obdělávanou půdou, zatímco neplodné s pustou zemí. Se zemí je také ztotožňována brázda, díky čemuž byl rýč či pluh symbolicky chápán jako penis a orba jako oplodnění. Ženám, především těhotným, je přisuzována magická moc nad úrodou a často jsou považovány za objevitelky zemědělství.[1]

Tellus s čtyřmi dětmi, pravděpodobně ročními obdobími, ve společnosti Aióna-Úrana, synkretická mozaika z italského města Sentinum, přibližně 200 -250 n.l., mnichovské muzeum Glyptothek.

Země je spojována s narozením i umíráním, což se projevuje zvykem pokládáním novorozence na zem. Často se také objevuje porod přímo na zem nebo rození v lese či u potoka – tedy v zemi v širším slova smyslu. Později byl spíše než telurický původ dětí akcentována role bohyně země jako ochránkyně dětí, například v Řecku byly opuštěné děti nechávány na zemi aby se sama bohyně rozhodla zda je nechá přežít. Zatímco mrtví dospělí a starší děti jsou zpravidla pohřbíváni žehem tak malé děti jsou pohřbívány do země, někde se objevuje i oběť dětí pohřbem zaživa bohyni země. Symbolické pohřbení a položení na zem se zase užívalo u nemocných a umírajících jako rituál odpovídající novému narození. Země byla považována zároveň za místo kde přebývají mrtví i odkud se berou nové děti a díky tomu, že tak vstřebávala všechny živé bytosti, byla pokládána za mocné orákulum.[1]

U některých společností úcta k zemi zahrnuje také různé zákazy a tabu. Indiánský prorok Smohalla přirovnával orbu k zaboření nože do matčiny hrudi, drávidští Baigové sejí pouze v popelu zbylém po vypálení džungle, Marijci si na zem nesedají když jsou přesvědčeni že je nemocná a ve slovanské lidové kultuře je zakázáno do ní tlouct, především v zimě kdy spí.[1][3]

Nebe a ZeměEditovat

Bohyně Země v mnoha mytologiích vystupuje jako družka nejvyššího boha zosobňujícího Nebesa. Tento pár často figuruje často již při stvoření světa. Mezi tyto dvojice patří například:[1]

IndoevropanéEditovat

Praindoevropské slovo pro zemi je rekonstruováno jako *dhéĝhōm, případně *dʰéǵʰōm[pozn. 2], z čehož vychází například české země, latinské humus, starořecké chthón, chetitské dégan nebo sanskrtské kṣam.[2]

Mezi indoevropské bohyně země patří:[2]

  • hinduistická Síta „Brázda“ je manželkou Rámy
  • chetitská Daganzipas „duch země“ (West, s. 174)
  • severská bohyně země je Jörð „Země“, Fjörgyn a Hlóðyn jsou nejspíše její další jména. Tacitem je s Terrou Mater ztotožňována Nerthus. Anglosaskou bohyní země je Erce „Země“ či Folde „Široká“
  • litevská bohyně země je Žemina „paní Země“, lotyšská Zemes māte „Matka země“
  • římská bohyně země Tellus „Země“, později nazývaná Terra Mater „Matka země“
  • slovanská bohyně země je pravděpodobně Mokoš „Vlhká“, v pozdějším folklóru Matka vlhká země.
  • védská bohyně země je Prthiví „Široká“, později je nazývána Bhúmi.

Řadu bohyň země či postav s jejím jménem lze nalézt v Řecku:[2]

  • Prvotní bohyní země je Gaia, zvaná též Gé či Chthón
  • Jméno bohyně zemědělství Démétér lze vykládat jako „matka země“
  • Jméno bohyně Damie, ctěné na Peloponésu, Aigině a Théře, lze vykládat jako „země-kojná“[5]
  • Jméno nymfy Plataje, spojené se stejnojmenným městem a Diovy družky, znamená „Široká“, což odpovídá jménu védské bohyně země Prthiví.
  • Jméno Semelé, další Diovy družky a matky Dionýsa, nejspíše vychází z jména hypotetické thrácké bohyně země, které by mělo znít Zemelā.

Další bohyněEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Jednou z mála výjimek je egyptský Geb – mužské božstvo reprezentující Zemi, jehož partnerka Nút reprezentuje nebe, podle Mircy Eliadeho je příčinou pouze to že země je egyptštině mužského rodu
  2. Hvězdička v historické lingvistice označuje slovo, které není doloženo, ale je rekonstruováno na základě slov doložených. Znak „ĝ“ označuje foném jehož přesná zvuková podoba je neznáma, může buď označovat znělou velární plozivu (české „g“) nebo znělou uvulární plozivu (v IPA zapisováno „ɢ“). Tento foném je zapisován také jako „g̑“ nebo „g'“. Znak „h“ za souhláskou či v horním indexu označuje přídech.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 243-263. 
  2. a b c d WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 120, 174-176. 
  3. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 59. 
  4. GIRARDOT, Norman J. Myth and Meaning in Early Taoism: The Theme of Chaos. [s.l.]: University of California Press, 1988. ISBN 978-0520064607. S. 202. 
  5. Theoi - Hora Damia [online]. [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Encyclopaedia Britannica - Asase Yaa [online]. [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (anglicky)