Vít z Dampierre
Vít z Dampierre (francouzsky Gui de Dampierre, vlámsky Gwyde Dampierre, 1226? – 7. března 1305, Compiègne) byl flanderský hrabě a markrabě namurský. Po celý život byl poslušným vazalem francouzských králů a to až do roku 1294, kdy podpisem sňatkové dohody s anglickým králem změnil svůj osud. Zemřel v kmetském věku ve francouzském vězení. Zachoval se jeho žaltář, dnes v majetku brusselské královské knihovny.[pozn. 1]
| Vít z Dampierre | |
|---|---|
| flanderský hrabě a markrabě namurský | |
 | |
| Narození | 1226? Champagne |
| Úmrtí | 7. března 1305 Compiègne |
| Pohřben | klášter Flines |
| Manželky | Matylda z Béthuné Isabela Lucemburská |
| Potomci | Robert III. Flanderský Vilém z Dendermondu Markéta z Dampierre Beatrix z Dampierre Balduin Jan II. z Dampierre Filip z Dampierre Marie z Dampierre Jan I. z Namuru Filipa Flanderská Markéta Jindřich Vít z Namuru Johana Isabela Beatrix Flanderská |
| Rod | Dampierrové |
| Otec | Vilém II. z Dampierre |
| Matka | Markéta II. Flanderská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatVěrný leník francouzského krále
editovat
Narodil se jako druhý syn Viléma z Dampierre a Markéty, dcery flanderského hraběte Balduina IX. a budoucí dědičky své bezdětné sestry Johany Flanderské. Hraběnka Markéta byla provdaná podruhé, první sňatek byl papežem prohlášen za neplatný a na syny z tohoto svazku bylo až do roku 1249 pohlíženo jako na levobočky. Sama Markéta protežovala syny z druhého manželství z čehož plynula tzv. válka o následnictví, v níž z pozice lenního pána opakovaně zasahoval i francouzský král Ludvík IX. Roku 1235 se sestry dohodly, že dědictví se rozdělí mezi Markétiny syny na sedminy, z nichž dvě dostanou synové z Avesnes a pět sedmin Dampierrové.[1]
Po smrti staršího bratra Viléma při rytířském turnaji byl Vít roku 1252 na matčin návrh uznán francouzskou regentkou za nástupce ve flanderském hrabství a následně se na matčin popud pokusil zmocnit Zeelandských ostrovů. Roku 1253 byl poražen v bitvě u Walcherenu a se svými společníky zajat holandským regentem Florisem. Prostřednictvím Ludvíka IX. byl po zaplacení výkupného a na základě péronnského ustanovení v roce 1256 společně s bratrem Janem propuštěn. Až do roku 1278 vládl společně se svou matkou, která ke konci života abdikovala v jeho propsěch a odešla do klášterního ústraní ve Flines.[2]
Vít z Dampierre byl často u Ludvíkova dvora,[pozn. 2] a v roce 1270 se zúčastnil královy křížové výpravy. Po měsíci neúspěšného obléhání Tunisu kruciáta skončila smrtí Ludvíka IX. a křižáci se postupně vrátili domů. Hrabě zůstal věrným vazalem francouzského krále i během vlády Filipa III. a zúčastnil se po jeho boku řady vojenských dobrodružství.[3] Po Filipovi III. nastoupil na trůn jeho syn Filip IV. a situace se změnila.
Námluvy s Anglií
editovatFilip IV. obsadil roku 1294 Akvitánii, která patřila anglickému králi. Ten na oplátku uvalil obchodní embargo na francouzské spojence, což se dotklo i Flander, které byly závislé na dodávkách anglické vlny. Již roku 1293 Vít z Dampierre uzavřel s anglickým králem Eduardem I. dohodu o sňatku dcery Filipy s anglickým následníkem. Tzv. smlouva z Lierre byla zpečetěna v létě 1294[4] a Vít z Dampierre jejím podepsáním změnil osud své rodiny i celých Flander.
V září téhož roku seznámil se svými plány francouzského krále Filipa IV. jako svého lenního pána. Ten nesouhlasil, následovalo zatčení a do vězení byli zároveň s hrabětem vsazeni i jeho dva synové. Na svobodu se všichni tři dostali na počátku roku 1295 výměnou za Filipu, kterou francouzský král požadoval.[5][pozn. 3] Vztahy mezi flanderským hrabětem a jeho lenním pánem se nadále zhoršovaly, Filip IV. začal důrazně zasahovat do správy hrabství a dosadil tam své zástupce.
Na počátku roku 1297 Vít z Dampierre uzavřel spojenectví s Eduardem I. a se všemi náležitostmi vypověděl lenní slib francouzskému králi. Ten pak považoval Flandry za své a Víta z Dampierre tituloval pouze jako markýze z Namuru, což byla část jeho panství připadající k říši. Na základě smlouvy z Melunu[pozn. 4] se hrabě dočkal také exkomunikace.[6] V létě téhož roku francouzské vojsko vniklo do Flander, obsadilo pár měst a v bitvě u Furnes byl hrabě bez podpory anglického spojence se svým chabým vojskem poražen.
Za zprostředkování papežských legátů bylo uzavřeno tříleté příměří[7] a na jaře 1298 se znepřátelené strany sešly v Římě. Své zástupce vyslal francouzský král i král anglický. Flanderský hrabě vyslal své dva syny Roberta z Béthune a Jana z Namuru. Papež Bonifác VIII. úspěšně usmířil oba krále a dohodl sňatky mezi jejich rodinami.[pozn. 5] Vít z Dampierre zůstal zcela osamocen a opuštěn všemi spojenci. Unavený starý hrabě předal vládu nad Flandrami nejstaršímu synovi Robertovi z Béthune.
Na počátku roku 1300 vnikli Francouzi znovu do Flander a v létě se Dampierrové v Gentu vzdali. Vít z Dampierre, Robert z Béthune a Vilém z Crèvecœuru byli zajati a odvezeni do rytířské vazby ve Francii.[8] Synové z druhého manželství odjeli do Namuru[pozn. 6] a hrabství přešlo do správy královských úředníků. Zvýšení daní vyvolalo napětí mezi obyvatelstvem. Bohatá města navázala spojení s dosud svobodnými syny starého hraběte - Vítem a Janem Namurskými, kteří povolali na pomoc synovce Viléma z Jülichu. Doutnající sud vzpoury vybuchl v Bruggách, kde byli při tzv. jitřních hodinkách povražděni všichni Francouzi.[pozn. 7] Filip IV. poslal do Flander trestnou výpravu pod velením zkušeného Roberta z Artois. Mladí Dampierrové ho v létě 1302 společně s vlámskou domobranou porazili svými holemi v bitvě u Courtrai. Francouzský král pak urychleně uzavřel roku 1303 tzv. pařížský mír s Anglií a s Vlámy dohodl příměří. Dokonce propustil na svobodu hraběte a jeho syna Viléma z Crèvecœuru. 20. září 1303 se dohodli na příměří, které mělo trvat do 17. května následujícího roku. Zimní jednání nepřinesly žádné ovoce. V srpnu 1304 porazil Filip Vlámy u Zierikzee a u Mons-en-Pévèle.
Starý hrabě se vrátil do francouzského vězení, kde na jaře 1305 v požehnaném věku 80 let zemřel. Jeho ostatky byly pohřbeny v klášteře Flines.[10][pozn. 8] Smlouva z Athis-sur-Orge byla uzavřena v červnu téhož roku a jeho syn Robert za cenu četných ústupků a válečných reparací získal zpět Flanderské hrabství.
Potomstvo
editovat1. manželství ∞ 1246 Matylda z Béthuné († 1264)
- Robert III. Flanderský (1247/1249–1322)
- ∞ Blanka z Anjou († 1269)
- ∞ Jolanda Burgundská (1247–1280)
- Vilém z Dendermondu (1249/1250–1311) ∞ Alix z Clermontu-Nesle († 1330)
- Jan II. z Dampierre, biskup v Métách a v Lutychu (1250–1290)
- Markéta z Dampierre (1251/1253–1285) ∞ Jan I. Brabantský (1252–1294)
- Balduin (1252–1296)
- Beatrix z Dampierre († 1291) ∞ Floris V. Holandský (1254–1296)
- Filip z Dampierre († 1318)
- ∞ 1284 Mahaut z Courtenay († 1303)
- ∞ 1304 Filipa z Milly († 1335)
- Marie z Dampierre (1264–1297)
- ∞ Vilém z Jülichu († 1278)
- ∞ Simon II. z Chateauvillain († 1305)
2. manželství ∞ 1265 Isabela Lucemburská († 1298)
- Jan I. z Namuru (1267–1330)
- ∞ manželka Markéta z Clermontu (1289–1309)
- ∞ manželka Marie z Artois (1291–1364)
- Filipa Flanderská (1268–1306)
- Jindřich Flanderský (1270–1337) ∞ Markéta z Cleves († po 1325)
- Vít z Namuru († 1311) ∞ Markéta Lotrinská († 1348)
- Johana z Namuru (1274–1296), jeptiška ve Flines
- Beatrix Flanderská (1280-cca 1307) ∞ 1287 Hugo II. ze Châtillonu († 1307)
- Markéta z Namuru (1282–1331)
- ∞ Alexandr Skotský (1264–1284)
- ∞ Renaud I. z Geldern (1255–1326)
- Isabela z Dampierre (1277–1323) ∞ Jan I. z Fiennes (1277–1331)
Vývod z předků
editovatOdkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Brussels, Royal Library of Belgium, MS 10607
- ↑ Jeho syn Robert z Béthune se podílel na italské výpravě králova bratra Karla z Anjou a dostal za manželku jeho dceru.
- ↑ Nebohá dívka zůstala na kapetovském dvoře až do své smrti roku 1306.[5]
- ↑ Smlouva z roku 1226, kterou podepsal flanderský hrabě Ferdinand Portugalský, aby se dostal z dlouholetého žaláře po prohrané bitvě u Bouvines.
- ↑ Filipino místo po boku anglického prince zaujala dcera Filipa Sličného a jeho sestra se stala manželkou krále Eduarda I.
- ↑ Jako říšská knížata se nemusela podrobit francouzskému králi.[9]
- ↑ Byli rozpoznáni podle toho, že neuměli se správným přízvukem vyslovit Schild en vrijd - Štít a přítel
- ↑ Klášter byl zrušen roku 1792 a v letech následujících došlo k demolici budov. Hraběcí náhrobky se dochovaly pouze na kresbách Antoine de Succy.
Reference
editovat- ↑ LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0685-5. S. 176.
- ↑ HÉLARY, Xavier. Courtrai 11. července 1302. Praha: Karolinum, 2017. 147 s. ISBN 978-80-246-3609-2. S. 13.
- ↑ Hélary, str. 13
- ↑ Hélary, str. 27
- ↑ a b Hélary, str. 28
- ↑ Hélary, str. 30
- ↑ Hélary, str. 32
- ↑ Hélary, str. 35
- ↑ Hélary, str. 34
- ↑ Histoire de l'abbaye de Flines, par Mgr Edouard Hautcoeur
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vít z Dampierre na Wikimedia Commons
| Namurský markrabě | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Jindřich III. |
1268–1297 Vít z Dampierre |
Nástupce: Jan I. |
| Flanderský hrabě s Markétou II. do 1278 | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Markéta II. |
1251–1305 Vít z Dampierre |
Nástupce: Robert III. |
