Otevřít hlavní menu

Vít z Namuru

francouzský šlechtic

Vít z Namuru (nizozemsky Gwijde van Namen, francouzsky Gui de Namur, 1270?13. října 1311, Pavie) byl hrabě ze Zeelandu a aktivní účastník nepokojů ve Flandrech a války s francouzským králem.

Vít z Namuru
hrabě ze Zeelandu
Vít z Namuru s Jindřichem Lucemburským
Vít z Namuru s Jindřichem Lucemburským
Narození 1270?
Úmrtí 13. října 1311
Pavie
Manželky Markéta Lotrinská
Dynastie Dampierrové
Otec Vít z Dampierre
Matka Isabela Lucemburská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Vlámové s goedendagy v bitvě u Courtrai
 
Vít v zajetí v bitvě u Zierikzee

Narodil se jako nejmladší[1] ze tří synů flanderského hraběte Víta z Dampierre a jeho druhé choti Isabely, dcery Jindřicha V. Lucemburského. Jeho otec byl celý život poslušným vazalem francouzských králů a to až do roku 1294, kdy podpisem sňatkové dohody s anglickým králem změnil osud celé rodiny a hrabství.

Následovala bitva u Furnes, kde byli Dampierrové poraženi, pak tříleté příměří a nakonec se starý hrabě ocitl v nepřízni mocných sám a opuštěný. Vzdal se vlády ve prospěch nejstaršího syna a v létě roku 1300 se oba opět ocitli ve vězení francouzského krále Filipa IV. Ve Flandrech vládli Filipovi zmocněnci a bohatá města navázala spojení s dosud svobodnými syny starého hraběte – Vítem a Janem, kteří povolali na pomoc synovce Viléma z Jülichu.

Po krvavém povstání v Bruggách poslal Filip IV. do Flander trestnou výpravu. Ta se střetla s vlámskou domobranou v bitvě u Courtrai. Vít se o velení podělil se svým synovcem Vilémem z Jülichu a Janem z Renesse. Stejně jako měšťané bojovali pěšmo s goedendagy a Francouzi utrpěli drtivou porážku. Vilém z Jülichu chtěl pokračovat ve válce, kdežto Vít s bratrem Janem se pokoušeli o smír. Nabídli francouzskému králi, že vykonají pouť na Kypr a u Courtrai založí klášter s dvaceti jeptiškami, jež se budou modlit za mrtvé francouzské rytíře.[2] Válka s drobnými přestávkami pokračovala dál.

11. srpna 1304 Vít prohrál s Francouzi námořní bitvu u Zierikzee a skončil v okovech.[3] Nemohl se tak zúčastnit bitvy u Mons-en-Pévèle, kde Vlámové prohráli. Na svobodu se dostal o rok později na základě smlouvy z Athis-sur-Orge a musel se vzdát svého nároku na Zeeland.

11. května 1308 v Nivelles uzavřel obranný spolek se svými sousedy Jindřichem Lucemburským, Janem Brabantským a Vilémem Henegavským, v němž pánové mimo jiné podepsali dohodu o tom, že pokud některý z nich získá korunu římského krále, potvrdí ostatním jejich léna.[pozn. 1][4] Římským králem se stal Vítův bratranec Jindřich Lucemburský a právě na jeho dvoře se byl Vít společně s bratrem Robertem častým hostem.[pozn. 2] Roku 1309 se stal členem Jindřichova poselstva, které mělo požádat papeže v Avignonu o souhlas s císařskou korunovaci.[6] Mise byla úspěšná. Poté se vydal s Jindřichem VII. na římskou jízdu.[7] Na jaře 1311 se oženil s Markétou, dcerou lotrinského vévody Theobalda II.[pozn. 3] Zemřel půl roku poté ve vojenském ležení před Pavií na morovou epidemii.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Římský král Albrecht byl v tu dobu již po smrti, zavražděný svým synovcem Janem.
  2. Což potvrzuje jeho časté jmenování ve svědečných řadách listin novopečeného římského krále.[5]
  3. Manželství bylo bezdětné, měl pouze levobočka Ludvíka, budoucího biskupa v Auxerre.

ReferenceEditovat

  1. HÉLARY, Xavier. Courtrai 11. července 1302. Praha: Karolinum, 2017. 147 s. ISBN 978-80-246-3609-2. S. 33. 
  2. Hélary, str. 103
  3. Hélary, str. 105
  4. HOENSCH, Jörg K. Lucemburkové – Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-518-5. S. 25. 
  5. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. Praha: Svoboda, 1994. ISBN 80-205-0291-2. S. 108. 
  6. Spěváček, str. 101
  7. Spěváček, str. 169

Externí odkazyEditovat