Marie-Madeleine Guimard
Marie-Madeleine Guimard (27. prosince 1743 Paříž – 4. května 1816 tamtéž) byla francouzská baletka, která dominovala pařížskému divadlu za vlády Ludvíka XVI. Dvacet pět let byla hvězdou Pařížské opery. Proslavila se také svými milostnými aférami, zejména dlouhodobým poměrem s knížetem ze Soubise. Podle Edmonda de Goncourt, když byl Jean le Rond d'Alembert dotázán, proč tanečnice jako La Guimard vydělávají tak úžasné jmění, zatímco zpěvačky ne, odpověděl: "Je to nezbytný důsledek zákonů pohybu."
| Marie-Madeleine Guimard | |
|---|---|
 Marie-Madeleine jako Terpsichoré, Jacques-Louis David | |
| Narození | 27. prosince 1743 Paříž |
| Úmrtí | 4. května 1816 (ve věku 72 let) Paříž |
| Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise |
| Známá jako | baletka a kurtizána |
| Choť | Jean-Étienne Despréaux |
| Partner(ka) | Karel de Rohan, kníže ze Soubise |
| Rodiče | Fabien Guimart a Anne Bernardová |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatMarie-Madeleine se narodila jako dítě lásky Fabiena Guimarta a Anne Bernardové, a legitimizována byla v prosinci 1765.
Tanečnice
editovatOd patnácti let ji cvičil velký choreograf d'Harnoncourt, ke kterému vstoupila s dalšími corps de ballet (skupina tanečnic, které nejsou hlavními tanečnicemi nebo sólistkami) z Comédie-Française.
Po prvním románku s tanečníkem Legerem, z něhož se narodilo dítě, byla angažována v Opeře (1761) a 9. května 1762 debutovala jako Terpsichoré; brzy byla viděna tančit u dvora.
Nebyla známá tím, že by riskovala obtížnější pohyby, které přibývaly do profesionálního repertoáru baletu, proslula ale svými dokonale komponovanými a plynulými aristokratickými pohyby, mimikou a především expresivně úsměvnou vizáží. Sukni nosila staženou tak, aby odhalovala spodničku, bez obručí nebo koše, držela ji jednoduše naškrobená mušelínová spodnička. Portrétistka Élisabeth Vigée-Lebrun řekla: "její tanec byla pouhá skica; dělala jen malé krůčky, jednoduché krůčky, ale pohyby tak ladné, že ji veřejnost měla raději než každou jinou tanečnici". Další tanečníci, jako Jean-Georges Noverre, ji nadšeně chválili, ale Sophie Arnould, která si myslela, že má spíše ladnější gesta než skutečný taneční talent, poznamenala poté, co v lednu 1766 spadl kus kulisy a zlomil jí ruku, načež pokračovala ve vystupování na veřejnosti, s paží v závěsu: „Chudák Guimard! Jen kdyby si zlomila nohu! To by jí nezabránilo v tanci."
Kurtizána
editovatKromě kariéry tanečnice byla známá svým milostným životem a životem milostnice. Udržovala si množství vysoce postavených obdivovatelů, včetně skladatele Jean-Benjamina de La Borde, s nímž měla v dubnu 1763 dceru, a který vždy zůstával v jejím kruhu, i když se jí nakonec ujal Karel de Rohan, kníže ze Soubise, maršál Francie a velký znalec baletek, který za ni údajně utratil 2000 écu za měsíc.
Dům v Pantin
editovatPozději zakoupila velkolepý dům nedaleko Paříže v Pantinu a postavila s ním spojené malé soukromé divadlo, kde se k potěšení vysoké společnosti konala veřejně zakázaná představení jako Colléova Partie de chasse de Henri IV a podobně prostopášná představení.
Ve skutečnosti se podle Edmonda de Goncourt konaly tři večeře týdně, jedna pro nejvelkolepější z grands seigneurs a pro ty nejváženější osoby u dvora; druhá, složená ze spisovatelů a umělců, která téměř konkurovala salonu paní Geoffrinové; a třetí, na kterou byly podle Tajných pamětí de Bachaumonta zvány všechny nejúchvatnější a nejchlípnější mladé ženy. Podle barona Grimma během kruté zimy v lednu 1768 požádala o svůj příspěvek v mincích a bez doprovodu vylezla do všech podkroví svého sousedství v Pantinu a rozdávala peněženky s penězi, kabáty a teplé ložní prádlo. Během její kariéry její velkorysost a otevřené srdce odzbrojovaly pamfletisty.
Mezi její obdivovatele patřil Louis-Sextius de Jarente de La Bruyère, biskup z Orléans.
Hôtel Guimard
editovatNa počátku 70. let vzdor pařížskému arcibiskupovi otevřela v Rue de la Chaussée-d'Antin nádherný Hôtel Guimard navržený Claudem Nicolasem Ledouxem v neoklasicistním stylu, vyzdobený malbami od Fragonarda a s divadlem pro pět set diváků. Dům byl v březnu 1773 téměř dokončen, když Grimmova Correspondance littéraire ohlásila slavnou anekdotu o Fragonardově pomstě: La Guimard se pohádala s malířem, který ji vyobrazoval jako Terpsichore na velkých panelech jejího salonu, a ten se jí pomstil. Nedoprovázen našel cestu do domu, vzal paletu barev a několika obratnými doteky proměnil úsměv Mlle Guimardové na obraze Terpsichore v grimasu zuřivosti. Když dorazila La Guimard a zjistila to, rozzlobila se tak, že byla obrazu ještě podobnější. V tomto Chrámu Terpsichore, jak palác pojmenovala, se podle jejích odpůrců konaly nejdivočejší orgie. V roce 1786 byla nucena se majetku za 300 000 franků zbavit.
Pozdější život
editovatBrzy po ukončení své kariéry se v roce 1789 provdala za tanečníka, písničkáře a dramatika Jean-Étienna Despréaux.
Odkaz
editovatV roce 2009 byla postel vyrobená pro Guimardovou podle návrhu francouzského neoklasicistního architekta Clauda Nicolase Ledouxe (1736–1806) jako „hlavní oltář chrámu lásky“, jak řekl majitel galerie Alan Rubin, nabídnuta k prodeji galerií Pelham na evropském veletrhu výtvarného umění v Maastrichtu.
Kromě jejího portrétu v Louvru je v Musée des Beaux-Arts et d'Archéologie de Besançon zachováno několik dalších Fragonardových portrétních kreseb, stejně jako busta od Gaetana Merchiho (1779) v Musée des arts décoratifs v Paříži.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Marie-Madeleine Guimard na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie-Madeleine Guimard na Wikimedia Commons
