Josef Pojar
Josef Pojar (28. července 1914 Vídeň – 3. srpna 1992 Vídeň) byl český římskokatolický kněz, československý voják a příslušník výsadku Gummit.
| Josef Pojar | |
|---|---|
| Narození | 28. července 1914 Vídeň |
| Úmrtí | 3. srpna 1992 (ve věku 78 let) Vídeň |
| Národnost | Češi |
| Povolání | kněz |
| Nábož. vyznání | katolická církev |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Mládí
editovatNarodil se 28. července 1914 ve Vídni. Otec Tomáš byl krejčí, matka Josefa, rozená Janovská byla služka. Měl čtyři sourozence.Obecnou a měšťanskou školu absolvoval ve Vídni. Zde také vystudoval Katolické klášterní gymnázium, které v roce 1934 ukončil maturitou. V Brně poté vystudoval katolickou teologickou fakultu a v roce 1938 byl vysvěcen na kněze. Po návratu do Vídně začal vyučovat náboženství a pracovat v náboženské kongregaci.
Válka
editovatDne 16. července 1940 byl na vlastní žádost a pro svůj český původ propuštěn z německé armády a nasazen na práci ve Vídni. Od jara 1942 začal ve Vídni znovu působit jako kněz. Zároveň také působil ve Vídni v odboji v řadách vídeňských Čechů. Spoluzakládal Revoluční výbor vídeňských Čechů a kontakty na odboj hledal i na Moravě.
V březnu 1944 opustil Vídeň a s pomocí jugoslávských partyzánů se ve Slovinsku dostal k SOE, která ho letecky přemístila do italského Bari. Zde byl prezentován do československé zahraniční armády a byl mu nabídnut výcvik pro plnění zvláštních úkolů. Od 15. května do 5. července 1944 absolvoval parakurz a speciální zpravodajský výcvik. Poté byl jmenován podporučíkem duchovní služby.
Nasazení
editovatDne 23. července 1944 byl (s propůjčenou hodností štábního kapitána) vysazen v Jugoslávii u obce Senič. S pomocí jugoslávských partyzánů se dostal zpět do Vídně. Zapojil se do odbojové činnosti, ale již 21. prosince 1944 byl zatčen gestapem. 7. dubna 1945 byl ve Vídni osobozen sovětskou armádou a okamžitě se zapojil do bojů na území Vídně.
Po válce
editovatZ pozice předsedy Československého ústředního výboru ve Vídni se podílel na repatriaci vídeňských Čechů do vlasti. 31. srpna 1945 podepsal závazek ke službě v československé armádě. V hodnosti poručíka duchovní služby byl zařazen k repatriační komisi na MNO. 1. července 1946 byl povýšen na nadporučíka a 1. prosince 1946 na kapitána duchovní služby. Jako duchovní správce sloužil nejprve na velitelství 6. divize, poté na velitelství 11. divize v Plzni a opět u 6. pěší divize.
4. dubna 1948 byl zatčen StB a vyšším vojenským soudem odsouzen za vojenskou zradu, úklady proti státu a nedokonanou účasti na zběhnutí jiné osoby k trestu smrti. Absolutní trest mu byl po odvolání zmírněn na 25 let těžkého žaláře. 26. července 1956 byl výkon jeho trestu přerušen a v novém soudním řízení byl odsouzen k délce trestu již vykonaného (8 let).
Po propuštění pracoval v dělnických povoláních. V roce 1968 ilegálně odešel do Rakouska. Tam až do své smrti 3. srpna 1992 působil v duchovní službě. 16. října 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě.
Vyznamenání
editovat
Československý válečný kříž 1939 – 30. srpna 1945[1]
Československá medaile Za zásluhy I. stupně – 27. září 1946[1]
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem[1]
Italská hvězda – Spojené království, 1946[1]
Hvězda 1939–1945 – Spojené království[1]
Odkazy
editovatReference
editovatLiteratura
editovat- REICHL, Martin. Cesty osudu. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-04-1.
