Antonymum

protikladný význam

Antonymum (z řec. αντί anti proti; ὄνομα onoma jméno), též opozitum /opozita/ označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu.[1] Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce).

Druhy antonym

editovat

Antonyma dělíme na:

  • polární,
  • komplementární.

K antonymii se zpravidla řadí i antonyma:

  • konverzní,
  • kontextová.

Polární antonyma

editovat

Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň:

  • velký × malý
  • obrovský × malinký
  • teplý × studený
  • sever × jih
  • černý × bílý

Komplementární antonyma

editovat

Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou ne-, ale existují i jiné dvojice:

  • přítomný × nepřítomný
  • katolík × nekatolík
  • pravda × lež
  • hluchý × slyšící

Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech:

  • muž × žena (v právním a běžném významu komplementární, biologicky i polární)
  • uvnitř × venku (pokud se nepočítá s mezipolohou)

Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma):

  • vejít × vyjít
  • od × k
  • sestavit × rozebrat
  • nakládka × vykládka
  • svolaný × rozpuštěný

Konverzní antonyma

editovat

Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu:

  • rodič × dítě
  • učitel × žák
  • prodávat × kupovat

Kontextová antonyma

editovat

Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie:

  • křesťan × muslim
  • křesťan × nevěřící
  • mluvit × zpívat
  • mluvit × být potichu
  • Čech × Němec
  • jablko × hruška
  • černý × hnědý (uhlí)
  • elektrický × plynový (sporák)

Autoantonyma

editovat

Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov.

V češtině se vyskytují jen ojediněle: zřejmě – pravděpodobně i zjevně, pedofil – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, soudruh – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury, zřízený – založený i (ro)zbitý.

Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (imago – obraz i vzor, altus – vysoký i hluboký, clam – potichu × clamare – křičeti), řečtině (farmakon – lék i jed, hagios – svatý i ohavný), angličtině (apparent – zjevný i domnělý, virtual - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (host je v latině nepřítel, úžas je v ruštině hrůza, strašlivý ve staročeštině znamenalo bojácný).[2]

Reference

editovat
  1. ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 264. 
  2. Stanislav Komárek, Jazyk vědy a polární myšlení Archivováno 7. 1. 2007 na Wayback Machine. (převzaty příklady antagonym z cizích jazyků)

Související články

editovat

Literatura

editovat
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých synonym a antonym. Brno: Lingea, 2007. 
  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv autorů. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. Kapitola slovní zásoba, s. 112–113. 

Externí odkazy

editovat
  •   Slovníkové heslo antonymum ve Wikislovníku