Intrakapsulární extrakce

Intrakapsulární extrakce (angl. intracapsular cataract extraction, zkratka ICCE) je zastaralá, ale jednoduchá a laciná metoda operace šedého zákalu. Spočívala v odstranění zakalené čočky i s čočkovým pouzdrem (často bez náhrady), načež se vzniklá zraková vada koriguje silnými kontaktními čočkami nebo brýlemi.

Šedý zákal

V českém lékařském slangu se ICCE někdy říkalo „Husákovy brýle“ podle někdejšího československého prezidenta Gustáva Husáka, který trpěl šedým zákalem a byl metodou ICCE bez implantace čočky operován koncem 70. let. Poté až do své smrti nosil pověstné silné brýle.

HistorieEditovat

Její kořeny sahají až do 18. století, kdy se na ni přešlo z metody reklinace čočky, popřípadě extrakapsulární extrakce (vyjmutí čočky bez pouzdra), která v té době již byla známa, avšak rozvoj operační techniky neumožňoval její dokonalé provedení. Vrchol provedení ICCE byl ve 20. letech minulého století s nástupem podtlakové metody extrakce savičkou (erysifákem). Dalšího vylepšení se metoda dočkala v polovině 20. století (1961), kdy polský oftalmolog Krwawitz zavedl na tehdejší dobu poměrně převratnou metodu kryoextrakce zakalené čočky. Princip spočívá v provedení rozsáhlého řezu na rozhraní bělimy a rohovky, vsunutí tenké sondy zmražené tekutým dusíkem až k přednímu pouzdru čočky, dočasnému namrazení a vybavení (doslova vytržení) čočky ze závěsného aparátu včetně pouzdra. Dnes se metoda v Evropě používá ojediněle (při luxaci a subluxaci čočky a komplikacích u „přezrálých“ katarakt).

V euroamerické průmyslové oblasti byla ICCE prakticky opuštěna na počátku 80. let 20. století, ale v Československu (a v zemích bývalého socialistického sektoru) se standardně používala ještě na konci 80. let jako běžná metoda pro odstranění katarakty u lidí i zvířat. V rozvojových zemích Afriky, Asie a latinské Ameriky se běžně provádí jako laciná metoda dodnes.

Podstatou ICCE je otevření oka a vybavení zakalené čočky i s pouzdrem zpravidla speciální pinzetou, později savičkou (erysifákem). Metoda byla z dnešního pohledu značně riziková a prováděla se proto až ve vyšším věku. Důležitým faktorem úspěšnosti je, aby zákal co nejvíce „uzrál“, tedy proběhla co největší degenerativní změna jádra čočky a jejího závěsném aparátu. Jádro vlivem postupující choroby tuhne a čočka se stává kompaktnější, a její vytržení z oslabeného závěsného aparátu je snazší a bezpečnější. Zrání čočky probíhalo řadu let, za nichž nemocní trpěli výrazně sníženou kvalitou vidění.

VýhodyEditovat

Metoda ICCE má jedinou (relativní) výhodu: Vylučuje tvorbu sekundární katarakty zbytněním čočkového pouzdra, které je zde totiž zcela odstraněno.

NevýhodyEditovat

Metoda měla od prvopočátku celou řadu nevýhod, pro které byla střídavě opouštěna a nahrazována ECCE. Především je to rozsah vstupu do očního bulbu. Řez bylo nutné provádět v délce přes 10 mm. Široké otevření oka vyžadovalo naprostý klid pacienta při operaci a relativní klid po operaci. Absence čočkového pouzdra hrozila při operaci ztrátou sklivce a po operaci jeho vylitím do přední komory oka s dalšími negativními následky. Afakické oko je mnohem zranitelnější než oko neoperované a již při letmém pohledu do očí takto operovaného pacienta můžeme vidět zřetelné chvění sklivce a duhovky již při nepatrném pohybu hlavy. Absence čočky může operované oko činit citlivějším vůči prudkému světlu nebo ultrafialovému záření. S šíří řezu souvisí pooperační deformace rohovky hojením široké původně nešité rány a nutnost složité brýlové korekce pooperačního astigmatismu. Původně se oko ponechávalo bez čočky. Vznikala těžká sekundární hypermetropie (dalekozrakost) a oko nemá možnost ostření (akomodace). Tak silné spojky, které je nutno ke korekci této afakie použít, zvětšují obraz až o 30 %, ten se stává zkreslený s obrazovým výpadkem, pacient pak např. nesmí řídit motorové vozidlo, nemá odhad vzdáleností a musí si zvykat na nové rozměry předmětů v okolí. Často se mu ze začátku z nošení silných brýlí točí hlava a hrozí pády, je dezorientován. Určitým zlepšením byly kontaktní afakické čočky. Protože byly ve tvaru spojek, tj. nejsilnější v optickém středu, významně omezovaly přístup kyslíku k rohovce. Během několika let jejich nošení pak rohovka reagovala patologickou vaskularizací. Ještě v 80. letech byly proto činěny pokusy s nošením kontaktních čoček s centrálním otvorem. Vzhledem k tomu, že již v 50. letech byly zkonstruovány první umělé nitrooční čočky vhodné i pro metodu ICCE a jejich konstrukce se stále zlepšovala, byl však tento výzkum nedokončen.

Ještě v současné době žijí ojediněle pacienti původně operovaní v mladším věku metodou ICCE. Pro ně (a pro komplikované operační případy současnosti) existují speciální typy čoček, které jsou použitelné i při absenci čočkového pouzdra. Lze je implantovat do přední komory, fixovat na duhovku do přední komory nebo za duhovku přišít k bělimě. Fixace čoček je velmi spolehlivá a stabilní, ale metoda sekundární či primární implantace nevylučuje původní komplikace (zejména pozdní) mající původ v otevření sklivcové dutiny.

Externí odkazyEditovat