Diogenes (opera)
Diogenes je jednoaktová komorní opera českého skladatele Ilji Hurníka na vlastní námět a libreto. Poprvé ji uvedla 24. února 1976 brněnská Miniopera v Divadle Reduta.
| Diogenes | |
|---|---|
 Ilja Hurník | |
| Základní informace | |
| Žánr | komorní opera |
| Skladatel | Ilja Hurník |
| Libretista | Ilja Hurník |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | čeština |
| Datum vzniku | 1973 |
| Premiéra | 24. února 1976, Brno, Miniopera – Divadlo Reduta |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vznik, charakteristika a historie opery
editovatIlja Hurník napsal tuto krátkou operu v roce 1973[1] (nebo 1974[2]) s několikaletým odstupem od předchozího operního triptychu Mudrci a bloudi, jehož provedení bylo zmařeno. Svými rozměr, pojetím a formou apokryfu se podobá jednotlivým částem Mudrců a bloudů, jichž je volným pokračováním.[2] Tématem Diogena je radost, kterou má člověk, když sám hudbu vytváří nebo provozuje.[1] (K tomuto tématu se ve větším formátu Hurník vrátil v následujícím operním triptychu Rybáři v síti.) Diogenes je psán jen pro čtyři sólisty a velmi komorně obsazený orchestr.[3]
Opera byla poprvé uvedena v rámci pořadu Večer operních apokryfů, který vedle Diogena obsahoval Odysseův návrat Josefa Berga a Dido a Aeneas Henryho Purcella.[4] V této verzi byla předvedena i na Mladé Smetanově Litomyšli v roce 1979.[5] Znovu jej nastudovala pražská Hudební fakulta Akademie múzických umění v roce 1984 (hrála ji s operou Zámečník klasicistního skladatele Johanna Mederitsche,[6] a dále roku 1992 Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, tentokrát v kombinaci s operou Erat unum cantor bonus českého klasicistního skladatele Františka Xavera Brixiho.[7]
Podle Ladislava Šípa charakterizuje Hurníkova Diogena poezie a diskrétnost. Libreto je psáno s jemným humorem, vtip je přítomen i v hudbě (například když se Apollón rozezpívává), dialogy jsou více zpívané než recitativní. Hudební půdorys se klene od umírněného začátku, kdy hudba vyjadřuje atmosféru horkého jižního poledne a klid Diogenovy samoty, přes vzrušený vrchol v milostném duetu Diogena s dívkou až po závěr melancholicky doznívající ve vzdáleném ženském sboru a hlasu zvonů.[3] Podle Vladimíra Bora jde o „pěkně načrtnutý žert o kouzelné síle hudby“. Kritika označila operu za „dílo niterného a intelektuálního humoru (nepřijímaného vždy všemi posluchači stejně)“.[5]
Osoby a první obsazení
editovat| osoba | hlasový obor | premiéra (24.2.1976)[4] |
|---|---|---|
| Diogenes | tenor | Jaroslav Souček |
| Dívka | soprán | Jaroslava Janská |
| Apollon | tenor | Vladimír Krejčík |
| Faun | bas | Richard Novák |
| Dirigent: Václav Nosek | ||
| Režie: Milan Pásek | ||
| Výtvarník: Karel Zmrzlý | ||
Instrumentace
editovat1 flétna, 2 hoboje, 1 klarinet, 1 fagot; 2 trubky; klavír; smyčce.[8]
Děj opery
editovatHudba má různé podoby. Apollón, který dostal hudbu darem od bohů, ji provozuje dokonale a přesně podle pravidel; udržuje své hlasivky v řádném cviku a očekává úspěch u obdivovatelek všech věků a stavů. Zato faun hudbu vždy znovu objevuje a dokáže zahrát na všechno, co mu padne do ruky: lasturu, vrbový proutek a nakonec i dutou kost. Jeho bezprostřední muzicírování dokáže každého rozradostnit a nejinak se mu vede, když na píšťalku zanotuje pár tónů před sudem, v němž přebývá známý filosof Diogenes. Jako náhodou nechává píšťalku ležet u mudrcova příbytku.
Diogenova filosofie je založena na učení, že k dokonalému štěstí se člověk musí zbavit všech hmotných statků. I svou poslední mísu na jídlo filosof zahodil. Ale píšťalka ho fascinuje. Zkouší na ni hrát, zdokonaluje svou techniku a prstoklad, vyvrtává do ní další dírky, aby z ní dostal více tónů, a z těch tvoří jednoduchou písničku. Zažívá přitom štěstí, jaké již dávno zapomněl. Protože – jak vysvětluje faun krásné dívce, filosofově jediné posluchačce a obdivovatelce – „Poslouchat jenom, ach, to nic není…“, pravou radost přináší hudbu tvořit. Diogenes své hudební experimenty prokládá filosofickými úvahami, jeho postoj k životu se mění, začíná vypravovat o svém dětství a otevírat srdce dívce, které si dříve stěží všiml. Vše se nyní zdá být na dobré cestě, už plánují svou společnou budoucnost v sudu, ale Diogenes se stále vrací ke své píšťalce, až na ni dívka začne žárlit. Vyčítá užaslému mudrci, že mu je ta dutá kost dražší než ona, a opouští ho.
Zklamaný Diogenes v tom vidí potvrzení své původní filosofie: pro dosažení štěstí se člověk musí zbavit všech věcí, tedy i píšťalky. Odhodí ji proto do moře a chvíli se mu zdá, že je spokojen. Ale když padne večer, je mu po píšťalce smutno. Marně volá moře, aby mu jeho píšťaličku vrátilo, a lituje štěstí, které ztratil. Nezbývá mu než zalézt zpátky do sudu. Ale zdálky je slyšet dívčin hlas: „Diogene, miláčku,“ a sbor mudrce chlácholí: „Nelkejte, vždyť jste šťastni. Máte přece touhu, a to je víc nežli naplnění.“
Reference
editovat- ↑ a b BOR, Vladimír. Hraje si s operou. In: MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník. Brno, Boskovice: Nadace Universitas Masarykiana, Brno; Nakladatelství Albert, Boskovice, 1995. ISBN 80-85834-03-0. S. 71.
- ↑ a b ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Ilja Hurník, s. 322.
- ↑ a b Šíp, c. d., s. 323.
- ↑ a b Virtuální studovna – Databáze inscenací – Večer operních apokryfů [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2014-02-04]. Dostupné online.
- ↑ a b Bor, c. d., s. 72.
- ↑ Virtuální studovna – Databáze inscenací – Diogenes, Zámečník [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2014-02-06]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Databáze inscenací – Erat unum cantor bonus, Diogenes [online]. Praha: Divadelní ústav [cit. 2014-02-06]. Dostupné online.
- ↑ Katalogy – Hudební – Diogenes [online]. Praha: Dilia, o. s. [cit. 2014-02-05]. Dostupné online.
Literatura
editovat- ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Ilja Hurník, s. 322–323.
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 57.
- HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 1029–1030.