Malá Kraš

vesnice v okrese Jeseník v Olomouckém kraji

Malá Kraš (něm. Klein-Krosse, Kleinkrosse, Klein Krosse,[1] Kleingrosse) je vesnice (osada), která je místní částí (základní sídelní jednotkou) obce Velká Kraš. Nachází se na jižním, pravém břehu říčky Vidnavky naproti Velké Kraši na břehu levém.

Malá Kraš
pomník Viktora Dadáka
pomník Viktora Dadáka
Lokalita
Charaktervesnice
ObecVelká Kraš
OkresJeseník
KrajOlomoucký kraj
Historická zeměSlezsko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální územíMalá Kraš (4,34 km²)
Nadmořská výška245 m n. m.
PSČ790 58
Malá Kraš
Malá Kraš
Další údaje
Kód ZSJ178471
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Malá Kraš původně tvořila část velké vesnice Kraš. Mezi četnými částmí původní Kraše připomínanými v listině hlásící se k roku 1291 a popisující stav v letech 12661268 ji nelze jednoznačně určit, neboť její jméno zprvu kolísalo: pravděpodobně ona je zmiňována roku 1284 jako Dlouhá Kraš (Longum Craz) a roku 1305 jak Žibřidova Kraš (Syffridi Craz) s 15 lány a fojtstvím, a poté roku 1326 jako Henčkova Kraš (Hentschkrosse), ale identifikace není jednoznačná. V každém případě patřila mezi majetek vratislavského biskupa v obvodu hradu Otmuchova.

Roku 1326 je v Henčkově (Malé) Kraši zmiňováno vlastní fojtství, kterému náležely tři lány. Prvním jmenovitě známým fojtem byl vidnavský měšťan Cuncko Gunderamin, po něm následoval roku 1426 Mikuláš von Altzenau, kastelán hradu Otmuchova, který se v listopadu 1426 vzdal bez boje husitům a byl proto dne 29. dubna 1431 popraven jako zrádce před radnicí ve Vratislavi. Jeho nástupci vedli o svá práva ustavičné spory s městem Vidnavou. Kolem roku 1600 bylo fojtství v Malé Kraši spojeno s lenním fojtstvím v sousední Staré Červené Vodě a výsledný statek byl nazýván Dolní Červená Voda.

V 16. století se Malé Kraši říkalo též "Lahme Seite", tj. Chromá (= neúrodná) strana, neboť půda na pravém břehu Vidnavky je kamenitá a neúrodná. Zato zde vznikly první kamenolomy, které ale byly opuštěny po zpustošení vsi ve třicetileté válce (zejména pobytem vojsk roku 1633). I ves zůstala dlouho pustá a obyvatelé byli k návratu lákáni osvobozením od některých povinností vůči církevní vrchnosti.

Začátkem 19. století vznikla parcelací pozemků fojtského dvora osada Nová Malá Kraš, která však patřila od roku 1850 ke Staré Červené Vodě a od roku 1924 k Vidnavě.

S výjimkou fojtských pozemků patřila Malá Kraš po celou dobu k majetku vratislavského biskupství, od 16. století v rámci panství Jánský Vrch. Po zrušení patrimoniální správy a zavedení obecního zřízení roku 1850 se stala samostatnou obcí, ale roku 1869 byla připojena jako osada k Velké Kraši, od která Malou Kraš odděluje jen tok říčky Vidnavky, s níž sdílela další osudy. Roku 1806 bylo v Malé Kraši 48 domů, roku 1900 58.

V 19. století se obnovila těžba žuly na jih od obce, po níž zůstala řada opuštěných suchých i zatopených dolů.

V údolí Černého potoka byly u Chaty Míru (dříve "Habichtbaude", v současnosti "Habina") v části zvané Habina zprovozněny dva dětské tábory, jeden patřící odborům vidnavských keramických závodů a jeden v majetku Vojenské ozdravovny ve Vidnavě. O něco níže bylo roku 1968 vystavěno veřejné koupaliště. Dětské tábory jsou v letnim rekreačním středisku nabízeny dodnes, funguje tu rovněž autokemp a pořádají se tu každoroční motorkářské srazy.

Vývoj počtu obyvatelEditovat

Počet obyvatel Malé Kraše podle sčítání nebo jiných úředních záznamů[2]:

Rok 1806 1836 1900 1930 2001
Počet obyvatel 289 362 352 256[p 1] 72
  1. z toho: 4 Čechoslováci, 250 Němců; 253 řím. kat., 3 bez vyzn.

ZajímavostiEditovat

FotogalerieEditovat

ReferenceEditovat

  1. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 863. 
  2. Statistický lexikon obcí v zemi Moravskoslezské. Praha: Ministerstvo vnitra a Státní úřad statistický, 1935. S. 35.  Statistický lexikon obcí České republiky 2005. Praha: ČSÚ, MV ČR, 2005. ISBN 80-7360-287-3. S. 976–977. 
  3. http://www.jesenik.org/index.php?option=com_searchpamatky&Itemid=362&sid=439

Externí odkazyEditovat