Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský
Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (24. června 1879 Černíkovice – 14. dubna 1955 Rychnov nad Kněžnou)[1] byl český šlechtic z rodu Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský. Působil jako diplomat a později jako právník, který zastupoval pojišťovny a banky.[2] V září 1939 podepsal prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu.
| Hanuš hrabě Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský | |
|---|---|
| Císařský komoří | |
| Ve funkci: 1906 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | rytmistr |
| Narození | 24. června 1879 Černíkovice Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 14. dubna 1955 (ve věku 75 let) Rychnov nad Kněžnou  Československo |
| Titul |  hrabě (od 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) |
| Choť | (1918) Huberta, roz. Wurmbrand-Stuppach (1892–1967) |
| Rodiče | Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1836–1892) a Olga z Khevenhüller-Metsch (1850–1932) |
| Děti | 1. Marie Johanna, provd. Laxová (1919–2006) 2. Kryštof (1927–1999) |
| Příbuzní | bratr: Bohuslav Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1876–1934) bratr: Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1881–1941) bratr: Albig Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1884–1956) bratr: Norbert Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1887–1950) bratr: Vilém Jaroslav Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1888–1965) bratr: Egon Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1889–1971) bratr: Othmar Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1891–1966) děd: Theodor Kolowrat-Krakowský (1806–1875) babička: Marie Louisa Niczky de Niczk (1811–1842) vnuk: Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský (* 1958) |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Zaměstnání | diplomat |
| Náboženství | římskokatolické |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život editovat
Pocházel z mladší (rychnovské) linie Kolowrat-Krakowských.[pozn. 1] Narodil se jako syn Zdeňka staršího Kolowrata Krakowského Liebsteinského (1836–1892) a jeho manželky Olgy z Khevenhüller-Metsch (1850–1932). Jeho starší bratr Bohuslav (1876–1934) a po něm mladší bratr Zdeněk (1881–1941) byli majiteli statku Rychnov nad Kněžnou. Kromě nich měl Hanuš ještě osm sourozenců, z nichž někteří zemřeli v Chile.
Navštěvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a poté vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Pak vstoupil do diplomatických služeb. V Paříži, kam byl vyslán jako vojenský atašé, se seznámil s Milanem Rastislavem Štefánikem. Nakonec působil jako legační sekretář československého ministerstva zahraničí ve Vídni.[3] Byl také předsedou správní rady Slovanské pojišťovny.[3]
V roce 1934 zemřel jeho bezdětný bratr Bohuslav, majitel statků Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice. Hanuš se nástupnictví v rodě vzdal a majetek přešel na mladšího bratra Zdeňka s podmínkou, že příštím majorátním pánem bude jeho syn Kryštof.[3][4]
V září 1939 podepsal spolu s bratry Zdeňkem, Egonem a Othmarem prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu. Proto pak byla na majetek jeho rodu uvalena vnucená správa.[3][5]
Po roce 1948 byl s rodinou vystěhován ze zámku Černíkovice, ale žádné náhradní bydlení jim nebylo přiděleno.[3][6] Přestěhovali se do Potštejna k Alžbětě Dobrzenské, roz. z Wenckheimu (1888–1964).[7] V roce 1953 byl on, jeho manželka a syn zatčeni.[8] Už více než sedmdesátiletý byl pracovně nasazen u státního statku u Trutnova, musel například zametat dvůr. Jeho manželka byla rok bez soudu držena ve vězení na Pankráci. Později i nadále bydleli v Potštejně.[9]
Rodina editovat
Ve Vídni se 12. prosince 1918 oženil s Hubertou, roz. Wurmbrand-Stuppach (24. 6. 1892 Mauer bei Wien – 4. prosince 1967 Steyersberg), dcerou Wilhelma hraběte Wurmbrand-Stuppach a jeho manželky Margarethy ze Schenku. Narodily se jim dvě děti:[1]
- 1. Marie Johanna (30. 7. 1919 Zámeček u Plzně – 17. 7. 2006 Hamilton, USA)
- ∞ (25. 11. 1948 Černíkovice) Ivan Laxa (29. 10. 1918 Praha – 8. 12. 1982 Boston, USA)
- 2. Kryštof (21. 6. 1927 Plzeň – 10. 12. 1999 Vídeň), v roce 1992 zrestituoval majetek
- ∞ (9. 11. 1957 Teplice) Drahoslava (Dana) Jiroušková (16. 3. 1933 Katovice u Strakonic – 7. 9. 2015 Černíkovice)
Manželka se po Hanušově smrti vystěhovala z Československa do Rakouska a bydlela u svého bratra.[10]
Ocenění editovat
Několikrát byl oceněn. Byl rytířem italského Řádu svatých Mořice a Lazara a držitelem královského švédského Řádu severní hvězdy.[3][6][7]
Odkazy editovat
Poznámky editovat
- ↑ V 19. století se rod Krakowských z Kolowrat rozdělil na dvě linie – starší (týneckou) Leopoldovu (1804–1863) a mladší (rychnovskou) Theodorovu (1806–1875). Františkem Antonínem II. Liebsteinským z Kolowrat vymřela v roce 1861 větev Kolowrat-Liebsteinských. V roce 1889 přešel se svolením císaře přídomek Liebsteinský na Theodorova syna Zdeňka (1836–1892).[2]
Reference editovat
- ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 222–223.
- ↑ a b VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 149. Dále jen Návraty české šlechty.
- ↑ a b c d e f JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 86. Dále jen Kolowratové. Věrně a stále.
- ↑ Návraty české šlechty, s. 150
- ↑ Paradoxy české šlechty, s. 315
- ↑ a b VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 314. Dále jen Paradoxy české šlechty.
- ↑ a b Návraty české šlechty, s. 152
- ↑ ŠTĚPÁNKOVÁ, Ivana. Kryštof Kolowrat-Krakowský. Jsem zvyklý se v životě rvát. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 12.
- ↑ Kolowratové. Věrně a stále, s. 88
- ↑ Návraty české šlechty, s. 153
Literatura editovat
- JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9.