Wikipedie

Hladkounovití

čeleď žraloků

Hladkounovití (Triakidae), někdy též psohlavovití, je čeleď žraloků z řádu žralouni (Carcharhiniformes).

Jak číst taxoboxHladkounovití
alternativní popis obrázku chybí
Hladkoun leopardí
(Triakis semifasciata)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaparyby (Chondrichthyes)
Nadřádžraloci (Selachimorpha)
Řádžralouni (Carcharhiniformes)
Čeleďhladkounovití (Triakidae)
J. E. Gray, 1851
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charakteristika editovat

Jedná se o menší až středně velké žraloky s útlým tělem a velkýma očima.[1] Dospělci typicky měří mezi 1 a 2 metry.[2] Spirakulum je vytvořeno a bývá středně velké až velké.[1] Mají dvě velké hřbetní ploutve bez trnů, přičemž druhá (zadní) hřbetní ploutev nabírá kolem tříčtvrtinové velikosti té první, přední. Zuby jsou malé, tupé. Spirální řasa je přítomna.[2]

Živí se hlavně korýši a občas ryby nebo dokonce hlavonožci, které drtí svými tupými zuby. Většina druhů je vejcoživorodá.[2] Zatímco některé druhy jsou velmi aktivní a takřka neustále plavou, jiné tráví čas odpočinkem při dně. K hladkounovitým patří denní i noční druhy žraloků.[3]

Výskyt editovat

Obývají moře a výjimečně i sladké vody od tropického po mírný pás v Atlantském, Tichém i Indickém oceánu.[4] I přes rozlehlý výskyt čeledi mívají jednotlivé druhy většinou velmi omezený areál výskytu a řada druhů je endemická geograficky omezeným oblastem.[3] Obývají většinou mělké až středně hluboké vody kontinentálních šelfů.[2]

Ohrožení editovat

V místech svého výskytu bývají velmi hojní a jsou místně často loveni domorodými rybáři.[2] Zpracováno je žraločí maso, jaterní olej a ploutve. Některé z pobřežních druhů se rozmnožují velice rychle, takže i v případě relativně hojných odlovů se některé populace mohou stačit obnovovat. Nicméně byly zaznamenány i populační kolapsy následkem nadměrného rybolovu, což řadu druhů uvrhlo mezi ohrožené nebo dokonce i kriticky ohrožené druhy.[3]

Systematika editovat

Čeleď vytyčil britský zoolog John Edward Gray v roce 1851. Nejstarší fosilní zástupci čeledi spadají až do období spodní křídy.[4] Jejich nejbližší, sesterskou skupinou jsou modrounovití (Carcharhinidae), od kterých se odlišují typem zubů, absencí oční blány a předocasního zářezu, a přítomností spirální řasy (část trávicího ústrojí).[2] K hladkounovitým se řadí následující rody, které bývají někdy rozdělovány do těchto podčeledí (seznam druhů je neúplný, jelikož nové druhy jsou průběžně popisovány):[5]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b EBERT, David. Sharks, Rays, and Chimaeras of California. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press, 2003. (California Natural History Guides). Dostupné online. ISBN 0-520-22265-2. S. 135. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f CASTRO, José I. The sharks of North America. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-539294-4. S. 357. (anglicky) 
  3. ↑ a b c EBERT, David A.; DANDO, Marc; FOWLER, Sarah L., 2021. Sharks of the world: a complete guide. New Jersey: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-20599-1. S. 457. (anglicky) 
  4. ↑ a b NELSON, Joseph S. Fishes of the world. 5. vyd. Hoboken, New Jersey: Wiley, 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-119-17484-4, ISBN 1-119-17484-8. OCLC 926623501 S. 70–71. (anglicky) 
  5. ↑ Triakidae Gray, 1851. www.marinespecies.org [online]. World Register of Marine Species - [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura editovat

  • CASTRO, José I. The sharks of North America. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-539294-4. (anglicky) 
  • EBERT, David A.; DANDO, Marc; FOWLER, Sarah L., 2021. Sharks of the world: a complete guide. New Jersey: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-20599-1. (anglicky) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hladkounovití&oldid=23625267“