Martine Francková

belgická fotografka

Martine Francková (2. dubna 193816. srpna 2012) byla britsko-belgická dokumentární a portrétní fotografka. Členkou Magnum Photos byla více než 32 let. Byla druhou manželkou Henri Cartier-Bressona a spoluzakladatelkou a prezidentkou Nadace Henri Cartier-Bressona.

Martine Francková
Narození2. dubna 1938
Antverpy
Úmrtí16. srpna 2012 (ve věku 74 let)
15. obvod
Příčina úmrtíleukemie
Místo pohřbeníMontjustin
Cimetière de Montjustin
Alma materÉcole du Louvre
Univerzita Complutense v Madridu
Heathfield School
Povoláníantropoložka, fotografka a zpěvačka
RodičeLouis Franck
Manžel(ka)Henri Cartier-Bresson (1970–2004)
PříbuzníTatyana Franck (neteř)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Mládí

editovat

Francková se narodila v Antverpách belgickému bankéři Louisi Franckovi a jeho britské manželce Evelyn.[1] Po jejím narození se rodina téměř okamžitě přestěhovala do Londýna.[1] O rok později se její otec připojil k britské armádě a zbytek rodiny byl evakuován do Spojených států, přičemž zbytek druhé světové války strávila na Long Islandu a v Arizoně.[2]

Její otec byl amatérským sběratelem umění, který často brával svou dceru do galerií a muzeí. Francková byla od šesti let v internátní škole a její matka jí každý den posílala pohlednici, často s vyobrazení nějakého malířského díla. Slečna Francková navštěvovala Heathfield School, internátní školu všech dívek poblíž Ascotu v Anglii, a od 14 let studovala historii umění. „Měla jsem skvělou učitelku, která mě opravdu povzbudila,“ říká. „V té době nás brávala na výlety do Londýna, což byl pro mě zážitek roku.“[3]

Kariéra

editovat

Martine Francková studovala dějiny umění na univerzitě v Madridu a na Ecole du Louvre v Paříži. Poté, co se probojovala se svou tezi o francouzském malíři a sochaři Henri Gaudier-Brzeska a vlivu kubismu na sochařství), prohlásila, že si uvědomila, že nemá žádný zvláštní talent na psaní, a místo toho se začala věnovat fotografii.[4]

V roce 1963 začala její fotografická kariéra cestou na Dálný východ, kde fotografovala fotoaparátem Leica svého bratrance. v roce 1964 se vrátila do Francie, nyní již s vlastním fotoaparátem, a stala se asistentkou fotografů Eliota Elisofona a Gjona Miliho v Time-Life. V roce 1969 pracovala na volné noze pro časopisy jako Vogue, Life a Sports Illustrated a byla oficiální fotografkou Théâtre du Soleil (pozice, kterou zastávala 48 let).[5] V letech 1970–1971 pracovala v Paříži ve fotografické agentuře Agence Vu a v roce 1972 spoluzaložila fotoagenturu Viva.[1]

V roce 1980 se Francková připojila k umělecké agentuře Magnum Photos jako „nominovaná“ a v roce 1983 se stala řádnou členkou. Byla jednou z velmi malého počtu žen, které byly přijaty do agentury.

V roce 1981 se v československých Plasích zúčastnila s Bressonem legendární výstavy 9×9[6], kterou zorganizovala historička fotografie Anna Fárová. Akce se mimo jiné zúčastnili Iren Stehli, Joska Skalník, Bořivoj Hořínek, Jan Malý, Jindřich Štreit a řada dalších. Mezi dalšími zahraničními návštěvníky byl také fotograf Marc Riboud.[7]

V roce 1983 dokončila projekt pro nyní zaniklé francouzské ministerstvo práv žen a v roce 1985 začala spolupracovat s neziskovou International Federation of Little Brothers of the Poor (Mezinárodní federací malých bratří chudých). V roce 1993 poprvé cestovala na irský ostrov Tory, kde dokumentovala malou galskou komunitu, která tam žila. Cestovala také do Tibetu a Nepálu a s pomocí Marilyn Silverstone fotografovala vzdělávací systém tibetských mnichů Tulkus. V letech 2003 a 2004 se vrátila do Paříže, aby zdokumentovala práci divadelního režiséra Roberta Wilsona, který představil La Fontaineovy bajky na Comédie Française.[8]

Autorka vydala devět knih fotografií a v roce 2005 jí byl udělen francouzský titul Řád čestné legie.[9]

Francková pokračovala v práci i poté, co jí byla v roce 2010 diagnostikována rakovina kostí. Její poslední výstava byla v říjnu 2011 na Maison Européenne de la Photographie. Expozici tvořilo 62 portrétů umělců „přicházejících odněkud jinud“, shromážděných od roku 1965 do roku 2010. Tentýž rok byly v New Yorku Howard Greenberg Gallery a v pařížské galerii Claude Bernard vystaveny sbírky portrétů.[10]

Francková byla známá svými dokumentárními fotografiemi významných kulturních osobností, jako je malíř Marc Chagall, filozof Michel Foucault a básník Seamus Heaney, a vzdálených či marginalizovaných komunit, jako jsou tibetští buddhističtí mniši, starší Francouzi a izolovaní gaelští řečníci. Michael Pritchard, generální ředitel Královské fotografické společnosti, poznamenal: „Martine byla schopna pracovat se svými subjekty, vyvolat jejich emoce a zaznamenat jejich projevy na filmu, což divákovi pomohlo pochopit, co osobně prožívala. Její obrazy byly vždy empatické s fotografovanými.“ V roce 1976 Frank pořídila jednu ze svých nejznámějších fotografií koupajících se u bazénu v Le Brusc v Provence. Podle jejích slov je viděla z dálky a spěchala, aby ten okamžik vyfotografovala, a v běhu měnila roličku filmu ve fotoaparátu. Rychle stiskla spoušť právě ve správný okamžik, kdy byla scéna nejintenzivnější.[10]

Uvedla, že ji ovlivnily portréty britské fotografky Julie Margaret Cameronové, díla americké fotožurnalistky Dorothey Langeové a americké dokumentární fotografky Margaret Bourke-Whiteové.[9] V roce 2010 řekla v rozhovoru pro The New York Times, že fotografie „vyhovuje mému zájmu o lidi a lidské situace“.[4]

Mimo ateliér pracovala s 35 mm kinofilmovým fotoaparátem Leica a upřednostňovala černobílý film.[1] Britská královská fotografická společnost popsala její práci jako „pevně zakořeněnou v tradici francouzské humanistické dokumentární fotografie“.[11]

Osobní život

editovat

Francková byla často popisována jako elegantní, důstojná a plachá.[12][13][14]

V roce 1966 se setkala s Henrim Cartier-Bressonem, o třicet let starším seniorem, když fotografovala pařížské módní přehlídky pro The New York Times. V roce 2010 řekla v rozhovoru s Charlie Rose, jeho otevírací linka byla: „Martino, chci se přijít podívat na vaše kontaktní tisky.“ Vzali se spolu v roce 1970, měli spolu dceru Mélanii, a zůstali spolu až do jeho smrti v roce 2004.[1]

Francková, která byla někdy popisována jako feministka, byla po celou dobu své kariéry ve stínu svého slavného manžela a chtěla být uznána za svou vlastní práci. V roce 1970 plánoval Institut současného umění v Londýně uspořádat první samostatnou výstavu Franckové, ale když viděla, že pozvánky obsahovaly jméno jejího manžela a slibovaly, že bude přítomen při zahájení, výstavu zrušila. Martine Francková jednou řekla, že upřednostnila kariéru svého manžela před svou vlastní. V roce 2003 Martine Francková a její dcera založily nadaci Henri Cartier-Bresson Foundation, která propaguje fotožurnalistiku Cartiera-Bressona, a v roce 2004 se Francková stala její prezidentkou.[9]

Franckové byla diagnostikována leukémie v roce 2010 a zemřela v Paříži v roce 2012 ve věku 74 let.[1]

Publikace

editovat

Výstavy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martine Franck na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f Leslie Kaufman. Martine Franck, Documentary Photographer, Dies at 74. New York Times. 22 August 2012. Dostupné online [cit. 2012-08-25]. (anglicky) 
  2. Tori. 'Magnum has lost a point of reference, a lighthouse, and one of our most influential and beloved members – Martine Franck. Film's Not Dead. 2012-08-21. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-26. (anglicky)  Archivováno 26. 8. 2012 na Wayback Machine.
  3. GREY, Tobias. Martine Franck's Curious Lens [online]. 2011-10-21. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b BUSSELL, Mark. Martine Franck's Pictures Within Pictures. The New York Times. 2010-06-08. Dostupné online [cit. 2012-08-25]. (anglicky) 
  5. WALLACE, Vaughan. Martine Franck: 1938 – 2012. Life magazine. 2012-08-20. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-24. (anglicky)  Archivováno 24. 8. 2012 na Wayback Machine.
  6. ZŮNOVÁ, Petra. Bakalářská diplomová práce: Dokumentární fotografie na ITF na přelomu 2. a 3. tisíciletí – Jindřich Štreit [online]. ITF, 2002 [cit. 2019-09-18]. Strany 74-81. Dostupné online. 
  7. Výstava 9x9 - Anna Fárová - Text k výstavě, 1981, Klášter Plasy [online]. agosto-foundation, rev. 2018-12-10 [cit. 2019-09-18]. Dostupné online. 
  8. magnumphotos.com/Archive/ [online]. magnumphotos. Bot generated title. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b c HOPKINSON, Amanda. Martine Franck obituary. Guardian. 2012-08-19. Dostupné online [cit. 2012-08-25]. (anglicky) 
  10. a b CHILDS, Martin. The Independent [online]. Independent Print Ltd., 2012-08-29. Dostupné online. (anglicky) 
  11. LAURENT, Olivier. Magnum Photos member and photographer Martine Franck has died. British Journal of Photography. 2012-08-17. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-19. (anglicky)  Archivováno 19. 8. 2012 na Wayback Machine.
  12. GILL, A.A. Previous convictions: assignments from here and there. New York: Simon & Schuster Paperbacks, 2008. Dostupné online. ISBN 978-1416572497. S. 90. 
  13. WALKER, David. Photographer Martine Franck dies. Photo District News. 2012-08-17. Dostupné online [cit. 2012-08-25]. (anglicky) 
  14. Wife of Henri Cartier-Bresson, Martine Franck, dies at 74. Art Media Agency. 2012-08-20. Dostupné online [cit. 2012-08-25]. (anglicky)  Archivováno 14. 6. 2013 na Wayback Machine.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat