Maďarská okupace Podkarpatské Rusi

Maďarská okupace Podkarpatské Rusi trvala od března 1939 do obsazení Podkarpatské Rusi Rudou armádou na podzim roku 1944 . 29. června 1945 byla v Moskvě podepsána smlouva, v níž se Československo zavázalo postoupit území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu .

Události před maďarskou invazí na Podkarpatskou Rus

Saintgermainská smlouva z 10. září 1919 hovořila o Podkarpatské Rusi jako o území Rusínů jižně od Karpat. Touto smlouvou byla Podkarpatská Rus začleněna do Československa, které se zavázalo vytvořit na území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi, samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého, vytvořit zvláštní sněm a poskytnout všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody.

Podle sčítání lidu v roce 1924 žilo na Podkarpatské Rusi 62 procent Rusínů, 17 procent Maďarů, 14 procent Židů, 3,3 procenta Čechů, 2,5 procenta Rumunů a 1 procento Němců.

11. října 1938 byla ustavena první vláda autonomní Podkarpatské Ukrajiny. Vídeňskou arbitráží z 2. listopadu 1938 Maďarsko obdrželo jižní oblasti včetně Užhorodu a Mukačeva. Vláda v čele s Augustinem Vološinem přesídlila do Chustu.

Maďarská okupace Podkarpatské Rusi

14. března 1939 maďarská armáda zahájila invazi na Podkarpatskou Rus a maďarská armáda ji obsadila. Podkarpatská Rus se stala součástí Maďarska a zůstala jí až do příchodu Rudé armády v roce 1944. Zpočátku chtěla maďarská vláda občanům Podkarpatské Rusi darovat autonomii, ale dříve či později bylo jasné, že tuto požadavek nedokáže splnit a je naopak připravována postupná maďarizace obyvatelstva.

Nová vláda začala ihned s opatřeními proti nemaďarským obyvatelům a statisíce obyvatel brutálním způsobem padlo za oběť maďarskému útlaku. Tisíce lidí byly zatčeny a přes 30 000 uprchlo do oblasti Haliče, odkud je zase bolševici pod nátlakem deportovávali na Sibiř. Před krutou smrtí nenašlo východisko ani přes 100 000 Židů, z nichž většina zahynula v koncentračních táborech. Maďaři zakázali vydávání všech ukrajinských periodik a existenci organizací, čímž chtěli zavést na tomto území naprostou maďarizaci, která se nejvíce projevila v oblasti školství.

Maďarská invaze

Maďaři byli náhlou Hitlerovou výzvou z 12. března 1939 zaskočeni – napětí mezi Maďarskem a Česko- -Slovenskem odeznělo a 14. března mělo dojít k fi nálním jednáním o defi nitivním průběhu nových hranic. Taktické přípravy maďarské armády proto nesly známky ukvapenosti a jednotky přesunující se do výchozích pozic neušly pozornosti čsl. zpravodajců. Ze tří útočných směrů byl maďarským velením za prioritní určen směr střední – již 14. března v 6 hod. ráno zaútočily maďarské oddíly z Mukačeva na Podmonastýr a Podhořany.8 Útočníci za cenu velkých ztrát vytlačili z pozic družstva StOS směrem na Rákošín a Kolčino a zvolna postupovali údolím Latorice na Svalavu, jejímž dobytím mohli rozdělit Podkarpatskou Rus na dvě části. Protiútok III./36. roty a posléze rozhodný odpor celého I. praporu pěšího pluku 36 před obcí Činaďovo postup Maďarů údolím Latorice zastavil. Po několika neúspěšných maďarských útocích zde byl odpoledne 15. března 1939 dojednán klid.^[zdroj?]

Povstání v Chustu

Situace izolované východní čsl. obranné skupiny byla o to složitější, že její příslušníci čelili povstání Karpatské Siče, ukrajinské polovojenské pořádkové organizace vzniklé v listopadu 1938. Členy Karpatské Siče byli převážně Ukrajinci, kteří prchali před polskou perzekucí z Haliče a na čsl. území získávali azyl. Velení Siče úzce spolupracovalo s narychlo zřízeným chustským německým konzulátem, který byl krytím pro rezidenturu Abwehru, a s berlínským ústředím Organizace ukrajinských nacionalistů. Je nesporné, že pokyn k povstání, které vypuklo krátce před maďarskou ofenzivou 14. března 1939 časně ráno v Chustu, přišel právě z Německa. Příslušníci StOS a vojáci I./45. praporu proti sičovcům tvrdě zakročili a povstání ještě téhož dopoledne zlikvidovali. Zprávy policejních důvěrníků i výslechy zajatců potvrdily, že v případě úspěchu povstání by ukrajinští nacionalisté zahájili hromadné popravy Čechů.12 Čsl. ztráty při bojích v Chustu činily dva mrtvé a deset zraněných, na straně povstalců bylo asi 40 mrtvých a 50 zraněných. Protože maďarská armáda nebyla na rozsáhlou útočnou akci připravena a současně se obávala reakce sousedního Rumunska, zahájila útok na třetím, východním směru na Chust až 15. března v jednu hodinu ráno přepadem družstev StOS Fančíkovo a Vrbovec. Po čtyřhodinovém boji tato družstva ustoupila k Sevluši, kde zaujala obranu společně s vojáky II./45. praporu. Přibližně v 8 hod. byl podniknut na Fančíkovo protiútok za podpory sevlušské útočné vozby, ale byl odražen; jeden tank LT vz. 35 byl zasažen maďarským protitankovým kanonem a vyhořel.13 Okolo 14. hod. se čsl. jednotky začaly stahovat ze Sevluše do Chustu, který byl poslední evakuační kolonou opuštěn následujícího dne odpoledne. Protože cesta přes Svalavu již byla odříznuta, probíhal ústup východní skupiny přes Ťačovo a Marmarošský Sighet. Na ústupové trase do spojeneckého Rumunska proběhlo několik přestřelek se sičovci, kteří se snažili zmocnit Doplnit Je třeba doplnit informace.^[zdroj?]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ukrajinci pod okupáciou Maďarska na slovenské Wikipedii.

Literatura

• O. Subteľnyj. Ystorija Ukrajiny. Kyjiv, 2006.