Otevřít hlavní menu

Friedrich Egermann

český podnikatel a sklář

Friedrich (Bedřich) Egermann (5. března 1777 v Šluknově[1]1. ledna 1864 v Novém Boru[2]) byl sklářský odborník a zdatný obchodník v Novém Boru, vynálezce nových druhů skla exportovaného poté do mnoha zemí světa.

Friedrich Egermann
Egermann na portrétu z roku 1858
Egermann na portrétu z roku 1858
Narození 5. března 1777
Šluknov
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 1. ledna 1864 (ve věku 86 let)
Nový Bor
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotopisEditovat

Bedřich Egermann se narodil v roce 1777 na šluknovském zámku jako syn vrchnostenského úředníka Friedricha Egermanna a Rosiny Kittelové.[3] Od roku 1786 pobýval u svého strýce Ignáce Kittela, faráře v Polevsku.[3] Učil se sklářskému řemeslu v Chřibské u svého strýce Adolfa Kittela, ale nedoučil. Vyučil se však malířem skla, malbu i rytectví skla ve své činnosti využil a zdokonalil. V Chřibské jej přijali do cechu sklářů, sklomalířů a pozlacovačů skla. Pak se vydal na tovaryšskou cestu do horního Saska. Zaučil se malířem porcelánu v porcelánkách v Geře a na hradě Albrechtsburg v Míšni, v proslulé míšeňské porcelánce. Dovednost malby na sklo či porcelán si následně zdokonalil dvouletým studiem kresby u patera Marcela Fromma v piaristické koleji v Novém Boru. Získané znalosti výroby barevných kompozic, doplněné studiem vzorů vídeňského mistra Antonína Kothgassera zúročil ve své dílně, kterou si postavil v Polevsku. Tam se roku 1806 oženil s Alžbětou Schürerovou, dcerou tamního skláře a podnikatele Benedikta Schürera.[4]

S tchánovými zkušenostmi a věnem své manželky Egermann pokračoval v úspěšném podnikání v Novém Boru (tehdy Haida), kde se roku 1820 usadil jako měšťan. Prosperitou podnikání brzy dílnu rozšířil na huť a pořídil si výstavný dům na náměstí, v němž se dnes nachází Sklářské muzeum. V něm vybudoval také rafinérii skla. Se sklem začal experimentovat již roku 1816, vyráběl barevné sklo rubínvé, přetahované barevným emailem a probrušované, čiré sklo přetahované barevnými lazurami (zvl. žlutými a červenými), vynalezl sklo achátové, červené jaspisové i různobarevné mramorové, jež vzápětí zdokonalila sklárna v Harrachově a jihočeské sklárny Jiřího Buquoye v Nových Hradech[5]. Egermannovo lithyalinové sklo, které vynalezl roku 1828, je opakní červené sklo na povrchu lazurované.[6] Egermannova žlutá lazura se ve 30. letech uplatňovala i na skle malovaném transparentními listry. Červená lazura byla až do roku 1840 jeho výhradním patentem a později se rozšířila na Borsku i do dalších skláren v Čechách.[7] Bedřich Egermann byl objevitelem měděné lazury,[8] červené rubínové sklo i červenou lazurou přetahované a ryté sklo (Rotbeize) vyvážel Egermann pod svým jménem z Novoborska i do zahraničí. Jeho úspěšnou výrobu roku 1864 převzal Friedrichův syn Anton Ambrož. Stalo se synonymem pro české sklo v celém světe a jako oblbený artikl se vyrábí dosud.[9] Nový typ některých výrobků byl univerzitou ve Vídni pojmenován lithyalinem. Od roku 1832 své sklo začal vyrábět průmyslově ve své rafinérii, kde zaměstnával 200 zaměstnanců.

UznáníEditovat

Od 40. let užíval titul privilegovaného císařského a královského výrobce s oprávněním prodávat sklo po celé monarchii. Do obchodní činnosti se zapojili také Friedrichovi bratři Johann Wenzel a Ignác. V roce 1833 získal stříbrnou medaili od Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V roce 1848 pak obdržel medaili zlatou.

 
Galerie Egermann na novoborském náměstí Míru

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b JINDRA, Vladislav, et al. Bedřich Egermann. Na počest 130. výročí významného sklářského půkopníka. Novoborský měsíčník (mimořádné číslo). 1994. 
  4. VESELÝ, Josef. 938. schůzka: Král skla Bedřich Egermann [online]. Český rozhlas, 2013-06-13 [cit. 2018-03-06]. Dostupné online. 
  5. Olga Drahotová, České sklo. Artia Praha 1986, s. 164-168
  6. Drahotová O, 1985, s. 217
  7. Drahotová O, 1985, s. 166
  8. EXNAR, Petr. Měděná lazura [online]. 2002 [cit. 2018-03-06]. Dostupné online. 
  9. ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory. Liberec: Kalendář Liberecka, 2011. ISBN 978-80-87213-09-4. Kapitola Lužickohorské sklářství, s. 135. 

LiteraturaEditovat

  • DRAHOTOVÁ, Olga: České sklo. Artia Praha 1986
  • Olga Drahotová, Evropské sklo, Artia Praha 1985

Externí odkazyEditovat