Egocentrismus

Egocentrismus (z lat. doslova sebestřednost) v centru zájmu toho egocentrického člověka je jenom jeho vlastní ego (odtud pak název tohoto slova –centrum ega).

praxi se egocentrismus projevuje tak, že dotyčný člověk buď zčásti, nebo zcela opomíjí jiné dění, problémy ostatních, nevnímá své okolí apod. Vyhrocená forma egocentrismu je nazývána jako egoismus, jenž mívá často podobu prostého sobectví (antonymum k altruismu).

Důležité je umět se orientovat mezi pojmy Já a Ego, které jsou v psychologii hojně užívány. Zatímco Já je více obecné a charakterizuje také další koncepce osobnosti, pojem ego vyjadřuje „klíčový hypotetický konstrukt pro vysvětlení lidského duševního života, obecně fungující lidský egocentrismus, tj. egocentrický obraz světa a egovztažnou motivaci jako základ psychické činnosti každého jedince“ a je ústředním tématem psychoanalýzy.[1] Psychologie ega se dostala do povědomí vědeckého světa díky W. Jamesovi, který jako první popsal jeho 2 aspekty: Já jako subjekt duševní činnosti („I-self“) a Já jako objekt duševní činnosti („Me-self“). Pod pojmem „Me-self“ se skrývá ono sebepojetí, vnímání vlastní osoby odlišné od druhých. Myself je definováno jako „suma všeho, co člověk může nazvat svým vlastním“. Rozvíjení ega je celoživotní proces, ve kterém se objevují změny ve stabilitě ega, zejména v období dospívání a také v kritických situacích či krizích. V tomto procesu vývoje dochází k tzv. učení být sám sebou, kdy si vytváříme osobní identitu na základě uspořádání si zkušeností a poznání.[2][3]

PopisEditovat

Jedná se, mimo jiné, o doprovodný znak dospívání a rané adolescence. Egocentrický jedinec považuje své „já“ za střed všeho jednánímyšlení, veškeré dění vztahuje výhradně ke své vlastní osobě. Jedině on sám (a nikdo jiný) uvažuje a hodnotí vše správně.

Egocentrismus v dětstvíEditovat

Podle teorie kognitivního vývoje švýcarského psychologa Jeana Piageta nastává u dětí mezi druhým až sedmým rokem života fáze, během níž se v jedinci teprve utváří koncept subjektivity a objektivity. To znamená, že dítě není schopné vnímat perspektivu ostatních a jako obecně platné bere pouze své pocity a tím pádem je egocentrické. Piaget a další navrhují, že pro kognitivní vývoj jedince v této fázi je prospěšné trávit čas spíš se svými vrstevníky než s dospělými. Měli by se s nimi účastnit her a skupinových aktivit, a tak docílit lepšímu porozumění empatie a subjektivity.[4]

Určitou míru egocentrismu má každá lidská bytost v sobě zakořeněnou. Hlavně během předškolních let se u dětí tento dětský egocentrismus projevuje. Jde o proces, během kterého si dítě uvědomuje a prosazuje své přání bez ohledu na následky na okolí.[5]

ReferenceEditovat

  1. CAKIRPALOGLU, PANAJOTIS, 1954-. Úvod do psychologie osobnosti. Vyd. 1. vyd. Praha: Grada 287 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-4033-1, ISBN 80-247-4033-8. OCLC 791319329 
  2. BLATNÝ, MAREK, 1965-. Temperament, inteligence, sebepojetí : nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Vyd. 1. vyd. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR 150 s. s. Dostupné online. ISBN 80-86620-05-0, ISBN 978-80-86620-05-3. OCLC 53265996 
  3. NAKONEČNÝ, MILAN, 1932-. Sociální psychologie. Vyd. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Academia 498 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1679-9, ISBN 80-200-1679-1. OCLC 428370772 
  4. AALSMA, Matthew C.; LAPSLEY, Daniel K.; FLANNERY, Daniel J. Personal fables, narcissism, and adolescent adjustment. Psychology in the Schools. 2006, roč. 43, čís. 4, s. 481–491. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0033-3085. DOI:10.1002/pits.20162. 
  5. VÁGNEROVÁ, MARIE, 1956-. Vývojová psychologie : dětství, dospělost, stáří. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 522 s. s. Dostupné online. ISBN 80-7178-308-0, ISBN 978-80-7178-308-4. OCLC 44526548 

Související článkyEditovat