Otevřít hlavní menu
Mapa minského ghetta, kterou vytvořila profesorka Barbara Epstein

Minské ghetto bylo vytvořeno krátce po německé invazi do Sovětského svazu. Bylo jedno z největších ve východní Evropě a největší na Německem okupovaném území Sovětského svazu.[1] Ubytovávalo kolem 100 000 Židů, z nichž většina zahynula v holokaustu.

Obsah

HistorieEditovat

Sovětské sčítání lidu z roku 1926 ukázalo, že v Minsku žilo 53 700 Židů (tvořili téměř 41% obyvatel města).[2]

Ghetto bylo vytvořeno krátce po nacistické invazi do Sovětského svazu a dobytí města Minsk, hlavního města Běloruské SSR, 28. června 1941.[2] Pátý den okupace bylo nacisty zabito 2 000 Židů a od té doby bylo vraždění Židů běžnou událostí.[2] V prvních měsících nacistické okupace bylo převážně oddíly Einsatzgruppen zavražděno asi 20 000 Židů.[1]

17. července 1941 byl vytvořen Říšský komisariát Ostland. 20. července bylo založeno minské ghetto.[3] Také vznikla Židovská rada (Judenrat).[2] Celkový počet obyvatel ghetta činil kolem 80 000 (podle některých zdrojů to bylo přes 100 000 lidí), z nichž asi 50 000 byli předváleční obyvatelé, zbývající byli uprchlíci a Židé násilně přesídleni nacisty z okolních osad.[1][2][3]

 
Židé v minském ghettu v roce 1941

V listopadu roku 1941 bylo v Minsku založeno druhé ghetto pro Židy deportované ze západu. Byli převážně z Německa a Protektorátu Čech a Moravy; za jeho vrcholu mělo asi 35 000 obyvatel.[1][1][2][3] Mezi obyvateli těchto dvou ghett byl povolen malý kontakt.[1][1][2][3]

Stejně jako v mnoha jiných ghettech museli Židé pracovat v továrnách nebo na jiných nacistických operacích.[3] Obyvatelé ghetta žili v extrémně špatných podmínkách s nedostatečnou zásobou potravin a zdravotnických potřeb.[2]

V březnu roku 1942 bylo zabito přibližně 5 000 Židů nedaleko od místa, kde stojí "Pit", památník ghetta Minsk. Podle oficiálních nacistických dokumentů bylo v srpnu v ghettu méně než 9 000 Židů.[2] 21. října 1943 bylo ghetto zlikvidováno[2] spolu s mnoha Židy umírajícími ve vyhlazovacím táboře Sobibor.[3] Několik tisíc bylo zmasakrováno ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec. (Malý Trostinec byla ještě před válkou vesnice několik kilometrů na východ od Minsku).[3] 3. července 1944, kdy dobyla Rudá armáda město zpět, bylo naživu už jen několik Židů.[2]

OdporEditovat

 
Mikhail Gebelev, vedoucí odporu

Ghetto v Minsku se vyznačuje jeho velkou odbojovou organizací, která úzce spolupracovala se sovětskými partyzány. Asi 10 000 Židů se podařilo uprchnout z ghetta a zapojit se do partyzánských skupin v okolních lesích.[1][2][3] Barbara Epstein odhaduje, že přežila pravděpodobně polovina z nich a poznamenává, že se kolem 30 000 lidí pokusilo z ghetta v Minsku uniknout a přidat se k partyzánům (20 000 z nich však mohlo zemřít na cestě).

HistoriografieEditovat

Příběh minského ghetta nebyl dobře prozkoumán až do konce 20. století. Představitelé běloruské komunistické strany neorganizovali žádnou evakuaci obyvatel města před nacistickým vojskem. Později spolupracovali na vytváření falešných příběhů o evakuacích, které zorganizovali. Také se pokusili poškodit dobré jméno odbojové organizace v Minsku za styky s nacisty. Ve Spojených státech za studené války nebyl výzkum komunistického odporu hlavní prioritou. Židovská historiografie se nechtěla soustředit na problematiku komunistických židovských partyzánů.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h Donald L. Niewyk, Francis R. Nicosia, The Columbia Guide to the Holocaust, Columbia University Press, 2003, ISBN 0231112017, Google Print, p.205
  2. a b c d e f g h i j k l Minsk Ghetto. www.actionreinhardcamps.org [online]. [cit. 08-08-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-07-2011. 
  3. a b c d e f g h MINSK at Holocaust Encyclopedia

Další literaturaEditovat

Externí odkazyEditovat