Kolektivní nevědomí

termín analytické psychologie

Kolektivní nevědomí (německy kollektives Unbewusstes) odkazuje na struktury nevědomí, které mají jedinci stejného druhu společné. Tento termín byl poprvé použit Carlem Gustavem Jungem. Podle Junga je lidské kolektivní nevědomí tvořeno instinkty a archetypy. Jung považoval kolektivní nevědomí za základ a rámec nevědomí a svým postojem se tak odlišil od osobního nevědomí Freudovy psychoanalýzy. Psychoterapeutická praxe analytické psychologie se zakládá na zkoumání vztahu pacienta s kolektivním nevědomím.

Ilustrace struktury pekla podle knihy Božská komedie od Dante Alighieriho. Autor malby: Sandro Botticelli (mezi 1480 a 1490). Podle Carla Gustava Junga představuje peklo v každé kultuře znepokojující aspekt kolektivního nevědomí.

Kritici kolektivního nevědomí jej označují za nevědecké, fatalistické a také velmi obtížně prokazatelné, a to především kvůli mystickému aspektu kolektivního nevědomí.[1] Zastáncovi však namítají, že tuto teorii potvrzují objevy v psychologii, neurovědě a antropologii.

Základní vysvětleníEditovat

Termín kolektivní nevědomí byl poprvé použit v Jungově eseji z roku 1916, Struktura psyché.[2] Tato esej rozlišuje mezi osobním freudovským nevědomím, tvořeným sexuálními fantaziemi a potlačenými tužbami, a kolektivním nevědomím, které zahrnuje obecnou duši lidstva.[3]

V listopadu 1929 Jung napsal:

Zásadní z hlediska psychologie je to, že ve snech, fantaziích a dalších výjimečných stavech mysli se mohou nejvznešenější mytologické motivy a symboly objevit kdykoli, a to často zjevně, jako výsledek vlivu zvláštních tlaků, tradic a vzrušeních promítajících se na jednotlivci, to vše ale častěji jakýchkoli známek s těmito faktory spojených. Tyto prapůvodní obrazy, neboli archetypy, jak jsem je nazval, patří k základní složce nevědomé mysli a nelze je vysvětlit jako osobní akvizice. Společně vytvářejí psychickou vrstvu, která byla nazývána kolektivním nevědomím. </br> Existence kolektivního nevědomí znamená, že individuální vědomí je něco jiného než tabula rasa a není imunní vůči předem určujícím vlivům. Individuální nevědomí je naopak v nejvyšší míře ovlivněno zděděnými předpoklady, zcela nevyhnutelné vlivy volně působící okolím. Kolektivní nevědomí samo o sobě zahrnuje psychický život našich předků již od počátku věků. Je to šablona všech vědomých psychických jevů, a proto disponuje vlivem, který kompromituje svobodu vědomí v nejvyšší míře, protože se neustále snaží vést všechny vědomé procesy zpět do vyritých kolejí.[4]

Carl Gustav Jung

19. října 1936 přednesl Jung přednášku „Koncept kolektivního nevědomí“ Abernethiánské společnosti v nemocnici sv. Bartoloměje v Londýně. [5] Tehdy řekl:

Moje tvrzení je tedy následující, kromě našeho bezprostředního vědomí, které je naprosto osobní povahy a které považujeme za jedinou empirickou psychiku. Existuje však i jiný psychický systém - kolektivní, univerzální a neosobní povahy, který je totožný u všech jednotlivců. Toto kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, ale je zděděno. Skládá se z již existujících forem, archetypů, které mohou být uvědomeny pouze sekundárně a které dávají určitou formu určitému psychickému obsahu.[6]

Carl Gustav Jung

Jung spojil kolektivní nevědomí s tím, co Freud nazýval „archaické pozůstatky“, mentální formy, jejichž přítomnost nelze vysvětlit ničím v životě jednotlivce a které se zdají být přirozeně vrozené tvary lidské mysli.[7] Jung pravil: „Každý člověk, jakkoli je jeho stav vědomí vysoký, je stále archaickým člověkem na hlubších úrovních své psychiky.“[8]

Když moderní lidé procházejí procesem individualizace a odlučují se od kolektivního nevědomí a dospívají, vytvářejí si tzv. personu – což lze chápat jednoduše jako malou část kolektivní psychiky, kterou ztělesňují, vykonávají a ztotožňují se s ní.[9]

Kolektivní nevědomí má obrovský vliv mysl jednotlivců. Tyto účinky se však samozřejmě velmi liší, protože zahrnují prakticky všechny emoce a situace. Někdy se kolektivní bezvědomí může být vyděšeno (uvedeno do pohybu, např. při stavu válečné nouze), ale také uzdraveno.[10]

ArchetypyEditovat

V rané definici termínu Jung píše: „Archetypy jsou typickými způsoby vyjadřování obav a kdekoli se setkáváme s jednotnými a pravidelně se opakujícími způsoby vyjadřování těchto obav, máme co dočinění s archetypem, a to bez ohledu na to, zda je jeho mytologický charakter rozpoznatelný či nikoliv.“[11] Jung vysledoval stopy tohoto pojmu zpět až k Filénu Alexandrijském, Irenejovi z Lyonu a dílu Corpus Hermeticum. Společně spojují archetypy s božstvím a stvořením světa. Jung zdůrazňuje, že byli ovlivněni vztahem s platonickými myšlenkami.[12]

Tyto archetypy žijí ve světě mimo chronologii lidského života a vyvíjejí se na evolučním časovém rámci. Pokud jde o archetypy animus a anima, tedy mužský princip v ženě a ženský princip v muži, Jung píše:

Zjevně žijí a fungují v hlubších vrstvách nevědomí, zejména v tom fylogenetickém substrátu, které jsem nazval kolektivní nevědomí. Tato lokalizace vysvětluje hodně jejich podivností: vnášejí do našeho pomíjivého vědomí neznámý psychický život patřící do vzdálené minulosti. Je to mysl našich neznámých předků, jejich způsob myšlení a cítění, jejich způsob prožívání života a světa, bohů a lidí. Existence těchto archaických vrstev je pravděpodobně zdrojem víry člověka v reinkarnaci a vzpomínky na „předchozí zkušenosti“. Stejně jako lidské tělo je muzeum, z hlediska fylogenetické historii, je také tak i psychika.[13]

Carl Gustav Jung

Jung také popsal archetypy jako otisky momentálních nebo často se opakujících situací v dlouhé lidské minulosti.

Nelze vytvořit úplný seznam archetypů, ani nelze absolutně vymezit rozdíly mezi jednotlivými archetypy.[14] Například Orel je běžný archetyp, který může mít mnoho interpretací. Navzdory těmto obtížím jungiánský analytik June Singer vytvořil částečný seznam dobře prostudovaných archetypů, které jsou uvedeny v dvojicích protikladů:[15]

Ego Stín
Velká Matka Tyranský otec
Moudrý stařec Podvodník
Anima Animus
Význam Nesmyslnost
Centrálnost Difúze
Pořádek Chaos
Opozice Spojení
Čas Věčnost
Posvátný Rouhavý
Světlo Tma
Proměna Stabilita

InstinktyEditovat

Jungova expozice kolektivního nevědomí staví na klasickém problému v psychologii a biologii týkající se přirozenosti proti výchově. Pokud přijmeme, že příroda nebo dědičnost má určitý vliv na individuální psychiku, musíme prozkoumat otázku, jak se tento vliv projeví v reálném světě. [16]

Archetypy a instinkty koexistují v kolektivním nevědomí jako vzájemně závislé protiklady, objasňuje později Jung.[10][17] Zatímco u většiny zvířat se intuitivní porozumění zcela prolíná s instinktem, u lidí se archetypy staly samostatným registrem mentálních jevů.[18]

Lidé mají pět hlavních typů instinktu, napsal Jung: hlad, sexualita, aktivita, reflexe a kreativita. Tyto instinkty jsou seřazeny podle vzrůstající abstrakce, vyvolávají a omezují lidské chování, ale také ponechávají prostor pro svobodu při jejich provádění a zejména v jejich souhře. I jednoduchý pocit hladu může vést k mnoha různým reakcím, včetně metaforické sublimace. [18][19] Tyto instinkty lze přirovnat k diskutovaným v psychoanalýze a dalších oblastech psychologie.[20]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Collective unconscious na anglické Wikipedii.

  1. Introduction to Psychology, 5th edition
  2. Young-Eisendrath & Dawson, Cambridge Companion to Jung (2008), "Chronology" (pp. xxiii–xxxvii). According to the 1953 Collected Works editors, the 1916 essay was translated by M. Marsen from German into French and published as "La Structure de l'inconscient" in Archives de Psychologie XVI (1916); they state that the original German manuscript no longer exists.
  3. Jung, Collected Works vol. 7 (1953), "The Structure of the Unconscious" (1916), ¶437–507 (pp. 263–292).
  4. Jung, Collected Works vol. 8 (1960), "The Significance of Constitution and Heredity in Psychology" (1929), ¶229–230 (p. 112).
  5. Jung, Collected Works vol. 9.I (1959), "The Concept of the Collective Unconscious" (1936), p. 42. Editors' note: "Originally given as a lecture to the Abernethian Society at St. Bartholomew's Hospital, London, on October 19, 1936, and published in the Hospital's Journal, XLIV (1936/37), 46–49, 64–66. The present version has been slightly revised by the author and edited in terminology."
  6. C. G. Jung, The Archetypes and the Collective Unconscious (London 1996) p. 43
  7. C. G. Jung, Man and his Symbols (London 1978) p. 57
  8. Singer, Culture and the Collective Unconscious (1968), pp. 30–31. Quoting Jung, Collected Works vol. 10 (1964), "Archaic Man" (1931), ¶105 (p. 51).
  9. Singer, Culture and the Collective Unconscious (1968), p. 122. "The contents which refuse to fit into this image which man tries to present to his world are either overlooked and forgotten, or repressed and denied. What is left is an arbitrary segment of collective psyche, which Jung has called the persona. The word persona is appropriate, since it originally meant the mask worn by an actor, signifying the role he played."
  10. a b James M. Glass, "The Philosopher and the Shaman: The Political Vision as Incantation", Political Theory 2.2, May 1974.
  11. Jung, Collected Works vol. 8 (1960), "Instinct and the Unconscious" (1919/1948), ¶280 (pp. 137–138).
  12. Singer, Culture and the Collective Unconscious (1968), pp. 36–37. "Jung reminds us that the term 'archetype' occurs as early as Philo Judaeus, with reference to the Imago Dei (God-image) in man. It can also be found in Irenaeus, who says: 'The creator of the world did not fashion these things directly from himself but copied them from archetypes outside himself. In the Corpus Hermeticum, God is called 'archetypal light.'" Referring to Jung, Collected Works vol. 9.I (1959), "Psychological Aspects of the Mother Archetype" (1938/1954), ¶149 (p. 75).
  13. Jung, Collected Works vol. 9.I (1959), "Conscious, Unconscious, and Individuation" (1939), ¶518 (pp. 286–287).
  14. Shelburne, Mythos and Logos (1988) p. 63. "Any attempt to give an exhaustive list of the archetypes, however, would be a largely futile exercise since the archetypes tend to combine with each other and interchange qualities making it difficult to decide where one archetype stops and another begins. For example, qualities of the shadow archetype may be prominent in an archetypal image of the anima or animus. / One archetype may also appear in various distinct forms, thus raising the question whether four or five distinct archetypes should be said to be present or merely four or five forms of a single type. There would seem, then, to be no definitive decision procedure for determining the exact boundaries of an individual archetype."
  15. Singer, Culture and the Collective Unconscious (1968), p. 109.
  16. Jung, Collected Works vol. 9.I (1959), "The Concept of the Collective Unconscious" (1936), ¶92 (p. 44). "The hypothesis of the collective unconscious is, therefore, no more daring than to assume there are instincts. One admits readily that human activity is influenced to a high degree by instincts, quite apart from the rational motivations of the conscious mind. […] The question is simply this: are there or are there not unconscious universal forms of this kind? If they exist, then there is a region of the psyche which one can call the collective unconscious."
  17. Jung, Collected Works vol. 8 (1960), "On the Nature of the Psyche" (1947/1954), ¶406 (pp. 206–207). "Archetype and instinct are the most polar opposites imaginable, as can easily be seen when one compares a man who is ruled by his instinctual drives with a man who is seized by the spirit. But, just as between all opposites there obtains so close a bond that no position can be established or even thought of without its corresponding negation, so in this case also 'les extrêmes se touchent' [...] they subsist side by side as reflections in our own minds of the opposition that underlies all psychic energy."
  18. a b Shelburne, Mythos and Logos (1988) pp. 44–48.
  19. Jung, Collected Works vol. 8 (1960), "Instinct and the Unconscious" (1936/1942), ¶235–246 (pp. 115–118).
  20. Singer, Culture and the Collective Unconscious (1968), p. 96.

LiteraturaEditovat

  • Jung, Carl G. Shromážděná díla CG Jung . Bollingen Series XX.
    • Svazek 7. Dvě eseje o analytické psychologii . Přeložil RFC Hull . ed. Herbert Read, Michael Fordham a Gerhard Adler. New York: Pantheon Books, 1953.
    • Svazek 8. Struktura a dynamika psychiky . Přeložil RFC Hull. Ed. Herbert Read, Michael Fordham a Gerhard Adler. New York: Pantheon Books, 1960.
    • Svazek 9, část I. Archetypy a kolektivní nevědomí . Přeložil RFC Hull. Ed. Herbert Read, Michael Fordham a Gerhard Adler. New York: Pantheon Books, 1959.
    • Svazek 10. Civilizace v transformaci . Přeložil RFC Hull. Ed. Herbert Read, Michael Fordham a Gerhard Adler. New York: Pantheon Books, 1964.
    • Svazek 11. Psychologie a náboženství: Západ a východ . Přeložil RFC Hull. Ed. Herbert Read, Michael Fordham a Gerhard Adler. New York: Pantheon Books, 1958.
    • Svazek 14. Mysterium Coniunctionis: Dotaz na separaci a syntézu psychických protikladů v alchymii . Přeložil RFC Hull. Ed. Herbert Read, Michael Fordham a Gerhard Adler. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1970. (Nejprve publikoval v angličtině v Londýně Routledge, 1963. )
    • Poznámka: Citace v koncových poznámkách případně uvádějí názvy jednotlivých článků s roky vydání / revize.
  • Progoff, Ira . Jungova psychologie a její sociální význam: úvodní prohlášení CG Jungovy psychologické teorie a první interpretace jejich významu pro sociální vědy . New York: Grove Press, 1953.
  • Shelburne, Walter A. Mythos a Logos v myšlence Carla Junga: Teorie kolektivního nevědomí ve vědecké perspektivě . State University of New York Press, 1988. ISBN 0-88706-693-3 ISBN   0-88706-693-3
  • Zpěvák, červen Kurlander . Kultura a kolektivní nevědomí . Disertační práce byla přijata na Northwestern University. Srpen 1968.
  • Young-Eisendrath, Polly a Terrence Dawson (eds. ) Cambridge Companion do Jung . Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-68500-9 ISBN   978-0-521-68500-9
  • Michael Vannoy Adams, mytologické podvědomí (2001)
  • Gallo, Ernest. "Synchronicita a archetypy," Skeptický vyšetřovatel, 18 (4). Léto 1994.
  • Jung, Carl. (1959). Archetypy a kolektivní nevědomí.
  • Jung, Carl. Rozvoj osobnosti.
  • Jung, Carl. (1970). "Psychické konflikty u dítěte." , Sbíraná díla CG Jung, 17 . Princeton University Press. 235 s. (str.   1 – 35).
  • Stevens, Anthony. (2002). Archetyp Revisited: Aktualizovaná přirozená historie já . Londýn: Brunner-Routledge.
  • Whitmont, Edward C. (1969). Symbolické pátrání . Princeton University Press.

Externí odkazyEditovat

Překlady JungaEditovat

Sekundární literaturaEditovat