Eurostar je mezinárodní železniční dopravce zajišťující spojení vysokorychlostními vlaky mezi Spojeným královstvím, Francií, Belgií a Nizozemskem. Společnost zahájila provoz v roce 1994 při příležitosti otevření železničního tunelu pod Lamanšským průlivem - Eurotunelu, který vlaky Eurostar při své cestě mezi Londýnem a kontinentální Evropou využívají.

Eurostar
Logo
Logo
Základní údaje
Datum založení14. listopadu 1994
Identifikátory
Oficiální webwww.eurostar.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Síť vlaků Eurostar

Historie editovat

Základem pro vznik Eurostaru bylo rozhodnutí, že Eurotunel budou kromě kyvadlových vlaků FolkestoneCalais přepravujících osobní automobily, nákladní automobily a autobusy využívat také osobní a nákladní vlaky spojující vzdálenější místa. Společnosti British Rail a SNCF tak uzavřely s Eurotunelem smlouvu, že pro tento účel využijí polovinu kapacity tunelu. V roce 1987 zřídila Británie, Francie a Belgie mezinárodní projektovou skupinu, která měla vybrat vhodný typ vysokorychlostní vlakové soupravy. Díky zkušenostem s provozem vlaků TGV byla vybrána francouzská technologie, která později posloužila jako základ pro nové vlaky. Na konci roku 1989 bylo u francouzské společnosti Alstom objednáno celkem 38 vlakových souprav. První zkušební vlak Eurostar projel tunelem z Francie do Velké Británie v polovině června roku 1993.

Provoz editovat

Vlaky Eurostar začaly z londýnské stanice Waterloo do Paříže a Bruselu pravidelně jezdit 14. listopadu 1994. Jízdní doba byla 2:35 h do Paříže a 2:20 h do Bruselu. V září 2007 byl dokončen 2. úsek nové vysokorychlostní tratě mezi Londýnem a Eurotunelem (High Speed 1, dříve Channel Tunnel Rail Link), čímž byla jízdní doba zkrácena o 20 minut. Ve stejném roce přestaly vlaky Eurostar využívat nádraží Waterloo a přesunuly se na zmodernizované londýnské nádraží St Pancras International.

Mezi pravidelné destinace se postupem času zařadily stanice Calais, Lille a Marne-la-Vallée (Disneyland Paris), některá města v jižní Francii (Lyon, Avignon a Marseille), letoviska ve francouzských Alpách (Moûtiers, Aime-la-Plagne a Bourg-Saint-Maurice) a v dubnu 2018 také Antverpy, Rotterdam a Amsterdam.[1] Na území Spojeného království vybrané vlaky obsluhují také stanice Ebbsfleet a Ashford.

Vozový park editovat

Class 373, Eurostar e300 nebo TGV TMST editovat

 
Jednotka 373 na francouzské LGV Nord

První generaci vlaků Eurostar vyráběla francouzská společnost Alstom v letech 1992-1996. Tyto tří nebo čtyřsystémové jednotky vychází z TGV a jsou s ohledem na bezpečnostní opatření související s provozem v Eurotunelu sestaveny z dvou půlvlaků: každý z nich je tvořen čtyřnápravovým hnacím (čelním) vozem a sedmi nebo devítivozovou soupravou osobních vozů s Jakobsovými podvozky a s jedním hnacím podvozkem na straně hnacího vozu. Díky tomuto uspořádání je možné v případě potřeby jednotku rozpůlit a pokračovat v jízdě s polovinou vlaku. Vyrobeno bylo celkem 38 jednotek, z toho 31 s osmnácti vloženými vozy pro mezinárodní dopravu mezi Spojeným královstvím, Francií a Belgií a 7 s čtrnácti vloženými vozy pro vnitrostátní dopravu na území Velké Británie.

Class 374, Eurostar e320 editovat

V letech 2011-2018 vyrobila společnost Siemens pro Eurostar 17 šestnáctivozových jednotek Velaro. Jednotky byly odvozeny od vlaků ICE 3 provozovaných Deutsche Bahn a jsou stejně jako řada 373 sestaveny z dvou půlvlaků, v tomto případě osmivozových. Jednotky jsou čtyřsystémové a disponují distribuovaným pohonem - osm vozů má hnací a osm běžné nápravy.

Řada Vyrobeno ks Počet vozů Kapacita Délka jednotky Maximální rychlost Výkon Trakční soustavy Roky výroby Trasy
Class 373/1

Eurostar e300

31 18 (+2 hnací) 750 sedadel 387 metrů 300 km/h

160 km/h v Eurotunelu

a při napájení třetí

kolejnicí

12,2 MW (25 kV)

5,7 MW (3000 V)

3,4 MW (750 V)

25 kV 50 Hz AC

3000 V DC

1500 V DC (pouze 5 upravených jednotek)

750 V DC (napájení z třetí kolejnice)

1992-1996 Londýn - Paříž

Londýn - Brusel

Londýn - Marne-la-Vallée

Londýn - Bourg-Saint-Maurice

Londýn - Marseille

Class 373/2 7 14 (+2 hnací) 558 sedadel 312 metrů 25 kV 50 Hz AC

3000 V DC

750 V DC (napájení z třetí kolejnice)

1992-1996 v provozu u SNCF
Class 374

Eurostar e320

17 16 902 sedadel 390 metrů 320 km/h

160 km/h v Eurotunelu

16 MW 25 kV 50 Hz AC

15 kV 16,7 Hz AC

3000 V DC

1500 V DC

2011-2018 Londýn - Paříž

Londýn - Brusel

Londýn - Amsterdam

Spojení se s Thalys editovat

Eurostar a Thalys odtajnili v únoru 2018 svůj plán na spojení v jednu organizaci, která by nesla název Green Speed. K tomuto spojení došlo 1. 10. 2023, ale bylo upuštěno od pojmenování Green Speed, pouze se změnil design loga. Cílem projektu je zvýšení konkurenceschopnosti vůči letadlům, podpora ekologické železniční dopravy a snížení nákladů na údržbu. Do roku 2030 plánuje Eurostar přepravovat 30 milionů cestujících ročně.[2]

Kolaps provozu v prosinci 2009 editovat

Vlna mrazů v prosinci 2009 způsobila kolaps železniční dopravy v tunelu pod Lamanšským průlivem v důsledku přerušení provozu vlaků Eurostar. Postiženy byly desítky tisíc cestujících. Noc z 19. na 20. prosince 2009 strávilo v tunelu v porouchaných vlacích přes dva tisíce cestujících. Příčinou problémů byl sníh a výrazný rozdíl mezi teplotou v tunelu a mimo něj. Pascal Sainson z firmy Groupe Eurotunnel S.A. uvedl, že se sníh dostával do ventilačních systémů a v tunelu po roztátí zkratoval elektrický systém motorů jednotek.[3]

Někteří lidé byli nucení čekat přes 15 hodin zavřeni ve vlacích v zimě, bez informací, bez vody, bez jídla, bez funkční klimatizace a toalet. Francouzský europoslanec Dominique Baudis uvedl, že z porouchaných vlaků museli cestující vystupovat jedinými dveřmi ve skupinách po deseti do únikového tunelu. Poté byli odváženi druhou tunelovou rourou soupravami pro přepravu automobilů.[4] Ve Folkestonu na britské straně tunelu čekali ještě hodinu, než mohli ze soupravy vystoupit.[3]

Galerie editovat

Související články editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eurostar na anglické Wikipedii.

Externí odkazy editovat