Lev Jašin

sovětský fotbalový brankář, držitel zlatého míče

Lev Ivanovič Jašin (rusky Лев Ива́нович Я́шин, 22. října 1929 Moskva, SSSR20. března 1990 Moskva, SSSR) byl sovětský fotbalový brankář ruského původu. Celá jeho kariéra je spojena s klubem Dynamo Moskva. Od roku 1954 hrál i v národním týmu SSSR, se kterým se zúčastnil čtyř světových šampionátů. Přezdívalo se mu v Evropě „černý panter“ a v Jižní Americe „černý pavouk“.[1] V roce 1963 získal jako první brankář v historii Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.[2] V roce 2000 byl zvolen nejlepším fotbalovým brankářem 20. století.[3] V roce 2020 byl jmenován do týmu snů ankety Zlatý míč (Ballon d'Or Dream Team), největší fotbalové jedenáctky všech dob. [4]

Lev Jašin
Lev Jašin (1965)
Lev Jašin (1965)
Osobní informace
Celé jménoLev Ivanovič Jašin
Datum narození22. října 1929
Místo narozeníMoskva, Sovětský svaz Sovětský svaz
Datum úmrtí20. března 1990 (ve věku 60 let)
Místo úmrtíMoskva
Výška1,89 m
PřezdívkaČerný pavouk, Černý panter
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Číslo dresu1
Pozicebrankář
Profesionální kluby
Roky Klub Záp. (góly)
1949–1971 Sovětský svaz Dynamo Moskva 32600(0)
Reprezentace
Roky Reprezentace Záp. (góly)
1954–1967 Sovětský svaz SSSR 07800(0)
Úspěchy
Olympijské kruhy Fotbal na LOH
Zlatá medaile LOH 1956 SSSR
Mistrovství Evropy ve fotbale
Zlatá medaile ME 1960 SSSR
Stříbrná medaile ME 1964 SSSR
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Bronzová socha Jašina v Rio de Janeiru

ŽivotEditovat

DětstvíEditovat

Jašinův otec pracoval jako brusič v továrně na letadla v Tušinu na okraji Moskvy. Matka zemřela na tuberkulózu ještě než šel Lev Jašin do školy. Dětství strávil na ulici, kde místní děti hrály fotbal, hokej a zkoušely další sporty. Otec se znovu oženil a v roce 1939 se narodil Jašinův nevlastní bratr Boris. Během války byla otcova továrna evakuována do Uljanovska, kam se přestěhovala celá rodina. Lev Jašin tam pracoval jako zámečnický učeň a za svou práci dostal v 16 letech své první vyznamenání.[5]

Aktivní fotbalová kariéraEditovat

Po návratu do Moskvy se v továrně Rudý říjen vyučil zámečníkem a současně hrál fotbal za tovární tým. Se svou vysokou postavou byl trenérem vybrán pro post brankáře. V roce 1948 nastoupil na základní vojenskou službu a svými výkony v armádním fotbalovém družstvu upoutal pozornost trenérů slavného klubu Dynamo Moskva. V březnu 1950 byl zařazen do sestavy Dynama na předsezónní soustředění jako náhradník, v červenci sehrál svůj první ligový zápas. Na další příležitosti musel čekat a proto se v roce 1951 zkoušel uplatnit v hokejovém mužstvu. Nakonec se rozhodl soustředit se jen na fotbal. Od léta 1953 se Jašin stal brankářskou jedničkou Dynama a jeho branku hájil až do svých čtyřiceti let.[5] Stal se známým svým tehdy neobvyklým stylem: míče odrážel rukama i nohama, často vybíhal z branky až za hranici pokutového území, zapojoval se do hry jako další obránce. Legendární byly jeho souboje, kdy zůstal sám proti postupujícímu útočníkovi. V roce 1954 poprvé nastoupil za národní tým SSSR jako první brankář proti Švédsku. V roce 1956 pomohl získat Sovětskému svazu zlatou medaili na olympijských hrách v Melbourne. Za svůj výkon získal Řád rudého praporu práce SSSR a v nově vytvořené anketě Zlatý míč deníku France football se umístil na pátém místě. V roce 1963 Lev Jašin tuto anketu pro nejlepšího fotbalistu Evropy vyhrál.

 
Jašin v zápase SSSR proti Argentině (1961)

V roce 1964 byl zvolen do předsednictva Fotbalové federace SSSR. Několikrát chtěl hráčskou kariéru ukončit, přibývaly zdravotní problémy a zranění, ale vždy nechal se přesvědčit, že je pro tým nepostradatelný. Poslední zápas za Dynamo odehrál v srpnu 1970 proti CSKA Moskva.

Lev Jašin se s aktivní kariérou oficiálně rozloučil 27. května 1971, kdy se na Leninově centrálním stadionu v Moskvě konal rozlučkový zápas za účasti mnoha hvězd světového fotbalu, mimo jiné Eusébia , Bobbyho Charltona, Gerda Müllera. Z československých hráčů se zúčastnili Ivo Viktor a Ladislav Kuna.

Po kariéřeEditovat

Po skončení aktivní kariéry Jašin u fotbalu zůstal jako funkcionář. V letech 1971–1976 působil v Dynamu Moskva, v říjnu 1976 odešel pracovat do fotbalového oddělení Sportovního výboru SSSR jako zástupce vedoucího pro vzdělávací práci. V roce 1981 byl jmenován do funkce místopředsedy Fotbalové federace SSSR.

V roce 1984 utrpěl infarkt a mrtvici. V září téhož roku se u něj objevila gangréna na noze, která vedla k amputaci. Naučil se používat protézu a znovu se vrátil do aktivního života. [5]V roce 1985 mu bylo za zásluhy o rozvoj olympijského hnutí uděleno vyznamenání Mezinárodního olympijského výboru. V roce 1988 byl za zásluhy o rozvoj fotbalu vyznamenán Řádem za zásluhy FIFA. V roce 1989 se na počest Jašinových 60. narozenin konal slavnostní zápas, ve kterém hrálo mnoho slavných hráčů minulosti i současnosti. V březnu 1990 mu byl udělen titul Hrdina socialistické práce. O necelý týden později, 20. března, Lev Jašin zemřel ve věku 60 let. Příčinou smrti byla rakovina žaludku. Byl pohřben na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě. Zůstala po něm manželka Valentina Timofejevna a dcery Irina a Elena.

V roce 2019 byl o této fotbalové legendě v Sovětském svazu natočen celovečerní film s názvem Lev Jašin. Brankář mých snů. ( Лев Яшин. Вратарь моей мечты).[6]

StatistikyEditovat

ÚspěchyEditovat

DomácíEditovat

  • 1× vítěz mistrovství SSSR v Badmintonu a Raškovo turnaji pro nejlepšího fotbalistu roku 1955
  • 5× vítěz, 5x 2. místo, 1x 3. místo v mistrovství SSSR ve fotbale
  • 3× vítěz poháru SSSR ve fotbale

ReprezentačníEditovat

IndividuálníEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Lev Jašin. Český rozhlas [online]. Dostupné online. 
  2. European Footballer of the Year (Ballon d'Or), RSSSF.com, cit. 25. 3. 2013 (anglicky)
  3. IFFHS HISTORY : THE WORLD’S BEST PLAYER OF THE CENTURY (1900-1999) - IFFHS [online]. 2022-09-13 [cit. 2023-04-06]. Dostupné online. (německy) 
  4. Ballon d'Or Dream Team: Xavi alongside Messi and Cristiano. MARCA [online]. 2020-12-14 [cit. 2023-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c CHOBOTSKÝ, Pavel. Přemožitelé času sv. 11. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Lev Ivanovič Jašin, s. 181–184. 
  6. Lev Jašin. Vratar mojej mečty (2019). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. Golden Players take centre stage, UEFA.com, citováno 27. 11. 2013 (anglicky)
  8. The UEFA Jubilee 52 Golden Players, RSSSF.com (anglicky)

Externí odkazyEditovat